Návrat domů aneb konec dobrý všechno dobré
Přežili jsme v relativním zdraví návštěvu historických památek v okolí Pekingu, tropické podnebí ostrova Hainan, ruch velkoměsta Hong Kong i kluzké cestičky rýžových teras v Long Shengu. Čekal nás už jen jeden (jak jsme doufali klidný) den v Pekingu, kde jsme si chtěli před cestou domů odpočinout a načerpat síly.
Letadlo z Guilinu do Pekingu odlétalo přesně, žádné dvouhodinové čekání, takže půl hodiny před půlnocí již naše skupinka stála v bezpečí v letištní hale. Lucinka mi spala v náručí a my neměli ke spaní taky příliš daleko. Venku před letištěm se začal tatínek drát do taxíku. Jeden kufr, druhý kufr, příruční taška… Zoufalý řidič naznačoval, že žádné další zavazadlo se mu tam už nevejde a jestli si myslíme, že pobere čtyři dospělé osoby a navrch ještě dítě, asi jsme se zbláznili. Po pěti minutách dohadů se nakonec táta vzdal, houkl na mě a na Frantu, že si máme vzít jiného taxíka a i s dědou odjeli. Moji námitku, že u sebe ani já ani můj miláček nemáme žádné peníze (můj batůžek s peněženkou se vezl s nimi) už neslyšel. Ale to už u nás zastavil černý taxík a odvážel nás temnou nocí. Snažili jsme se řidiči (který nám přišel na Číňana dost „udělaný“) vysvětlit, že má jet za taxíkem, který právě odjel, ale na rozdíl od taxikáře, který vezl tátu s dědou, tento dodržoval povolenou rychlost. V duchu jsem se modlila, aby všechno dopadlo dobře, aby nás řidič zavezl tam, kam má (směr měl dobrý) a aby na nás táta před domem počkal i s penězi. A štěstěna při nás opravdu stála – taxík trefil, táta zaplatil a nám spadl kámen ze srdce (ale ty nervy!).Následující den jsme dlouho vyspávali a celé dopoledne jsme lenošili. Na oběd jsme jeli s tátovými známými do německé restaurace Schindler´s. Hitem jídelníčku bylo uzené s knedlíkem a zelím nebo vepřový řízek s kaší. Nejradši bych si dala oboje, ale prý mají velké porce (hurá) takže jsem si dala to uzené. Lucince se nelíbilo sedět v klidu u stolu a tak se Franta obětavě nabídl, že se s ní půjde projít. Vzali i synka tátových známých. V restauraci to krásně vonělo a mě už se sbíhaly sliny, když jsme najednou uslyšeli příšerný brek a za chvíli se objevil Franta s Lucinkou. Brečela, jako by ji na nože brali, a měla proč. Hráli si s chlapečkem na schodech, tatínek je chytal, ale chybička se vloudila a Lucinka namísto v milující náruči skončila na chodníku. Nejdřív to vypadalo, že si jen natloukla, ale vzápětí už jsme viděli, jak jí na nose a na bradě prosakuje krev. Sedřela si kůži, chuděrka (jizvu tam měla vidět ještě rok). Naštěstí na bolístku zapomněla dřív, než mě přešel vztek na Frantu.
Po obědě jsme navštívili Ruský trh, kde jsem nakupovala a nakupovala a nakupovala a kdyby mě neodtáhli, jsem tam ještě teď. Zastavili jsme se i v „evropském“ obchodě s potravinami, kde jsem sehnala suroviny na večeři – nádherný kus lososa, brokolici a brambory (radost mi kazilo jen to, že byly balené po jedné a měli je v chladícím boxu – ale i sladké brambory se dají jíst:-)). A tady jsme si i ověřili pravdivost rčení „svět je malý“ – potkali jsme tam totiž chlápka z České republiky, který bydlí v městečku jen 12 kilometrů od toho našeho. Po příjezdu do tátova bytu jsem vařila večeři a pak jsem vzbudila ostatní, aby si ji snědli. Všichni byli totálně odpadlí a už se viděli v posteli.
Den odletu
Lucinka vypadla jako po boji a Frantovi začal ráno téct z oka hnis. Narychlo ještě jel s tátou do lékárny, kde mu prodali nějaké kapky. Já osobně bych si je do oka nekápla, ale Franta měl kupodivu v čínskou lékárnici důvěru a kapičky užíval dle doporučení (Moje prosby, aby doma navštívil očaře ignoroval a oko se mu nakonec během tří dnů bez následků zahojilo).
Rozloučili jsme se s tátou, zamáčkli slzu v oku (Franta ne, ten si do něj naopak kápl) a vrhli se do letištního shonu. Měla jsem hrůzu z toho, že budeme jako při cestě sem od sebe odděleni a složitě si budeme muset vyjednávat místa u sebe, nebo že budeme zase sedět namačkaní v prostřední řadě, kde se na nás naklopí nějaká matróna, které je šumafuk, že za ní sedí maminka s dítětem na klíně. Přístup letištního personálu k nám jako k rodině s dítětem mě ale příjemně překvapil. Než jsme stačili požádat o místa vedle sebe, už nám usměvavý chlapík sděloval, že nás dá na sedadla vyhrazená pro cestující s malými dětmi. Tak jsme já, Franta i děda měli nejen sedadla vedle sebe, ale Franta (186 cm) si tady dokonce mohl natáhnout nohy a přímo přede mnou na stěně byl vyklápěcí košík na děti (taková minipostýlka). Sice jsem ho nevyužila, protože Lucinka by tam nevydržela, ale ta možnost tady byla. Bez problémů jsme zvládli 10ti hodinový let, přestup ve Frankfurtu (Lucinka tady dokonce laškovala s pánskou obsluhou u jednoho občerstvení) i hodinku letu do Prahy.
A já už na dálnici domů začala přemýšlet, kam bychom se mohli vydat příště:-)
Napsal/a: Katie
