Cesta do Itálie…

Rubrika: Z našich cest

Už nějaký rok jezdí manžel na služební cesty do Itálie – Florencie, Verona… a po každém návratu snil o tom, že by se tam rád jednou podíval se mnou. Protože jsem v těchto končinách Itálie zatím nebyla, rozhodně jsem nebyla proti. Někdy… Letos v červnu máme dvacáté výročí svatby. Může být lepší příležitost k podniknutí takovéto cesty…?

Přípravy ve smyslu plánování trasy a zajištění ubytování si vzal na starosti víceméně sám, coby osoba znalá věci. Úkolu se zhostil s vervou a nadšením a po pár dnech mi vyzbrojen mapou předložil svůj plán.

Cílem prvního dne mělo být Prato, město nedaleko Florencie, kde budeme mít i ubytování. Další den Florencie se stejným noclehem. Ráno odjezd do Pissy, přesun do Verony a nocleh. Pak Benátky s přejezdem do Rakouska. V Grazu (Štýrském Hradci) poslední nocleh, dopoledne prohlídka města a návrat domů. Plán se mi líbil, schválila jsem i naplánované a následně zajištěné ubytování a v podstatě nic nebránilo přípravám na cestu – ta praktická stránka byla samozřejmě hlavně v mé režii…

Mí rodiče s dohledem na potomky souhlasili stejně jako oni sami, což bylo nejdůležitější, ale u skoro 16ti letého syna a o pět let mladší dcerky jsem ani nic jiného nepředpokládala. Dětičky nás na cestu kromě přání šťastné cesty vybavily cedulkami se seznamem toho, co nutně potřebují dovézt, rodiče připomenuli, ať na sebe dáváme pozor, neb máme doma závazky. Kamarádky mi většinou cestu v dobrém „záviděly“…

A tak jsme v sobotu 5. 5. v 5 hodin ráno přátelsky olíznuti naším jezevčíkem a vybaveni chytrou tlustou knihou o Itálii vyrazili vstříc novým dobrodružstvím.

Cesta probíhala celkem v poklidu. Trpělivě jsme se prokousali spoustou rychlostních omezení rakouské dálnice a za nějakou dobu jsme se těšili na první italskou kávu… Kolem čtvrté odpoledne jsme byli v cíli. Hotel vybral manžel „osvědčený“, stejný, v jakém bydlí pokaždé. Zvenku vypadá pěkně, uvnitř to už taková sláva není. Mohutné závěsy ještě nikdo nestihl po zimě vysát, pokoj by snesl znovu vymalovat a výhled je do dvora – drobnosti, kterých si manžel prý nikdy nevšiml, ale jinak jsem neměla námitky, stejně se tady moc zdržovat nebudeme.

Po vybalení nejnutnějších věcí vyrážíme vybaveni chytrou knihou a foťákem směr centrum Prata. Je to hezké město, s odstupem mi připadá jako zmenšená Florencie. Procházíme uličkami, obdivujeme památky, náruživě fotím a studuji, co vlastně , nasáváme atmosféru a nic nám nechybí. Tedy ne tak docela, v tom zaujetí jsem nějak nebrala na vědomí manžela, který mi stále trpělivě naznačoval jakýsi směr, jak se ukázalo, k hospůdce s vyhlášeným pivem. Když jsem ho konečně vzala na vědomí, jsme už daleko a vysloužila jsem si jeho vyčítavý pohled. Nevadí, kousek od hotelu je supermarket, tak aspoň plechovku… Když už tam jsme, vytahuji synův soupis. Bonbóny – hodně, oblíbená pasta Rio Mare olivová – hodně… Protože jak správně předpokládám, je v neděli zavřeno, nakupujeme to, co nepodléhá zkáze. I tak se batůžek rychle naplnil, ještě, že hotel je kousíček.

Pak nás čeká večeře – ještě z vlastních zdrojů, podle chytré knížky naplánovat zítřek, zjistit, jak se mají zlatíčka doma, zapálit svíčky, nalít něco dobrého a věnovat se jeden druhému…

Ráno nás vítá ne moc vlídná obloha, ale je teplo. Po snídani vyrážíme směr Florencie, je to nedaleko, snad půl hodiny. Manžel má v navigaci adresu podzemních garáží, kde už parkovali, takže to by problém být neměl. Navigace pilně pracuje, bohužel nějak nebere v úvahu, že všude jsou jednosměrky a tvrdošíjně nás posílá do protisměru. To jsou úskalí cestování na vlastní pěst, vzpomenu si na mnohé nechápavé pohledy známých před odjezdem.

A tak kroužíme a kroužíme, až opravdu dokroužíme k hledané garáži. Jenže chyba lávky. Je neděle a je zavřená… Pokračujeme v hledání, na ulici si parkovat netroufáme, jsou tam pokyny pouze v italštině . Hledáme dál, já už lehce propadám panice . Konečně se na nás usměje štěstí a máme kde zaparkovat. Hurá… Naše radost je poněkud tlumena faktem, že se obloha nebezpečně zatahuje. Hlavně nezapomenout větrovky, deštníky a vzhůru za poznáním. Katedrála Santa Maria del Fiore je krásná. Otevírá se ale až později, takže jdeme dál. Jen mi na objektiv začínají dopadat první kapky a listy v knize zlehka vlhnou.

Fotím kopii Davida, živé sochy a rozhodujeme se pro návštěvu muzea. Plni dojmů vycházíme a kolem stánků nabíráme směr podél řeky Arno k mostu Ponte Vecchio. Zaujala mě jeho patina, všechny krámky působí… prostě starodávně, žádné upravené zrekonstruované fasády. Stejně tak to je i ve Veroně na náměstí. Musím říct, že to má své kouzlo a hlavně jedinečnou atmosféru, ale ta je vlastně na všech navštívených místech.

Kocháme se výlohami s nepřeberným množstvím zlatých šperků a i když jsem nabádána k opaku, odolávám. Asi mám jiný vkus. To už ale opravdu prší, ke katedrále se vracíme za deště. Vystojíme frontu k prohlídce a já jsem ráda, že vyhlídnutý deštník pro dcerku jsem koupila přes manželovy protesty už ráno. Teď jsou stánky zabalené do igelitu a opuštěné. Katedrála je úžasná i zevnitř, zaujala nás svou rozlehlostí a nádhernou klenbou. Mezi všudypřítomnými Japonci prokličkuji k místu, kde se zapalují svíčky a vycházíme do lijáku.

Naše další plány odplavuje déšť, takže zabíráme poslední místečka v nejbližší restauraci a dáváme si pozdní oběd. Manžel pizzu, já tortellini. A nezbytnou výbornou kávu.

Posilněni se ještě směrem k autu zastavujeme v obchůdcích. Vybírám dcerce tričko, mamce krajkovou dečku a pak to definitivně vzdáváme. Před Pratem dostávám nápad – jelikož je ještě docela brzo, projevím přání podívat se do místního nákupního centra. Manžel kupodivu nic nenamítá, sám ho už několikrát navštívil, takže ví, co čekat. Jenže podobný nápad zřejmě dostali všichni z široka daleka, dostáváme se do kolony a na hlavní parkoviště nás policista vůbec nepustí. Když ani po čtvrthodině hledání parkovacího místa nemáme úspěch, smiřuji se s faktem, že tudy cesta prostě nevede. Náladu si spravujeme dobrou večeří, zprávami z domova s ujištěním, že vše včetně počasí je super, já zjišťuji, kolik stránek z chytré knížky nás čeká zítra a další večer je jen náš…

V pondělí ráno balíme věci, nasnídáme se a provázeni těžkými mraky vyjíždíme do Pissy. Tentokrát parkoviště nacházíme celkem snadno. Sotva zastavíme, odněkud se vynoří několik usměvavých černochů prodávajících deštníky a papírové kapesníky. Uvažuji, kolik toho asi mohou prodat, nic víc nemají. Škoda, kdyby měli širší sortiment, určitě bych si od nich něco koupila. Zatímco jeden pomáhá manželovi proniknout do tajů parkovacího automatu, dalšího zaujme naše SPZ. „Republik Těk“ jak říká, ho tak rozesměje, že nás se smíchem vítá i při návratu k autu.

Ještě nám ukážou správný směr a za chvíli ji vidíme. Pověstnou věž v celé své kráse. Moc jí to sluší a vystoupat nahoru je opravdu zážitek. Nejen proto, že s sebou nemůžete mít ani kabelku, je totiž opravdu šikmá. Docela se nám houpal žaludek a já jsem litovala, že u sebe nemám nic proti nevolnosti. Ale odměna stála za to, už vykukovalo i sluníčko a byl krásný výhled.

Zaujaly mě i suvenýry. Šikmé hrníčky, skleničky, vázy… jsme prostě v Pisse. I když, koupit šikmou věž jako magnet byl docela oříšek. Většina se totiž šikmě jen tvářila, díky tomu, jak byla naaranžovaná… Po návštěvě katedrály nastal pomalu čas k odjezdu. Rozloučili jsme se s veselými černochy, kteří si zatím vzpomněli na Čecha a Baroše a vyrazili do Verony.

Cestu jsme si krátili tím, že jsem manželovi ne bez škodolibosti hlásila, že ho předjíždí další maličký Fiat. Jelikož jednoho také vlastním, měli mé sympatie. Jezdí jich tam spousta a jejich řidiči si evidentně s dodržováním rychlosti hlavu nelámou.

Pozdě odpoledne jsme dorazili k cíli. Navigace nás tentokrát celkem spolehlivě dovedla k místu, kde hlásila cíl. Jenže – na udaném místě žádný hotel nebyl. Nevím proč, manžel byl přesvědčen, že ubytování máme v hotelu Verona. Vystoupili jsme a snažili se místo najít pěšky, přece to nemůže být daleko. Když už jsem ztrácela síly i trpělivost, hotel jsme opravdu našli. Jenže rezervace na naše jména žádná. Jelikož jsme ale v autě nechali potřebné dokumenty, nic dalšího jsme se nedozvěděli. To už jsem začínala mít černé myšlenky a konečně donutila stále hrdinně se tvářícího manžela s patřičnými podklady vlézt do nejbližšího hotelu a zeptat se. Já se svou němčinou se bohužel ocitla v potupné roli mlčky přihlížejícího. Díky ochotné slečně recepční si nás za chvíli vyzvedává sympatický mladík a vede nás k cíli. K našemu překvapení zjišťujeme, že auto máme zaparkované přímo před domem, kde máme ubytování. Jen se nejedná o hotel, ale byt, který hoch zdědil po babičce a dva pokoje pronajímá. Zve nás do luxusně zařízené přijímací haly, nabízí občerstvení, ptá se, jaká byla cesta… Pak nás vede do moderně zařízeného pokoje s  nádhernou koupelnou, balkónem s výhledem na centrum Verony. Na stolku ovoce, sušenky, nápoje… Dokonalý šok po nedávných černých myšlenkách.

Jdeme se vzpamatovat procházkou Veronou. Postupně překonávám krizi, která na mě nějak dosedla . Večeříme na terase s výhledem na slavnou arénu , klábosíme s dětma, zítra je u nás svátek a mají radost, že nemusí do školy… Je krásně teplo, i když už je tma a ani se nám nechce zpět. Manžel ještě ochutnává zmrzlinu a pomalu se přece jen vracíme. Ráno je mi skoro líto, že jsme si příjemného ubytování moc neužili. Ale čekají nás Benátky, takže se loučíme s mladým panem domácím a nastupujeme do auta.

Parkování máme opět nastudováno, pak jedeme nadzemní dráhou s několika hlučnými Ruskami, kupujeme mapu a proslulé město nás pohlcuje…Volíme cestu pěšky, prolézáme úzkými uličkami, já nakupuji drobnosti pro děti, ovšem manžel má na čele studený pot a náladu na bodu mrazu. Hledáme WC… Když se konečně podaří, už mu ani nevadí, že se tak nemožně často zastavuji v obchůdcích. V jednom z nich se sportovním oblečením synovi vybíráme červené tričko Ferrari. Cenu jsem si zakázala přepočítávat, zato vím, že vkusu puberťáka přesně odpovídá. Prodavač je moc milý, ptá se, odkud jsme a loučí se s námi česky. Nashledanou…

Náměstí San Marco je obrovské, impozantní a plné lidí. Ve frontě na výtah v Kampanile manžela zaujmou dvě starší anglicky hovořící dámy. Vidíš, procedí s pohledem na jejich snubní prstýnky, pochovaly manžely a teď si v klidu cestují. Má teorie, že manželé jsou třeba líní cestovat, ho moc nezaujala. Katedrála San Marco je zas úplně jiná než ty, co jsme viděli. Svou okázalou zdobností prostě do Benátek patří…

Kocháme se kanály, gondolami, ale čas, který jsme si pro Benátky vyhradili, se krátí a pomalu se vracíme. Trochu jsme se ztratili a najednou se ocitáme na malém náměstíčku, na kterém jsme v přelidněných Benátkách úplně sami… Po zaplacení požadované částky za parkování automatu necháváme město za zády, pomalu se vzdaluje věž, na jejímž vrcholu jsme se kochali výhledem a pak už se ubíráme k rakouským hranicím.

Zastavujeme až u Klagenfurtu. K večeři si dáváme bramborový guláš, po italské kuchyni je to příjemná změna…

Kolem desáté večer jsme konečně u cíle. Hotel na okraji Grazu se jmenuje Greenrooms. Zelená tady opravdu vládne. I navštívenky jsou vtipně zasazeny v zelených kamíncích. Pokojík je maličký, spíš připomíná studentskou kolej, je zařízený funkčně a jednoduše, ale je čistý a útulný. Zelený strop, bílé zdi – s plakátem rozkrojeného kiwi, na parapetu zelená vonná svíčka, v koupelně mě zaujme i zelený sprchový gel. Doléhá na mě strašná únava. Ráno mám pocit, že se spíš probírám z bezvědomí a sebemenší pohyb je pro mě příliš namáhavý…

Jako obsluha u snídaně je slečna, která nás oslovuje slovensky. Překvapí nás to. Se smíchem říká, že si všimla české SPZ a pak stačilo poslouchat, jak se bavíme spolu.

Usedáme ke stolu se zeleným prostíráním. Zatímco manžel sleduje v televizi přímý přenos z vojenské přehlídky v Moskvě, vkládá si do úst cherry rajčátko. Chce mi něco říct, stiskne čelisti a mění se v útočnou kobru. Šťáva je všude. Na stole, v kávě, na mém čistém bílém tričku, dokonce i na něm. Zuřivě se na něj podívám a chci ho poučit, že při jídle se nemluví, ale když vidím jeho nechápavý výraz, oba se rozchechtáme.

Procházka na Schlossberg je po včerejších Benátkách, plných lidí, jako balzám. Štýrská metropole se teprve probouzí a jsme tady skoro sami. Idylka. Těším se hlavně na známou věž. Vzpomínám, že kdysi, když jsem asi měsíc pobývala nedaleko Grazu, mě kolegyně z práce vzaly na výlet právě sem. Než nasedneme do auta, ještě koupím dětem i rodičům něco pro radost z Rakouska a po doplnění nádrže žíznivého vozidla už nic nebrání cestě domů.

Doma se s dcerkou probíráme jejími dárečky. Zajímá se, kde jsem co kupovala, zkouší si tričko, ochutnává dobroty. Pak se mě ptá, co jsem si přivezla já. Co? Přece spoustu fotek, zážitků a vzpomínek. A taky krásný pocit z toho, že jsme zase všichni spolu, že mám skvělé rodiče, děti, bezvadného manžela… že je všechno tak, jak má být.


Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Cestovní pisatelská soutěž. Stačí jen do 2. 6. 2012 včetně poslat svůj příběh na suodal@vasedeti.cz a tím se zařadíte do soutěže o zajímavé ceny.

Napsal/a: Džejn

Toto taky stojí za přečtení!

Tipy na dárky pro děti podle věku – zabaví se a rozvinou dovednosti

Lámete si hlavu s tím, co potěší nastávající, novopečené či už ostřílené rodiče, respektive jejich děti? Přečtěte si naše

Čtu dál →

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)

  • Džejn, děkuji za pěkné čtení 🙂 Docela ti závidím tu noční procházku po Veroně. Já ji v 15 letech shlídla ve dne…hlavně ten světoznámý Jůliin balkón… 🙂

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist