Zamyšlení nad jedním dnem

Tak už se připozdívá, mé tři dětičky spokojeně oddychují, doma je teploučko, venku poletuje první sníh. Já jsem si taky hluboce oddychla. To byl dneska den! Ale začněme od začátku. Probudili jsme se do krásného dušičkového rána. Děti vykoukly z okna a začalo nezřízené veselí – je sníh, jdeme stavět sněhuláka! Už dlouho jsem neviděla své děti, aby se tak rychle oblékly a nasnídaly. Dnes se mi to obzvláště hodilo, protože mají v půl osmé přijít řemeslníci, kteří v našem domě vyměňují všechny trubky ve stupačce a ještě naším bytem prochází trubky s vodou pro celý dům a ty se také vyměňují…

V půl osmé děti vybíhají za prvním sněhem a podávají si dveře s dělníky. Všechno klape. Byt mám na tuto akci připravený – vždyť jsem šla spát ve dvě ráno… /muž musel nečekaně pracovně odjet na dva dny, tak vše zůstalo na mně/. Předsíň s chodbou vystěhovaná, vše, co zůstalo, je pečlivě zakryto. Jsem připravena na nejhorší. Chlapi se pustili do práce, já přes okno /bydlíme v přízemí/ sleduji tvořivé práce mých dětí. Rychle dojím, co zbylo po dětech, školkáčkům nabalím ještě dvoje oblečení, očekávám, že by mohli být mokří, popadnu kuchyňský smetáček k vyhrabání auta a běžím se taky pokochat prvním sněhem. Do školky docházíme po deváté – děti si potřebovaly ještě užít sněhu před školkou. Nejsou ani promočené, což mě potěšilo, že můj výběr bot a zimního oblečení pro tuto sezónu nebyl zase tak špatný. Pro jistotu jim dám náhradní oblečení do skříňky, kdyby přišly ze zahrady mokré. Davídek i Sárinka ale už moc pospíchali do třídy. Vždyť dnes mají den, kdy se peče chleba, tak rychle, ať nezmeškáme! Já se vracím uvolněně domů.
Jonathan si hraje na sněhu před domem. Je po nemoci a dnes mohl poprvé trochu ven, protože zítra už půjde zase do školy. Když přijedu domů, Jonathan už je doma. Utrhl si venku několik kdoulí, strouhá je na struhadle, míchá se solí, skořicí, pepřem a vodou a připravuje lektvar. Úplně jsem se zapomněla zeptat, k čemu asi poslouží. Chodba je totiž zahalena oblakem prachu a já pracuji na tom, aby nám to neproniklo do kuchyně a utěsňuji zapomenuté skulinky. Ozývají se příšerné rány, stroje hučí, byt se otřásá. No, snad to přežijeme. Začali jsme se připravovat do školy a procvičujeme dvojkovou řadu do 24 tam a zpět. Jde mu to moc hezky. Tak a ještě flétnu. Hrajeme si dvojhlasně pár podzimních písniček, které má Jonathan umět. Celkem ladíme do hřmotu pily na železo.
Á, to už je dvanáct? Dáme si oběd připravený už včera, protože dnes neteče voda. Záchod je odmontovaný, tak honem pro děti do školky – odskočíme si tam. Děti mají radost, že je pořád sníh a navíc přes poledne svítí krásně sluníčko. Ale zima je pořádná, i já si natahuji čepici. Tak už jen mrkev pro sněhuláka, hrnec na hlavu a jdeme do teplíčka. Hlavní šéfík mi zrovna oznamuje, že pro dnešek skončili a zítra že přijdou až v osm. Paráda. Probrodíme se centimetrem sutě až ke kuchyni, podlezeme pod pečlivě přilepeným igelitem a jsme doma!
Děti jsou spokojené a já vařím bezový čaj. V teplé, zaskládané a prachu nedobytné kuchyni chroupeme sezamové sušenky a pijeme čaj. Děti si začaly hezky hrát s divadýlkem. Ha, musím využít situace a uklidit tu spoušť. Trvá mi to asi hodinu, ale s výsledkem jsem nad míru spokojená. Už můžeme volně projít do koupelny a použít WC!
Ale Davídek za mnou pořád chodí a o něco kňourá. Nezdá se mi, celý hoří. Když mu změřím teplotu, tak má 38,5. Dala jsem mu večeři, moc nejedl. Hledám Panadol a ukládám ho do postele. Ach jo, jeden se uzdraví a druhý začne… Davídek chce číst, tak si všichni sedáme na postel a Sárinka vybrala knihu od Daisy Mrázkové Slon a mravenec. Přečteme ji celou, je úchvatná. Jonathan ji chce přečíst znovu, ale mě dělá starost Davídek. Je šest a měli bychom se chystat ke spaní. Davídek leží a Jonathan se Sárinkou si sedají ke stolu, začínám pro ně chystat večeři.
Najednou zazvoní zvonek! Že už by to byl táta? Děti včetně Davídka se vrhají ke dveřím. Ne, je to babička. „Nemáte papuče, děti,“ poznamená. „Jano, proč nedáváš dětem papuče?“ Pochopitelně si je v rychlosti nestačily obout, tak se nevyjadřuji. „Děti, něco jsem vám přinesla – oplatky, jste už po večeři?“ Davídek se svěří, že je nemocný, a že už on po večeři je. „Předevčírem byla moc velká zima, nebyl jsi dobře oblečený“ poznamená babička zkušeně směrem ke mně. Nekomentuji a věnuji se přípravě večeře. Babičce to nedá, dojde za námi do kuchyně a zkontroluje teplotu hrnečků s čajem, které tu stály mezi sušenkami, několika páry rukavic a krabicemi z předsíně. „Ten čaj je studený!“ Celkem v klidu jí ten fakt potvrdím. K večeři jsem vařila čerstvý, šípkový, ale tušila jsem, kam míří, a tak jsem jí to nechala prožít. Zděšeně na mně kouká. „Ale Davídek už večeřel a měl tedy studený čaj!“ Už to ve mně vřelo, ale snažila jsem se jí v klidu vysvětlit, že David večeřel v pět a tudíž zbytek čaje v jeho hrníčku už opravdu musí být studený. Jako by neslyšela. „Tak on je nemocný a ty mu dáš studený čaj!“ Vzduch zhoustl a i moje trpělivost najednou docházela. To už jsem vybouchla. Vyměnily jsme si pár ostřejších vět, já si vyslechla, jak hrozná jsem to matka a poprosila jsem ji, aby raději odešla a odnesla si i oplatky pro děti, vždyť jsme ji tolikrát prosili, aby dětem nedávala pořád sladké. „Děti cukr potřebují, aby rostly“. Tímto završila svůj odchod. Mrzí mě to hlavně kvůli dětem. Tak krásně bíle nám den začal a teď je hodně zamračeno. Dívám se na ty spící andílky a říkám si: „Jaká já budu jednou tchýně …?“

Napsal/a: Pepina