Cesta do Číny a zase zpět (3.)

Poznáváme historické památky
Miluji historické památky a naivně si myslím, že můj obdiv k výtvorům našich prapraprapředků sdílí všichni se mnou…

Když jsme proto do Číny odcestovali s mým 83letým dědou, automaticky jsem se domnívala, že se nebude moct dočkat, až spatří na vlastní oči všechny ty historické skvosty, které se Mao Ce´tungovým přívržencům během „kulturní“ revoluce nepodařilo zlikvidovat.
Po spíše odpočinkovém víkendu nás v pondělí čekala hlavní atrakce Číny, Velká zeď. Vzhledem k tátově pracovní vytíženosti jsme nemohli jet na neudržovaný úsek zdi, který mě při předchozí návštěvě ohromil svou majestátností a divokým půvabem – no, stejně bychom asi docela namáhavý výstup s dědou a 1,5 letou Lucinkou nezvládli. Namísto toho nás tátova známá – Číňanka Rozeta – odvezla do Badalingu, kde se to hemží domácími i zahraničními turisty a vtíravými prodavači nejrůznějších (většinou příšerně nevkusných) suvenýrů. Zeď je zde opravená a vede na ni lanovka, kterou jsme k cestě vzhůru použili i my.
Mělo mě varovat už to, že děda přerušil můj nesmělý pokus přečíst něco o zdi z průvodce a namísto toho nám nadšeně líčil, že toto je jeho druhá cesta lanovkou, když ta první vedla na Ještěd. Nahoře ho pak upoutala především rozlehlost prostoru pod námi. Zdi, vinoucí se jako had po strmých skalách, věnoval jen velmi zběžný pohled. Lucinka se o zeď rovněž příliš nezajímala. Poslušně vedle nás capkala za ruku, statečně překonávala i dosti obtížné úseky schodů a culila se na kolemjdoucí. A její culení mělo náležitou odezvu. Číňané po ní pokukovali, usmívali se na ni, pokřikovali, že je „very beautiful“ (což mě plnilo mateřskou pýchou), chtěli na ni sahat (což mě plnilo obavou z přenosu všech možných chorob) a několik se s ní dokonce chtělo vyfotit. Jejich prosby jsem začala ignorovat poté, co si ji jeden čínský voják „vypůjčil“ na focení bez dovolení. Z fotky stejně nebude mít nic, protože Lucinka okamžitě začala natahovat (dobře mu tak).
Po hodině a půl procházky nahoru a dolů po schodech jsme byli už unavení a tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Poprosila jsem Rozetu, aby zajela ještě k hrobkám Mingů, což jsou vlastně takové pohřební areály s budovami, nádvořími a podzemními prostorami, kde byli pochováni císařové dynastie Ming i se svými manželkami a konkubínami. Dědu jsem poslala s mým miláčkem do hrobky a sama jsem na ně čekala s Lucinkou venku. Než stačila Lucka sníst přesnídávku, byl Franta s dědou zpět. A namísto slov úžasu jsem slyšela jen jejich stížnosti na počet schodů, které museli absolvovat. Radši už jsem dědu dalšími pamětihodnostmi netrápila a jelo se do restaurace.
Rozeta slíbila, že objedná nějaké nepálivé jídlo a za chvíli už nám nosili na stůl. Malé i větší červené kousky něčeho ve všech přinesených pokrmech jsem vzápětí identifikovala jako chilli papričky. Pálivé nesnáším, ale co bych neudělala pro svoji holčičku. Začala jsem olizovat každý miniaturní kousek kuřecího masa obaleného chilli papričkou, aby Lucinka měla jídlo „nezávadné“. Lucince chutnalo, zato mě hořely nejen rty, ale i jazyk, dásně, zuby, jícen….. Večer mě Lucinka potrápila znovu – namísto aby hned usnula, znavená celodenním programem, musela jsem jí půl hodiny zpívat a jako přídavek si vyžádala pohádku o Shrekovi.

V úterý jsme se probudili do pošmourného dne. I když podle táty prší v Pekingu jen výjimečně, my se zrovna trefili – lilo jako z konve. A to jsme chtěli navštívit Letní palác, nádherné sídlo čínských císařů, tvořené množstvím chrámů a paláců na břehu jezera, nad nímž se tyčí Hora dlouhého života. Po chvilce rozhodování nakonec optimisticky usuzujeme, že když pršet začalo, tak i přestane, a vyrážíme do deště. Veze nás opět Rozeta, nazpět si ale máme vzít taxi. Po cestě nás optimismus opouští – prší a prší a je zima.
Protože kočárek jsme si s sebou nevzali, pracně jsem si spící Lucinku zamotala na břicho do šátku a přes něj ještě hodila pláštěnku. Takže na ni neprší, ale já vypadám jako velryba. Číňanům je to jedno – v Letním paláci je nějaká státní delegace a všude jsou policisté, kteří jí dělají volný koridor. Směruji naši výpravu k lodi, která má střechu a zároveň je otevřená, takže nebudeme moknout, uvidíme okolní krásy a ani se neunavíme chůzí. Geniální nápad! Než za půl hodiny přijela loď, Lucinka se vzbudila. Nabalila jsem ji do všeho, co jsem pro ni vzala, aby jí nebyla zima. Pak už se naloďujeme a další půl hodinu čekáme na vyplutí. Cesta přes jezero trvá asi 15 minut. No, od té projížďky jsem opravdu čekala trochu víc, ale alespoň přestalo mezitím pršet.
Nazpět jdeme různými oklikami pěšky. Lucinka jde taky po svých, chvíli jí to vydrží, ale pak chce nést. Frantovu náruč vytrvale odmítá, takže s ní supím na Horu dlouhého života a v duchu si říkám, že já ho asi moc dlouhý mít nebudu, protože při dalším kroku padnu. Pokus předat Lucinku Frantovi u zelené pagody se zlatými Buddhy nevyšel – Lucinka začala brečet a já i Franta jsme na toho našeho malého rozmazlence naštvaní. Zároveň si připadám jako krkavčí matka, protože Lucie vytrvale řve a Číňané se ohlížejí, co se to děje. Nakonec kapituluji, Lucinku si zase beru k sobě do náruče, ta se uklidňuje a dožaduje se mlíčka.
Cestou z kopce 3x kojím a to i za chůze. Dole se jdeme podívat na zákoutí s rybníčkem. Právě tam koncertují tři Číňané – dva chlapi hrají na podivné nástroje a ženská jim k tomu zpívá. Znavení usedáme a vychutnáváme si tu pohodu, i když děda si po pěti minutách stěžuje, že mu to vytí už stačí. Mě se ale hudba docela líbí (ještě jsem nevydýchala ten kopec) a Lucinka taky vypadá spokojeně. Asi po půl hodině se zvedáme k odchodu, cestou ven vidíme ještě několik pruhovaných veverek (později v nich dle Lucinčiny obrázkové knížky poznávám burunduky páskované).
Čeká nás odchyt taxíku – nejdřív odmítám nabídku na odvoz „minibusem“, pak jedním špinavým taxíkem. Naštěstí hned druhý, který u nás staví, vypadá slušně a tak nasedáme. Taxikáři řeknu adresu (nacvičila jsem si ji v čínštině) a ten souhlasně přikyvuje hlavou. Když se ale rozjíždíme, je na něm vidět, že přesně neví, kam má jet. Směr nakonec nabral dobrý a i s malou zajížďkou a naší pomocí (orientuji se dobře v mapách i ve městě, takže mu ukazuji rukou, kudy má jet a přitom říkám anglicky right – left, čemuž zjevně nerozumí) nás nakonec vyloží u tátova bytu.
Na pátou hodinu bychom měli vyrazit na večeři „k Rumunovi“s dalšími tátovými známými. Nastal ale drobný problém – táta nám po návratu z práce sděluje, že nemá auto, protože Rozeta se s ním ještě nevrátila. Rozbíhá se pátrání po Rozetě. Nakonec zjišťujeme, že tátovi špatně rozuměla a namísto aby se poté, co nás odvezla, vrátila, čekala na nás před Letním palácem. Auto ale stihla přivézt zpátky včas a tak můžeme na večeři přece jen odjet. Bohužel, mrňousek v bříšku asi neskousl ty chilli papričky ze včerejška a teď mi dává jasně najevo, že o mém žaludku bude rozhodovat on. Takže sbohem, marinovaná brokolice, smažené buráky, kuře kung pao, kuře s kešu oříšky, citrónové kuře, hovězí se sezamovými semínky, obalovaná vepřová žebírka, krevety a rybo. Bez pocitu, že budu okamžitě zvracet, jsem zvládla jen smaženou rýži.
Zatímco já bojovala s nevolností a snažila se o konverzaci s ostatními dospěláky, děti (Lucinka a pětiletý synek známých) si našly zábavu – chodily lovit krevety do akvária. V restauracích je tu totiž zvykem mít „jídlo“ v akváriu – můžete si rybu, krevety i další potvory před konzumací prohlédnout a vybrat ty, co posléze sníte. Pro slabší povahy nic moc, ale aspoň máte jistotu, že je to čerstvé. Franta je na lovu doprovázel a za chvíli měl kolem sebe mateřskou školku, neboť se k nim přidali i dva malí čínští caparti. Když jsme odcházeli, bylo jim to zjevně líto.

Ve středu podléháme nákupní horečce a jdeme navštívit Hedvábný trh. Dříve to byla úzká ulička lemovaná malými stánky trhovců (něco jako vietnamská tržnice), kvůli padělkům (měli zde například zaručeně pravé Rolexky, v přepočtu za 100,- Kč), ale uličku zrušili a místo ní zde vyrostl asi šestiposchoďový obchodní dům. Paradoxem je, že zde prodávají v podstatě to samé zboží, co předtím na ulici, jen ve větším množství. My se nejdřív zaměřili na věci pro Lucinku. Za chvíli jsme už měli koupená trička, šatičky, svetříky, bundu, troje rifle a tepláčkovou soupravu. Samozřejmě se musí smlouvat, prodejci nasadí takové cifry, že se nakonec spokojí asi s 1/3 původní ceny.
Po dětském oblečení (Franta mě musel násilím odvléct) přišly na řadu pánské zimní bundy. Franta si vybral a nakonec i koupil černočervenou „značkovou“. Z původních 3.300 yuanů ji usmlouval na 190 yuanů. Celá koupě byla obřad, prodavačka neustále vyzdvihovala přednosti zboží a aby ukázala, že je bunda vodě odolná, lila na Frantu, oděného do bundy, minerálku. Dědu odchytla druhá trhovkyně a po stejném představení i on podlehl (ačkoli předtím říkal, že nic takového nepotřebuje) a bundu si koupil.
Po nákupu jsme si skočili k Mc´Donaldovi a pak nás táta odvezl na náměstí Nebeského klidu. Šli jsme do Zakázaného města, které se rekonstruuje, takže spousta budov byla pod lešením, zakrytá zelenými sítěmi. Zakázané město je vlastně malé město ve městě, dříve zde žil císař se svým dvorem, oddělen od prostého lidu vysokými zdmi. Lucinka zase nechtěla sedět v kočárku ani jít k Frantovi, takže jsem ji nosila.
Dědu budovy až tak nezajímaly (viděl už lamaistický chrám a architektura se laikovu oku zdá naprosto totožná), celý areál jsme proto proběhli opravdu dost zběžně a zastavili jsme až v císařské zahradě na odpočinek. Protože bylo docela brzy a dědu už žádné pamětihodnosti nelákaly, zašli jsme do Jing shaw parku, kde zrovna krásně kvetly pivoňky. Ani zde jsme se ale moc dlouho nezdrželi, chytli jsme si taxi a jeli do bytu. Večeři dělal Franta – rozpečené bagety se sýrem a šunkou.

Příště: odlétáme do tropického ráje

Napsal/a: Katie