Cesta do Číny a zase zpět (1.)

Rubrika: Z našich cest

1672bZákon schválnosti, aneb pokud se chystám někam cestovat, zjistím, že jsem těhotná…

Naše Lucinka byla plánované dítě. Franta si ji plánoval od té doby, kdy jsme spolu začali chodit a po devíti letech konečně přesvědčil i mě, že je na miminko ten správný čas. Nechali jsme na přírodě, ať dělá, co umí (i když Franta se taky snažil) a abychom se nestresovali, kdyby to třeba nevyšlo, plánovali jsme zároveň cestu do Ameriky. Jenže to vyšlo a na první pokus. Cestu do Ameriky jsme odložili na neurčito a těšili se na miminko.
Lucinka se narodila 5.září 2003 a my byli štěstím bez sebe. Jen moje cestovatelská dušička chřadla a chřadla. První léto jsme s Lucinkou vyráželi alespoň na výlety po naší vlasti – Libochovice, Tábor, Červená Lhota, Liberec, Dvůr Králové, Praha, Buchlovice …. Bylo to prima, ale mě to táhlo dál.
Protože můj táta pracuje v Pekingu, začali jsme uvažovat o cestě do Číny. Franta na mě sice zezačátku koukal jako na totálního cvoka, a taky moje babička chtěla volat na psychiatrii, ale vzhledem k tomu, že už jsem předtím za tátou 2x byla, přesvědčila jsem je, že vím, do čeho jdu a že taková cesta vlastně není nebezpečnější než zdejší městská doprava.
Aby toho nebylo málo, napadlo mou sestřenici, že by s námi mohl jet i můj děda, tatínkův táta. Moc jsem nevěřila, že bude chtít ve svých 83 letech podniknout takovou cestu, ale když jsem mu to navrhla, k mému překvapení radostně souhlasil a už obíhal lékaře, jestli nepotřebuje nějaké očkování.
Začala jsem se trochu bát o zdar celé akce, ale bylo pozdě. A tak jsme zařizovali víza, letenky a navštívili jsme centrum cestovní medicíny, abychom věděli, čím vším se můžeme nakazit. Kromě toho jsem pročetla i všechny možné a nemožné návody na vybavení cestovní lékárničky, abych byla připravená, kdyby „něco“. A s tátou jsme se na dálku dohadovali, kam všude se v Číně podíváme, protože když už tam budeme, tak ať to za to stojí. Táta jako Kozoroh, který jde na všechno velmi metodicky, vypracoval (dle mých připomínek a možností čínské cestovní agentury) podrobný rozpis naší cesty, kde chybělo snad jen to, jakou pohádku Lucince před usnutím řeknu.
Když už jsme konečně měli všechno teoreticky zvládnuté, letenky zaplacené, léky nakoupené a víza zařízená, nastal problém – Lucinka dostala 3 týdny před odletem rýmu, ze které se vyklubal zánět středního ucha. Takže píchání ouška, antibiotika, léčba klidem. Když jsme šli po týdnu na kontrolu, skoro jsem se styděla zeptat, zda můžeme někam letět (natož do Číny), ale ušní lékař řekl, že nenastane-li ještě nějaká nová komplikace, ucho už bude zahojené a letadlo je v pohodě. U Lucinky k žádné komplikaci nedošlo, zato já týden před odletem zjistila, že jsem těhotná! Druhé miminko jsme také plánovali, ale vzhledem k tomu, že jsem ještě kojila a v důsledku toho jsem neměla obvyklé měsíční problémy, myslela jsem si, že šance je zatím malá. No, asi jsme mimořádně plodný pár. Následovala návštěva u mého ženského doktora, který na můj dotaz, jestli můžu letět do Číny odpověděl: „ Nemůžu vám to doporučit, ale já osobně bych tu cestu nerušil.“ Takže babo, raď. Nakonec jsem si řekla, že co se má stát, to se stane, a mohli jsme vyrazit.

Odlétáme

Franta ještě ráno před odletem (letadlo letělo odpoledne) sháněl boty, protože dřív to jaksi nestihl. Chtěl si koupit klasické pánské mokasíny, marně jsem ho upozorňovala, že ty se ani k moři ani do hor nehodí. Nakonec se mi ho po menší výměně názorů (a taky hlavně díky tomu, že vyhlédnuté mokasíny v jeho velikosti neměli), podařilo přesvědčit, aby si koupil boty sportovní (v Číně je pak nosil pořád, jen před spaním si je zouval). Poté jsme pospíchali pro dědu, který už sbalený čekal s klíčem v ruce u dveří. Na letiště nás hodil Frantův kamarád, podstoupili jsme obvyklou odbavovací proceduru a hurá do letadla!!!
Bála jsem se, jak Lucinka let zvládne, ale na rozdíl ode mě si snad ani nevšimla, že sebou letadlo trochu hází. Zatímco já jsem ji, pobledlá, pozorovala, ona vesele prozpěvovala panence. Z Prahy jsme letěli nejdřív do Frankfurtu, kde jsme museli dvě hodiny počkat na letadlo do Pekingu. Zatím jsme vše zvládali skvěle, já nosila přebalovací tašku, kabelku a Lucinku, Franta táhl složený kočárek („skorogolfky“ s rukojetí vcelku), příruční zavazadlo a foťák, který se nám nikam nevešel. Vedle nás si vykračoval děda se svým příručním zavazadlem. Po nástupu do letadla, v němž jsme měli strávit zhruba 10 hodin, nastal ale mírný šok – mladík v Praze, který nás odbavoval, zjevně ignoroval, že cestujeme dohromady a tak jsme měli každý sedět jinde. Já s Lucinkou v řadě uprostřed, spolu s dalšími třemi lidmi, a Franta s dědou v řadě u okénka, kde bylo ještě jedno sedadlo. Děda jako muž činu, který ještě z doby svých předválečných studií umí německy, hned zalarmoval letušku, jestli bychom se mohli přehodit. Letuška kývla a čekala, až všichni nastoupí, aby dohodla naše spolusezení. Nedočkavý děda mezitím vysvětloval pánovi, co seděl vedle něho, že jsme tam jaksi spolu a jestli by si se mnou nevyměnil místo. Pán prohlásil, že máme smůlu, protože chce sedět do uličky a bylo to. Letušce se naštěstí podařilo přesvědčit starší manželský pár, který seděl u mě, aby si přesedl k nerudnému pánovi. Dodneška mám na toho pána vztek, protože u okénka bychom bývali měli daleko víc místa, zvlášť když si paní přede mnou hned po 15 minutách letu zaklonila sedadlo, takže prakticky ležela na mě a na Lucince, kterou jsem měla na klíně. Nazpátek si ho dala až když jsme přistávali. Lucince nepohodlí nevadilo (naštěstí). Hrála si, poslouchala pohádky, které jsem jí do ochraptění vyprávěla, chvílemi se chodila s tatínkem proběhnout po letadle a asi čtyři hodinky spala – vlastně až do přistání. V Pekingu nás přivítalo krásné slunečné ráno, i když my jsme měli (stejně jako Bobek z klobouku) ještě noc – doma by byly teprve dvě v noci. Pasovou kontrolu i vyzvednutí kufrů jsme zvládli celkem rychle a už jsme se v letištní hale vítali s mým tátou, který nás odvezl k sobě do bytu.

P.S. Pokračování už píšu, bude-li vás zajímat.

Napsal/a: Katie

Toto taky stojí za přečtení!

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (8 vyjádření)

  • Ahojky těším se na pokračování, posílám známku 1 .
    Ema

  • katie,super článek,přečetla jsem ho jedním dechem,akorát-prosím tě,pospěš si s pokračováním a napiš i dědečkovo příhody,prosím prosím….už se moooooc těším na pokračování!!!

  • Katie – super článek. Obdivuju tvoji odvahu jet s malou a starým ;o) Fakt tedy můj obdiv patří ani tak dědovi, ale tobě, protože ta zodpovědnost byla na tobě.
    Do Číny bych taky jela, kdyby mi to někdo nabídl, ale jela bych i na spoustu dalších míst – Skotsko, Francie, Austrálie – jéje já bych cestovala 🙂

  • Katie,
    díky za článek. Nadchla si mě, že se s tím capartem dá opravdu letět přes půlku světa ! Doma o tom zatím mluvíme, ale naše toulavý botky ve skříni dlouho nevydrží ;o).

    Prosím tě, a co jste takovému maličkému dítěti dali za injekce. Myslím žloutenku A a B, tyfus, včetně toho jak jste řešili malárii ? Víš pro zajímavost.
    Ještě jednou díky

  • joo tak žádný bodíky jen jsem ti to oznámkovala za jedna:-))

  • Ahoj Keatie byla bych rada kdyby jsi toho napsala víc dost jsem se pobavila i u tohohle…fakt super..:-))No Lucinku obdivuju muj malej by mě vtom letadle sněd jak by byl protivnej….Jinak se budu těšit na další příhody dávám pět bodíkuuu:-))

  • Káčo, já chtěla jet s Luckou na jejím půl roce, abych ji ještě plně kojila a odpadly nám starosti co pro ni k jídlu, ale stěhovali jsme se a sešlo z toho, pak jsme chtěli jet kolem jejího roku, ale to se mamce vrátila rakovina, takže nakonec jsme letěli v květnu 2005 – Lucince byl rok a 8 měsíců. A děda je čiperka, možná jeho vylomeniny taky hodím na papír, protože to stojí za to:-))

  • Katie to je skvělý – miluji veselé cestovatelské příhody:-)!!!…(teda doufám, že budou veselé:-)..)..a to jste teda docela ranaři – s takhle malým dítětem (kolik vlastně Lucce tenkrát bylo?) a hlavně ten váš 83letý děda:-)…já bych se tak dlouhé cesty děsila hlavně kvůli tomu dítěti… i když kamarádka tuhle taky absolvovala cca 10hod. let do USA s půlročníim prckem – když jsem se jí ptala, jaké to bylo, odvětila „doletěli jsme…..“…a můj gynekolog mi na podobný dotaz (byla jsem ve 3. měsíci, když jsme měli letět na Maledivy – taky cca 10 hodin) řekl „jasně – udělejte si ještě pořádnou dovlenou před tou mateřskou dovolenou:-)…“

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist