Černý kontinent na vlastní oči i kůži… 9. – ve slumu…

Rubrika: Z našich cest

Zřejmě stejně jako díl předchozí, ani tento nebude úplně veselý a rozjásaný. Myslím však, že stojí za to dokreslit si obrázek o Keni, kdy jednotlivé střípky skládačky jsou natolik protichůdné. Na jedné straně stojí bohatá fauna a flora a na straně druhé obrovská chudoba lidí.

V minulém díle jsem vám tak trošku zatajila, že náš nákupní seznam nebyl rozdělen na dvě, nýbrž na tři položky. Tedy pro tři místa, která jsme hodlali navštívit. Tím třetím místem byl slum (čti „slam“), neboli chudinská čtvrť. V pohodlí našeho hotelu jsme ani neměli tušení, že se nachází sotva 10 minut chůze od hotelu. Kráčeli jsme podél italských rezidencí obehnanými 4 metrovými zdmi, kde na jejich horním okraji byly namísto ostnatého drátu proti zlodějům zalité trčící skleněné střepy.

Přiznám se, že jsme krom igelitky s bonbony a sušenkami neměli s sebou zhola nic. Někteří z nás si pro jistotu sundali i hodinky, já řetízek z krku a svírala jsem v ruce jen fotoaparát, kluci měli po kapsách pár drobáků. Průvodce nám dělal opět Erik a vedl nás vlastně ke svému domovu. I on žije se svou rodinu zde, v tomto slumu. Když ho však potkáte na ulici oblečeného do čistého trička, džín a pantoflí, ani vás nenapadne, v jakých podmínkách žije. Ostatně posuďte sami, na jedné z fotek je k vidění.

Kena9_strepy Kena9_deti2

Pomalu kráčíme mezi chatrčemi nalepenými jedna na druhé, postavenými z klacků, obalených směsí hlíny a korálů, střechami nejčastěji z vlnitého plechu. Jak postupujeme, sbíhají se k nám s výskotem rozesmáté děti. Rozdáváme jim bonbóny, ale nakonec předáváme sušenky i pytle bonbónů Erikovi a on je svahilskými příkazy rovná do front a rozděluje jim postupně sladkosti. Děti trpělivě čekají a jakmile dostanou svůj příděl, radostně zas odbíhají pryč, zřejmě aby upozornily další děti z okolí, protože se k nám sbíhají pořád další a další 🙂 Erik samozřejmě i poznává ty, které už dostaly a rezolutně je posílá pryč. Ve frontě čekají menší i větší a rozdáváme i některých dospělým. Maminka s miminkem uvázaných v šátku na zádech strká svůj bonbón do úst a slastně cucá. Někteří dospělí nám však dávají najevo, že by raději cigarety. 🙂 Naše zásoby se rychle úží, a proto dokupujeme v místním shopu další bonbóny.

Většina dospělých se na nás taky tváří přívětivě, snad i proto, že Erika evidentně znají, je „jejich“. Dostávám od Erika pravidelně pokyn, že opravdu smím fotit všechno a všechny, jak se mi zamane, i když občas zdrženlivě vyčkávám, poučena z bedekru. Nevím totiž, kterým směrem bych měla v případě nutnosti nejbezpečněji zdrhat. 🙂

Kena9_bonbony Kena9_deti4 Kena9_deti3

Kráčíme po udusané hlíně, kolem nás se volně pohybují slepice, kozy, bosé i obuté děti, dospělí obutí obvykle do žabek. Slumem se line zápach mísící horko, pot, špínu, zvířecí a dost možná i lidské exkrementy.
Erik nás upozorňuje na dům neznámého architekta, který se naklání podobně jako věž v Pise. 🙂 Ukazuje místní „casino“ – omladinu srocenou v hloučku hrající v karty. Dospělí obvykle posedávají ve stínu příbytků nebo v místních „hospodách“ a někteří z nich jsou zjevně pod vlivem. Hospoda vypadá obdobně jako příbytky, jen zdi nejsou oplácané hlínou, ale je vidět skrz výplet větví dovnitř. Na zemi jsou v plastových kýblích vyskládané nezazátkované lahve a z některých hrdel vytéká bílá pěna. Z čeho pěna pochází, se dozvídáme posléze.

Kena9_casinoKena9_Pisa Kena9_hygiena

Erik se sem tam zastaví a dá se s někým krátce do řeči. Svahilsky. Některé maminky se chlubí svými dětmi a dávají nám je s úsměvem pochovat. Jakmile si před oči umístím foťák, často se přede mnou napřimují a pózují do objektivu.
Procházíme kolem prodejkyně, která na jakémsi sítu pod přikrytými novinami suší tak deseticentimetrové rybky. Erik odkrývá noviny a s prsty u úst nám naznačuje, jaká je to lahoda. Věřím mu, ale na ochutnávku nemám dost odvahy.
Opodál nějaká maminka mydlí své asi tříleté dítě, stojící u lavoru s vodou. Koupelna na ulici…
Potkáváme otráveně se tvářící dívku, prý kráčející ze školy. S pospávajícím miminečkem uvázaným v šátku na jejích zádech, kterému se nebezpečně bimbá hlavička ze strany na stranu. Probouzejí se v nás mateřské pudy a nejradši bychom ho zachránili a hlavičku mu podepřeli, ale cítíme, že nejsme oprávněni zasahovat do jejich životů.

Kena9_deti Kena9_skolacka Kena9_dite

Vlastně po celou dobu této „exkurze časem do jiného století“ si uvědomuji, že nejsme schopni je zachránit všechny – jen bychom některým z nich dali pomyslnou rybu. Ale nenaučili bychom je ryby chytat. A oni by velmi rychle pochopili, že zase přijde nějaký bílý a zase jim tu rybu přinese. Běží mi hlavou spousta myšlenek a taky slova, která jsem jednou zaslechla od Jana Šibíka, když odpovídal na otázku, zda nemá někdy chuť odložit fotoaparát a začít pomáhat zraněným a válkou postiženým. Tady, tváří v tvář nikoli válce, „jen“ bídě, chápu, proč odpověděl, jak odpověděl… My, čtyři bílí blázni, je nejsme schopni zachránit. Můžeme to jen říct ostatním. Každopádně nejsme ani, myslím, oprávněni implantovat jim náš způsob života a tvrdit o něm, že je lepší.

U studny stojí několik místních, pumpují, nalévají vodu do kanystrů a odnášejí si ji do svých příbytků. Napadá mě, jak mnohdy u nás plýtváme vodou a tady je jí všude krutý nedostatek. Nám známá pohádková „sůl nad zlato“ by se tady mohla jmenovat „voda nad zlato“.

Kena9_ulice Kena9_studna Kena9_laska

Pomalu přicházíme až k Erikově domu, který, jak nám Erik posléze prozradí, není úplně jeho, ale žijí v něm v nájmu. Měsíčně platí 20,- Eur a dům vlastní hádejte kdo… Alphonsova rodina… (viz blue safari) Svět je malý… 🙂
Před domem nás vítá jeho žena a 4 děti. Všichni jsou oblečeni čistě a stejně (téměř jak ve školních uniformách – v bílomodrých kostičkovaných košilích a modré sukni nebo kalhotech). Jsme pozváni dovnitř do domu. Celý dům je velký jen asi 2,5 m x 3,5 m. Všichni se dovnitř nevejdeme, někteří z nás stojí venku či mezi dveřmi, někteří se na vyzvání paní domů posazují na dvoulůžko. Na něm prý spí děti. V nohách dvoulůžka je další postel, jednolůžko pro oba rodiče. Na zemi jsou vyskládané kastroly, v malém fochu u zdi je malá televize a generátor, díky kterému prý mohou sledovat TV až 3 hodiny denně. Poté, co nám Erik přijímač hrdě předvedl, pečlivě jej zase přikrývá kusem látky. Uvnitř jsou zdi částečně zakryty dalšími kusy látek, případně malovanými plátny namísto klasických obrazů. Na jednom z pláten nám Erikova žena láskyplně ukazuje podobiznu svých rodičů, kteří ačkoli nejsou prý jejími biologickými rodiči, vychovali ji. Sama pak vypráví o komplikovaných porodech a porodních váhách svých dětí, z toho jedněch dvojčat. Postěžuje si také na svůj zdravotní stav, který prý není dobrý v důsledku úrazu z minulosti. Na břiše jí zůstala velká jizva a díky trvajícím bolestem si není schopna najít jakoukoli práci.
Vlastně jsme něco podobného i čekali a byli by blázni, kdyby na nás nezkusili udělat psí oči, jestli z nás přeci jen něco nevypadne. Přiznávám, nakonec vypadlo. 🙂 Krom malého finančního poděkování Erikovi za čas strávený s námi jak nákupem, tak obhlídkou míst, kam bychom se sami možná ostýchali vydat, jsme s koncem pobytu vyřadili i něco málo ze svého šatníku, cestovní lékárny a drogerie, odlehčili svým zavazadlům a jim snad trochu pomohli.

Kena9_kostel Kena9_Erikova_rodina

Naše návštěva slumu ještě nekončí, ale o tom zase příště… 😉

Napsal/a: Babofka

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)

  • Jindriska8
    Jindriska8

    Zajímavé čtení,ženy nemají v Keni lehký život a nedovedu si představit,že bych tam žila.Díky i za pěkné fotky.

  • Tahle dovolená je teda mazec….mě to od tebe napsané přijde tak strašně opravdové,úplně jiné než když se člověk dívá na reportáže v televizi nebo na netu….díky za zamyšlení..

  • Marinada

    Babofko, díky za další díl. Tušila jsem, že tam takhle žijí, ale stejně – jak jsi to sepsala a přidala fotky…no zase jsi mě dostala. Miminka z fotek jsou nádherná…a to s padající hlavičkou mi připomnělo české děti v cyklosedačkách 🙂

  • Babofko, souhlasím s Padme a děkuji za další článek.

  • Padmé

    Ahoj Babofko, děkuji Ti za článek a krásné fotky.
    Je to trochu posmutnělé čtení, nicméně – je to realita. Je to jiný svět. To, co je pro nás samozřejmé, tam není a neplatí. Při čtení Tvých řádků si člověk naplno uvědomuje, v jakém „nadbytku“ žije a jak oni jsou skromní a z čeho dokážou vyžít.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist