Černý kontinent na vlastní oči i kůži…

Před pár dny se mi splnil jeden z mých velkých cestovatelských snů… Navštívila jsem Keňu… Byla to naprosto jiná dovolená, než jakou jsem kdy zažila – bylo to úžasné, neuvěřitelné, neopakovatelné i dojemné. Jsem plná informací, zážitků i fotek. A protože Keňa nás tady na VD tak trochu spojuje, díky Adopci na dálku*), ráda se s vámi o své dojmy z návštěvy černého kontinentu podělím…

Nutno podotknout, že v den našeho odletu (4. 3.) začaly v Keni volby a první zprávy, které jsme měli možnost číst, hovořily o počínajících nepokojích v ulicích, střelbě a o prvních mrtvých v Mombase. Tedy v místě našeho plánovaného přistání. V tu chvíli mé nadšení střídaly obavy a vážně jsem zvažovala vůbec nikam neletět. Tušíte ale správně. Nakonec jsem přeci jen kufr zabalila a hodinu po půlnoci se naše letadlo vzneslo vzhůru do oblak, vstříc 13 dnům strávených na černém kontinentu. Jinak bych vám teď asi nic vyprávěla… 🙂

Let trval 13 hodin, včetně 2 mezipřistání, v Hurghadě a na Zanzibaru. Zpočátku jsem protáčela panenky, ale ta mezipřistání se nakonec ukázala jako vcelku vítané přestávky a zpestření. V Hurghadě jsme totiž vystoupili z letadla do transportní haly a protáhli se. Kuřáci ukojili své potřeby, ale ne venku, před halou, tam je nepustili. Byli odkázáni na záchodky. Takže kabinky (bez oken!) se v mžiku proměnily v začouzené doupě a vlastně ani samotní kuřáci už téměř neměli potřebu si zapalovat, stačilo jen inhalovat. 🙂

Po přistání v Mombase jsme (s totálně plným močovým měchýřem) vyřídili víza. Za patřičný poplatek nás nafotili, sejmuli otisky všech prstů, vnutili nám místní měnu (jedině na letišti prý dávají nejvýhodnější kurz, haha) a přivítali nás konečně milí, usměvaví delegáti. A taky turecký, ale relativně čistý záchod. Uf 🙂

Nikde žádné ohně ani zvuky výbuchů, zato spousta černoušků, kteří se přetahují o to, kdo z nich vám dřív vyrve kufr z ruky a doveze k autobusu. Aby vám hned nato ukázal růžolící dlaň 🙂 A takových dlaní potkáte na každém kroky spousty.

Na kuřáky čekají speciálně označené prostory, nápadně připomínající cosi mezi autobusovou zastávkou a skleníkem. Ani silný kuřák nevydržel víc než jednu cigaretu uvnitř, kde bylo odhadem nějakých 70°C. Venkovní vzduch měl nějakých 32°C ve stínu a kouřit mimo vyhrazené prostory je pod pokutou 500 EUR. Spásou byl v tu chvíli klimatizovaný autobus.

Nejsme žádní baťůžkáři (možná to už bude mít souvislost i s naším věkem :-), holt nám už není -náct) a tak jsme zvolili jeden ze zájezdů pořádaných cestovních kanceláří. Autobus nás vezl na hotel vzdálený 120 km severně od Mombasy, podél pobřeží. Cestou nevěřícně a fascinovaně zírám na ubíhající krajinu. Předně jsem okouzlena veškerou zelení. Sisálová pole, palmy, spousta stromů a keřů, jejichž jména ani neznám. Jsem na rovníku (co povídám! Jsem pod ním!) a přitom tady je tak nádherně, zeleně, úrodně… A taky spousta baobabů, o kterých jsem četla v Exupéryho Malém princi. Jsou nádherné.

Je odpoledne a ve vší té zeleni se pohybují lidé, pěšky, na kole. Dospělí i děti. A také zvířata. Slepice, kozy a příšerně hubené krávy. Jsou všude. Volně se procházejí, přecházejí silnici nebo jsou ve stádech hnána některým z dětí či dospělých na pastvu. Cestu lemují obydlí lidí, i když za „domy“ se dají označit jen v hodně divokých fantaziích. Jsou to spíš chýše. Stěny tvoří klacky obalené blátem, střechy buď vlnitý plech, nebo svazky palmových listů. V tu chvíli se mi vybavují fotografie Sandry*), kde jsou v pozadí vidět různé chatrče. A mně jen běží hlavou, že v nich ti lidé fakt žijí. A ne jen někteří. Ale valná většina obyvatel Keni… Neskutečné. Je to naprosto jiný svět. Každým dalším dnem začínám chápat, proč nemáme Sandřinu přesnou adresu, ale P.O. Box. Ten tady má totiž většina lidí. Chatrče nemají čísla, mimo centrum velkých měst nejsou označeny ani ulice svými názvy, prakticky jsem neviděla snad jediný směrový ukazatel s označením vzdálenosti a názvů měst a vesnic… A dopravní značky u silnice bych možná spočítala na prstech jedné ruky.

Při příjezdu na hotel nás vítají usměvaví čokoládoví animáci zpěvem svahilského „Hakuna matata“. Což v překladu znamená „nic není problém“ nebo „v pohodě“. A opravdu. Každý je hrozně v pohodě a s úsměvem na tváři. Děti hrající u silnice bosky fotbal i ženy s barely plnými vody na hlavě, dítětem uvázaným v šátku na zádech a větvemi na podpal v ruce.
Ostatně „hakuna matata“, „pole pole“ (pomalu, pomalu) a „jumbo“ (pozdrav) jsou nejčastějšími slovy, která jsou zde slyšet…

Pokračování příště…

*) Poznámka pro případné neznalé… VašeDěti.cz jsou zapojeny do projektu Adopce na dálku a podporují vzdělání Sandry http://www.centrumdialog.cz/adopce?dite=601987 z Keni. V případě, že chcete získat více informací a zapojit se s dalšími maminkami do adopce také, kontaktujte Petru nebo babofku, případně hledejte info v článcích a diskuzích zde na VD.

Napsal/a: babofka