Když jsme cestou na safari či na jiné výlety projížděli keňskými vesnicemi, zaujalo mě, že až na výjimky byla většina obydlí postavena velmi prostě, a to z klacků a hlíny, střechy z vlnitého plechu nebo palmových listů. Ale vždy v každé sebemenší vesnici byly dva, viditelně jiné, lepší, domy. Klasické zděné budovy, které našincům mohou připomínat tvarem stavby našich kravínů. A každá vesnice disponovala vždy dvěma takovými „kravíny“. Jedním z nich byla škola a druhým kostel.
Jak šel den za dnem a my se osmělovali víc a víc (a ano, přiznávám, byla to v prvopočátku moje iniciativa), slovo dalo slovo a my se obrátili na Erika (pamatujete na něj? Viz 2. díl-ve městě…) s prosbou, že bychom rádi navštívili nějakou místní školu. On kývl a domluvili jsme se na druhý den, že pojedeme společně na nákup, protože do školy nechceme přijít s prázdnou. V předvečer jsme byli trochu rozechvělí z toho, co nás asi čeká a plánovali, co nakoupíme. Erik nás ale naprosto dostal. Ráno nás čekal na smluveném místě a měl nachystaný přesný seznam a oznámil nám, že pokud máme zájem, můžeme navštívit i místní sirotčinec. Chtěli jsme.
Erik byl velmi pozorný a dohlížel na naši útratu. Sám nám hlásil „tady jsou sešity drahé, vezmu vás jinam, tam je mají levnější, propisky taktéž…“ Nakonec jsme nakoupili sušenky, bonbony, školní sešity, pastelky, obyčejné tužky, propisky, křídy a balík kancelářského papíru na malování. Erik po celou dobu bedlivě sledoval ceny a sem tam zasáhl a dojednal slevu.
Hodili jsme nákup do tuk-tuků a jeli jsme. Malindi je město relativně velké, údaje na internetu hovoří o 80 000 až 100 000 obyvatelích, ale Erik udával číslo dokonce 500 000. Ať tak nebo tak, není to žádná malá vesnice a je tady samozřejmě několik škol. Některé jsou státní, ale jsou zde i školy soukromé. Školné na státních školách hradí z poloviny stát a z druhé poloviny rodiče. Školné, tedy ta polovina, kterou hradí rodiče, činí na každé jedno dítě 100,- Eur/rok. Máte-li školou povinných dětí pět, ročně zaplatíte 500,- Eur. Obědy stojí 6,- Eur měsíčně na každé dítě, ale jak nám Erik prozradil, jeho děti se z finančních důvodů chodívají najíst domů (vyjde to prý levněji) a pak se opět vrací do školy na výuku.
K tomu je nutno říct, že stát neposkytuje lidem ŽÁDNÉ dávky. To znamená, že neexistují žádné podpory v nezaměstnanosti, žádné mateřské či rodičovské příspěvky, důchody, apod. Každý se o sebe stará, jak umí a peníze shání, kde může. Turisté do této oblasti přijíždějí v době od listopadu, spíše prosince, do dubna. (Pak začíná období dešťů, trvající do července a i potom je tam pro nás velké horko a vysoká vlhkost.) Během turistické sezóny musejí prodat tolik zboží, nabídnout tolik svých služeb a výletů, aby si vydělali na živobytí pro celou rodinu na celý rok.
Nikde jsme však nepotkali žádného žebráka, který by jen natahoval ruku a chtěl peníze. Vždy se snaží prodat zboží nebo třeba udělat malou službu – odvezou kufr k autobusu, dovedou ke krokodýlům, nabízejí okružní jízdu městem. Až pak očekávají bakšiš. Nesedí s rukama v klíně a nečekají, kdo jim co dá. Vědí, že pokud se nepostarají sami o sebe (a svoji rodinu), nikdo jiný to za ně neudělá.
Sami si uvědomují důležitost vzdělání svých dětí a jakkoli školní docházka v Keni povinná není, přesto některé prameny uvádějí, že 85% obyvatel je gramotných. Sám Erik nám o sobě prozradil, že studoval 16 let a bylo na něm znát, že je to velmi slušný a inteligentní chlap, ale přesto nemohl najít práci. Proto se s rodinou přestěhoval od Viktoriina jezera (v blízkosti něj bydlí i „naše“ Sandra! 😉 ) a snaží se o svoji ženu a 4 děti rodinu postarat v Malindi.
(Jinak školné v soukromé škole prý činí pro jedno dítě 500,- Eur na rok.)
Když jsme dorazili do jedné z Malindských junior school, velmi přátelsky nás přivítal její ředitel a okamžitě přerušil kvůli naší delegaci (čtyř bílých tváří :-)) výuku. Některé učitelky nevypadaly extra nadšeně, ale ty děti! Kdybyste je viděli! Mít povolenou nadváhu zavazadla, přivezla bych si jich domů aspoň deset… 😉
Tato škola vypadala vcelku velká, oplocený areál čítal několik budov. V jednom domě bylo i několik „tříd“. Byly to menší skupinky dětí sedících kolem plastových stolků na malých plastových židličkách, a u každého stolku byla učitelka. Jednotlivé skupinky byly od sebe odděleny nízkými zástěnami, aby se navzájem nerušily. Jedna gravidní učitelka seděla tak, že na jejich „psacím“ stole měla natažené nohy. 😀
Dětem jsme postupně rozdávali bonbony a sušenky, některé byly velmi milé a povídaly si. Menší děti byly stydlivější a nepouštěly se do hovoru snadno. Asi dvě dětičky v průběhu vyučování normálně a natvrdo spaly. 🙂 Hlavy položené na stole a spokojeně a unaveně oddychovaly. Jakmile se ale rozdávaly bonbony, jejich kamarádi do nich začali šťouchat a jakmile jsme jim bonbonem začali šimrat po čelíčku, mátožně se probírali. A když trochu zaostřili a viděli, co mají před sebou, vykulili bývalí spáči očka a chňapli rychle po sladkosti. 🙂 Věk těchto dětiček se pohyboval kolem 4-6 let, tedy naše mateřská škola, jejich primary school.
Starší děti seděly v lavicích spojených se stolkem o šíři max. 1m. U takového stolku se na jedné lavičce mačkali 2-3 žáčci. V jedné malé třídě mohlo být 20-30 dětí. Tady už měli na zdi zavěšenou i velkou tabuli. Výuka probíhá komplet v angličtině a jen jeden předmět se učí ve svahilštině, tedy svém rodném jazyce.
Venku byl postavený velký barel a sem tam k němu nějaké dítě přiběhlo, vyskočilo na jeho okraj, ponořilo se dovnitř a nabralo si do hrnečku vodu. Jakmile se napilo, postavilo hrneček na zem a utíkalo zase zpátky do třídy. Aby v tom přiběhlo zas jiné dítko a opakovalo se totéž. S tímtéž hrnečkem.
Člověk si v tu chvíli uvědomí, jak obrovský rozdíl je mezi školstvím tam a u nás. Jaké všechny pomůcky a vymoženosti naše děti mají. A ani si jich neváží. Tam se z mála snaží udělat strašně moc. Je na nich znát ta síla a odhodlání.
V závěru naší návštěvy nám pan ředitel upřímně poděkoval za náš zájem i dovezené školní pomůcky a nabídl nám, abychom se zapsali do návštěvní knihy školy.
Nedaleko školy se nachází sirotčinec a ten byl naším druhým cílem cesty. Děti tam v tu dobu nebyly, protože byly ve škole. V té, kterou jsme předtím navštívili.
V sirotčinci žije kolem 40 dětí, o které se starají dva stálí zaměstnanci a pár dobrovolníků. Ložnice dětí nám na první pohled přišly relativně komfortní, ale jen do chvíle, kdy nám řekli, že na 8 palandách, které v místnosti jsou, spí 22 dětí!!! Nahoře spí vždy po dvou, dole po třech dětech. V rohu místnosti byly srovnané boty, skříně jsme neviděli žádné. Ale vyprané prádlo viselo a sušilo se venku na plotě. V jídelně byly pouze plastové židle, seřazené v řadách jako v kině. Žádný stůl. Kuchyně, kde se vaří, byla jedna malá, vcelku špinavá místnost, avšak s malým dřezem a vodovodem a cosi jako gril stálo venku.
Zíráte na to všechno, nevěříte svým očím a svírá se vám srdce… Vlastně i teď, když si na to vzpomenu, svírá se mi zas.
Ani sem jsme nešli s prázdnou. Krom sušenek a bonbónů nám Erik zajistil asi 10 kilový balík kukuřičné mouky a musím říct, že za něj byli velmi vděční a pochvalovali si, kolik z toho uvaří jídel. Pro nás maličkost, pro ně nejkrásnější dárek…
I tady jsme se zapsali do návštěvní knihy a pročítali předchozí zápisy. Nejvyšší návštěvnost zde zajišťují Italové, jedni Češi zde byli zapsáni rok před námi.
Byly to velmi poučné návštěvy. Ale myslím, že žádná slova ani fotky nedokážou vystihnout pocity, které máte, když tam najednou stojíte uprostřed toho všeho. Uvědomíte si najednou, že tohle není žádná exkurze od cestovky. Žádná nacvičená estráda. Jen prostý, obyčejný život…
Pokračování příště…
Napsal/a: Babofka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (19 vyjádření)
Opravdu občas po přečtení podobných článků přemýšlím nad tím, kterak by bylo lepší, kdyby lidi místo SMS-ek posílaných nějakým krákalistům v Superstar a nebo něčemu podobnému, což jde zisk jenom do kapsy soukromé společnosti Novy a asi to vynáší víc než dost, když je to vlastně neustále v televizi, posílali na UNICEF. Kolik by z toho takové děti měly jídla, sešitů, pastelek, oblečení, lavice atd…
Holky, je to hezké se opájet tím, jak se ty děti (a rodiny vůbec)mají svobodně, ale realita je úplně jiná.
Tu svobodu mají snad jen v tom, že věří, že za vším stojí bůh.
Nedávno se tady řešila ženská obřízka, kterou páchají už na malých holčičkách – to jste na to tak rychle zapomněly? A to je jen jeden střípek z reality všedního dne!
Nádherné, musel to být silný zážitek…V pondělí tady sociálka jedné matce alkoholičce odebrala syna, sledovali ji už dlouho, když ji navštívili měla víc jak tři promile v krvi, malý (asi 10) je v domově, všichni tady okolo říkají chudák kluk, na jednu stranu je to chudák, protože ho matka nechávala na pospas ulice, pila, bila ho…ale na stranu druhou teďka i když bude bez ní, bude mít stravu, teplou postel…ona má nařízenou tříměsíční léčbu, přála bych jí aby se z toho dostala, aby zase začala fungovat jako matka. Nad těma dávkama by se také mnozí mohli zamyslet, jak si neustále stěžují, že jim stát nic nedává, protože jinde ve světě je to prostě opravdu jinak, lidi se o sebe dokážou postarat a nespoléhají na to, že jim někdo něco dá…
lien to napsala hezky také se mi něco podobného honilo hlavou, nechci snižovat, hlad, nemoce a utrpení které tam s tím jsou spojené….ale určitě i to že na o koukáme my a porovnáváme s tím v čem žijeme a co máme tak tím to pro nás je smutné a šílené ale v našich očích …myslím že né až tak v těch jejich
a upřímně ač se povídá jaké tam jsou šílené podmínky a je to veřejně „známé“ tak si to nikdo z nás neumí až tak představit asi až na vás kteří jste měli možnost to vnímat a cítit přímo na těle
a tu učitelku jim také závidím 😀
Mně to vůbec smutné nepřijde, naopak senzační, kolik dětí u nás by za to dalo nevímco, nemuset spát v noci samo a nebo si schrupnout ve škole s tak přirozenou učitelkou, která si klidně vyhodí nožky na stůl. No skvělé. Cháu, že to má i druhou stránku, ale to co my máme „navíc“ v matérii, oni mají ve svobodě, na duchu, nakonec jsou mnohem bohatší, než my bohatí.
Babofko, článek je smutný, ale je to skutečný život. Pak si člověk uvědomí, jak je na tom dobře. Ale někdy je možná lepší žít v tvrdých podmínkách, myslím si, že lidi v Africe si daleko více váží toho, co mají, a že jsou spokojenější – to, kvůli čemu se my trápíme, by mnozí z nich považovali za hlouposti. Dětí v sirotčinci je mi léto. Je mi dobře, že jste se rozhodli pro návštěvu školy a sirotčince a viděli tak opravdový africký život.
Kdy jindy by se měl člověk zastavit a zamyslet než u takových článků. A když se to týká dětí je mi z toho smutno dvojnásob 🙁
Opět poučný článek a lituji děti v sirotčinci,mají těžký život.
Peťko, je to tak, je to smutný. Kilová bedna sušenek je pro ně zpestření, které by normálně děti v sirotčinci nedostaly. Prostě na to není. A sušenek se nenají.
Z mouky mohou udělat nějaké placky, kaše, co já vím co. A nasytí hodně dětí. Když jsme tam byli, měli nachystaných pár hlávek zelí nebo nějaké kapusty, či co to bylo. Pro 40 dětí. Nechápu co jim z toho mohou uvařit…
Ano, ty zářivé barvy mě taky dostávaly…
A na vysvětlenou. Návštěva školy a sirotčince nebyla organizovaná cestovkou. Byl to náš výmysl, naše iniciativa, naše touha vidět, jak tam skutečně žijí. Sami jsme požádali Erika, tedy místního keňana, aby nám pomohl.
Většinu ostatních našich „spoludovolenkářů“ ani nenapadlo, proč by někam do škol, apod. měli chodit a riskovat, co kde mohou chytit, kdo je okrade, apod. Dokonce delegáti z cestovky nabízeli, aby pokud někdo chce něco dát místním (bonbony, propisky), ať to dá jim, delegátům, že oni to vždycky jednou za čas zavezou do nějaké školy. Jenže my je chtěli vidět na vlastní oči a předat to dětem osobně.
Když jsme pak řekli našemu delegátovi, kde jsme byli (a další vyprávění vás ještě čeká 😉 ) jen suše polkl a chvilku neměl slov… Většina průvodců (tištěných i žijících) obvykle spíše nabádá turisty v těchto oblastech zůstat v pohodlí a bezpečí hotelu a nabízí své výlety organizované cestovkou (za pomoci místních), ale s upravenými cenami. I tady je to byznys… 🙁
Babofko, nevadí. Chtěla jsem jen pro srovnání, i když je jasné, že srovnávat se opravdu nedá. Víš, když jsi napsala, že 10kg mouky jim vydrží na x jídel a jak za to byli vděčný…přišlo mi to hodně smutné.
Ještě mě překvapilo, že na prohlídku školy jste šli kromě průvodce jen 4 z vaší skupiny. Nevím tedy, jak velká byla skupinka, ale já bych tedy rozhodně o takovou návštěvu zájem měla. Tak se divím, proč ostatní nejeli? Měli nějaký jiný program?
A koukala jsem, jak jsou děti do školy krásně ustrojené, dokonce i kravaty. Nejspíš si té možnosti být ve škole hodně váží.
Ta holčička v žlutých šatech u vody je nádherná a obdivuji ty její šaty! Jak jsi psala minule, taky nechápu, jak je možné, že mají tak dobře vypráno, oblečení zářivé! V tom slunci bych chápala, že oblečení bude vyšisované a ono ne!
Jambo, děvčata, moc děkuji za reakce a hezká slova.
Padmé, rozumím…
nuninko, zuzino, marinado, děkuju.
muro, ano, přesně tak. Totéž mi běželo hlavou…
meggi, pobavilas mě 😉 A Tvůj kolega je z Keni? Tak ho ode mě moc pozdravuj!!! 😉 A je to fakt, oni jsou ti keňánci takoví sluníčkoví. Já snad nikoho z nich, s kým jsme mluvili, neslyšela stěžovat si… Přitom v ČR slyším stížnosti kolem sebe dnes a denně… 🙁
Peťko, omlouvám se, už si to nepamatuju. Každopádně jak už jsem psala jinde, s cenami je to tam všelijaké. Ceny nejsou pevné, zboží není označené a keňan zaplatí za „totéž“ mnohem méně než běloch. Ptali jsme se i našeho delegáta, který tam je údajně 2 roky a oproti našim cenám je na polovině, ale jako svého místního ho ještě neberou a kupuje zboží prý pořád dráž než oni.
Každopádně prý jsou mezi lidmi všechny mince a do oběhu se nevrací. My jsme se s nimi nesetkali vůbec, pouze s papírovými 🙂
Babofko, moc hezky popsané, i když z obsahu je mi smutno. Na druhou stranu na to opravdu musíme koukat jinak. Kdyby je někdo přivezl k nám, ukázal to, co tady máme, třeba by byli smutní naopak oni a chtěli honem zpět.
Babofko, můžeš napsat, jen tak pro příklad, na kolik cca vyjde takový pytel kukuřičné mouky?
Napsala bych neco podobneho,jako mura atd.!! 🙁
A jak rikala Helenka Ruzickova-„uz nevite,co by jste samou rozezranosti,do ty huby dali“.. 🙁 🙂
Muj kolega v praci je primo z Keni..povida casto o sve domovine..ale nikdy si nestezuje..tam ani zde..je to slunicko a nema zadne predsudky..ani je nezna..skratka hodne lidi by se mohlo ucit..babofko,dekuji take..M.
Babofko,já se též přidávám k názoru ostatních,tento díl mě nesmírně dojal,jaké to tam mají děti podmínky,zatímco tady jsou někteří pořád nespokojení,měli by si všichni kdo mají pořád málo tam zajet a vidět to na vlastní oči-čtení je moc krásné-děkuji.
co na to říct? dva protipoly – jeden neví co s jídlem a vodou a druhý má nedostatek všeho…. je mi smutno…
Babofko, moc děkuji. Přidávám se k ostatním, tenhle díl mě opravdu dostal nejvíc.
Babofko přiznávám,že i mě dostalo autentické vylíčení podmínek dětí nejen ve škole,ale i v sirotčinci 🙁 děkuji
Babofko, je smutné číst jak špatné podmínky tam ( nejen) děti maji,zatimco u nás si spousta lidí ničeho neváží .
Moc děkuji za další čtení tvého dobrodružství, které je jako vždy nádherné.
Ahoj Babofko, teď ani sama nevím, jak začít, tenhle článek je jiný, pro mě hodně emotivní a při čtení se mi draly slzičky do očí.
Poděkovala jsem Ti za všechny předchozí články, které jsi o svém pobytu v Africe napsala, nicméně – tento příspěvek vnímám tak, že mi připadá, že prosté „děkuji“ nestačí… no… snad mi budeš rozumět…
DĚKUJI Ti za zprostředkování – za „předání“ svých vlastních zkušeností a pocitů – a zároveň děkuji za nádherné fotky.
Píšu Ti „za jedna“ a dávám pět (hvězdiček).
Mobile Sliding Menu