Cesta do Číny a zase zpátky (6.)

Guilin aneb zasněná krajina a déšť

Stále ještě úterý
Do Guilinu jsme přiletěli se značným zpožděním těsně před půlnocí. Nepřivítal nás, na rozdíl od průvodkyně, nijak přívětivě – z oblohy se valily provazy deště. Přeběhli jsme prostor před letištní halou, naskákali jsme do minibusu, který pro nás přijel, a vezli se do hotelu. Lucinka celou dobu spala jako zabitá…

Středa
Ach to vstávání, a po takovéhle procestované noci dvojnásobné ACH ACH. Ale snídaně nás jakžtakž vzpružila, byli jsme připraveni na dnešní program. A že bylo na co se těšit. Jeli jsme do hor, kde se uprostřed rýžových teras krčila vesnička Long Sheng. Průvodkyně nás cestou ujišťovala, že ten déšť za chvíli přestane, ale my jí moc nevěřili. No, měla pravdu – za chvíli opravdu přestalo pršet, ale sluníčko nevydrželo dlouho a zase ho vystřídala voda. A tak to šlo celý den, půl hodiny slunce, půl hodiny déšť.

Když jsme přijeli k vesnici, právě svítilo sluníčko. Optimisticky jsme se vydali na cestu vzhůru, já s Lucinkou v šátku. Po 100 metrech jsem naprosto vysílená předala Lucinku tatínkovi a po zbytek výstupu jsem poslouchala její kvílení, že nechce být u tatínka, ale u mě. No, já už jednoho špunta nesla – sice v bříšku, ale byl tam, takže jsem odolala a Lucinka se musela spokojit s tatínkem, který se šátkem vypadal jako indiánská babička. Kolem nás běhali z kopce a do kopce nosiči, kteří, ač museli tahat nejen nosítka, ale i lidi v nich, nevypadali ani zdaleka tak ztrhaně jako my. Naštěstí jsme už vcházeli mezi první vesnické domky a tak únavu vystřídala zvědavost. Průvodkyně nás zavedla do místní restaurace ověšené červenými lampionky. Usadili jsme se u stolu a za chvíli už nám nosili jídlo.

Zaregistrovala jsem jen vynikající houbovou polévku a pak jsem se ocitla v nebi – ochutnala jsem totiž čerstvé bambusové výhonky se slaninou. Vůbec nevím, co byly další chody, já si stále nabírala jen bambus a v duchu jsem uvažovala, jestli by se dal pěstovat i v naší zeměpisné šířce. Nic lepšího jsem v životě nejedla. Pocit blaženosti z dobrého jídla otupil naše smysly a zbytek výstupu jsme zvládli v pohodě. Na vyhlídce jsme se s tátou dostali do fotící euforie, každý jsme vyfotil asi 150 fotek rýžových polí ze všech stran a úhlů a v různém přiblížení.

Cestou dolů všechny pocity blaženosti a euforie vyprchaly. Opět pršelo a my jako kamzíci skákali přes kluzké kamenné schody s vidinou zlomených končetin. Naštěstí se nikomu nic nestalo a já na sebe byla pyšná i proto, že jsem nevyužila „odnosu“, ač jsem o nosítkách v jednu chvíli vážně uvažovala.
Ve vesničce se průvodkyně chlubila zručností místních lidí – prý staví domy bez použití jediného hřebíku. Můj táta, rýpal, šel k jednomu domu blíž a začal se ptát, co že jsou ty černé kovové tečky, které jsou ve dřevě vidět. Průvodkyni tím mírně zmátl, pak ale pravila, že tento dům je postaven už moderně, tudíž se hřebíky.

Ještě než jsme se vrátili k našemu minibusu, zastavili jsme se u místních žen, které si udělali z turistů živnost a za poplatek jim ukazovali své dlouhé vlasy. Stříhají si je jen dvakrát v životě – poprvé jako malá děvčátka a pak už na prahu dospělosti. Mají prý nejdelší vlasy na světě.

Cestou zpátky jsme obdivovali místní krajinu plnou kopců, rýžových polí a bambusových porostů. Po dešti byla obzvlášť krásná a tajemná, jak se cáry bílé páry válely na svazích hor.

V hotelu jsme se navečeřeli a vyrazili do města. Už se stmívalo, ale Guilin byl plný trhovců a turistů, dychtivě obhlížejících nabízené suvenýry. Neodolala jsem a koupila Lucince dvoje nádherné letní šatky a pak ještě dvě sukénky s topem. Bude z ní kočka!

Čtvrtek

Po snídani nás opět čekal minibus, který nás odvezl do přístaviště na řece Li. Nepřekvapilo nás, že zase prší. Nalodili jsme se a obsadili stůl v podpalubí, abychom nezmokli. Na pohádkovou krajinu, kolem které jsme proplouvali, jsme se chodili dívat, když se nám zdálo, že déšť trochu ustává.

Rozptýlení nám přinesl i oběd v ceně výletu, já si navíc na ochutnání objednala želví polévku. No, po dvou lžících začal šmudla v bříšku protestovat a tak ji dojedl táta. Loď přistála v městečku Yang Shuo, kde jsme se propletli místním trhem a zakotvili v čajovně. V marné naději, že se mi uleví, jsem si objednala zázvorový čaj – hladina HCG se ale ošálit nenechala:-( Namísto suvenýru v podobě nějaké cetky jsem se nechala vyfotit (za poplatek) s rybářem a jeho kormorány.

Cestou zpátky do Guilinu jsme se zastavili u proslulé Skály sloního chobotu a pak nás průvodkyně zatáhla do obchodu s perlami, kde nás provedli „naučnou stezkou“ – vyprávěli nám o chovu perlorodek, o zpracování perel apod. Já jsem „perlila“ svými znalostmi a všechny otázky typu Jak poznáte pravou perlu od umělé? jsem zodpověděla správně, protože jsem podobné představení už absolvovala. Pak jsme v obchodě obdivovali nádherné šperky – na jejich koupi nás ale stejně nenalákali.

Protože už jsme zase měli hlad, poprosili jsme naši průvodkyni, aby nám doporučila nějakou restauraci a pozvali jsme ji na jídlo. Zdejší kuchyně si nebere servítky – právě v této provincii si můžete objednat téměř vše, od hadů, žab, přes kočku, psa až po tygří maso. My jsme se radši drželi zpátky a zvolili jsme klasičtější jídelníček. V kombinaci s letem do Pekingu, který nás čekal hned poté, by totiž nějaké gurmánské experimenty nemusely dobře dopadnout.

Příště dokončení – Znovu Peking a další zdravotní problémy.

Napsal/a: Katie