22 hodin v autě do Chorvatska

Byl červenec den, kdy mému manželovi začínala celopodniková dovolená a my se rozhodli, že s naším ročním synem pojedeme autem do Chorvatska. Všichni kolem nás se svými ratolestmi už u moře byli a všichni ji v pohodě zvládli, tak proč né my…

Takže ze dne na den jsem si zavařila maso, nakoupili jsme vše možné i nemožné, v den odjezdu jsme si v servise nechali zkontrolovat naše vozítko a nabuzeni krásným počasím jsme se už těšili na večer, až vyrazíme. Samozřejmě přes noc, protože jsme si říkali, že jen tak to náš malý kulíšek v sedačce vydrží.
Začátek cesty docela vycházel tak, jak je malý zvyklý. Večer jsme mu dali krupici, ale místo do své postýlky jsme ho naložili do auta a vyjeli. Podotýkám, že neznalí situace jsme vyjížděli v den, kdy dětem (mi připadalo, že snad na celém světě)začínaly prázdniny. A ještě k tomu v počasí, u kterého se říká, že by člověk ani psa nevyhnal. Lilo jako z konve…
Cesta k hranicím s Rakouskem docela šla. Na hranicích jsme se postavili do řady a čekali na kontrolu pasů. Jaké ale bylo zděšení, když jsme po asi hodině čekání, mezitím se náš malý asi 5x vzbudil, protože auto stálo, zjistili, že jsme asi 1 kilometr od hranic v šílené frontě, která postupovala hadím tempem. Na hranice jsme po 3 hodinovém čekání dorazili a vyjeli směr Gratz.
Cesty v Rakousku jsou super, takže jsme v pohodě dorazili až na hranice se Slovinskem. Tam opět ve městě u přechodu Maribor byly šílené fronty a tak jsme se opět po dlouhém stání rozhodli jet jinou, nenaplánovanou trasou přes Ljubjanu. Cesta do Ljubljany byla super, nikde milión aut, prostě idylka a my si to razili přímo do města, kde jsme ovšem sjeli ze silnice, navozující na dálnici a už jsme jeli přes „kotěhulky“ a bloudili a bloudili.
Najednou nám začalo vadit, že nikde nejsou žádné auta, nikde ani živáčka, abychom se zeptali, kam dál. Najednou jsem uviděla špinavou značku a šipku, kam bychom mohli dojet na dálnici. Vyrazili jsme teda… manžel v půli cesty teda konstatoval, že tam asi umřeme, protože příroda kolem cesty vypadala, jak z filmu Krvavé stopy, ale po 20 min. jsme se napojili na dálnici.
Plní radosti jsme si řekli, že zastavíme na prvním odpočívadle a protáhneme se a ouha, najednou se z pod kapoty i do auta začal valit hustý černý dým. Vyskákali jsme z auta a zjistili, že nám nejde ventilátor a tím nám vařila voda. Tak jsme čekali až to zchládne, mezitím manžel volal asi 3x do Česka, co má dělat, jak a co vyměnit. Malý se alespoň proběhl vedle dálnice:-)))) Po vyměnění vody (což nemůžu popsat, nejsem technicky založena), se zapnutým topením a otevřenými všemi okny v 27 stupních a v černém autě, jsme vyjeli opět nabuzeni sluníčkem a mořem.
To už jsme byli na cestě nějakých 15 hodin a v autě to bylo znát. Udržet malého v sedačce po vyčerpání lízátek, bonbónů a čtení z knížek, miliónů hraček apod. byl nadlidský výkon. Nakonec, ač jsme chtěli jet až na Makarskou, jsem dojeli do města Crikvenica (na severu Chorvatska), a po cestě dlouhé 22 hodin jsme si na náměstíčku u prvního domorodce našli ubytování, a začala nám vytoužená dovolená.
(Musím napsat, že jsme v Chorvatsku strávili 4 dny, protože i tam začalo být škaredě.) Tak dovoleným zdar a Chorvatsku zvlášť!!!! Tento rok jedem zas, to už má syn 2 roky……

Napsal/a: gigi