Vychovatel za pár kaček

Rubrika: Výchova podle...

andílekKaždodenní boj o udržování čistoty, dohadování u jídla a zdlouhavé odesílání dětí do postýlek mě už unavovalo natolik, že jsem se rozhodla pořídit dětem vychovatele a to rovnou dva – pro každého potomka jeden exemplář. Coby milující matka jsem je nechala vybrat si toho svého.

Ne, nejsme žádní milionáři a ani jsem se nezbláznila, do obou vychovatelů jsem poprvé investovala kolem stovky. Na Vánoce jsem je s klidným svědomím vyměnila za nové a letos v této tradici hodlám pokračovat. S výchovou našich dětí mi totiž nesmírně pomáhají dva stolní kalendáře.

Možná si pořád ťukáte na čelo, ale hned to vysvětlím…
Pochopila jsem, že křik ani plácnutí rozházené hračky neuklidí, úklid formou hry jsem schopná zorganizovat jednou za čas, ale k dennodennímu udržení pořádku to jaksi nestačí. A tak jsem přemýšlela, jak ty dva prcky motivovat k tomu, aby třeba i někdy sami od sebe posbírali rozházené kostky atd.

Vcelku dobře fungovalo „nestíhání“ Večerníčku. Televize se večer prostě nezapíná dřív, než je pokojíček v civilizovaném stavu. Jenže – v momentě, kdy děti zjistí, že už to stejně nemají šanci stihnout, naprosto ztrácí zájem a chuť o jakoukoli bohulibou činnost. Navíc některé Večerníčky je absolutně nezajímají a čekat, až naběhne nějaký nový, je jaksi nepraktické.

A tak jsem začala přemýšlet o nějakých odměnách. Uplácení bonbony za to, že dítě dělá to, co by mělo být samozřejmostí, se mi ale ani trochu nezamlouvá. Celkově na uplácení za samozřejmosti nějak nejsem stavěná. Hodně chválím, ale měla jsem pocit, že by to chtělo i něco, čím se třeba rádi pochlubí. Když pak hledali, kam nalepí jakousi reklamní samolepku, kterou někde dostali, byl nápad na světě. No, nebudu popisovat, jak se postupně vyvíjel, jdu k věci…

Koupila jsem dětem stolní kalendář s motivy, které si vybraly, a k tomu několik sad jednoduchých obrázkových samolepek – ne moc velkých, aby se nám jich ke každému dni vešlo i povícero.

kalendářA dál už asi tušíte – je-li důvod k pochvale, mohou si samy nalepit do kalendáře k příslušnému dni samolepku. Osvědčilo se mi zaměřit se vždycky na jeden problém – úklid v pokojíčku, jídlo, čištění zoubků, spaní ve své postýlce, … S dětmi si ujasníme pravidla, za co budou samolepky dostávat. Například starší se dost nimral v jídle a prakticky nejedl – dohodli jsme se, že ho nechám, aby si sám určil velikost porce, ale tu musí vždycky sníst celou. Když ji snědl, lepili jsme a on se večer mohl pochlubit taťkovi, kolik odměn nasbíral. Mladší pro změnu dostával samolepku, když proběhlo čištění zoubků bez odmlouvání a do té doby nezbytného křiku. Ač v té době ještě neměl ani 3 roky, pochopil to velmi rychle.

Navíc mívám v zásobě i nějaké „lepší“ samolepky jako speciální odměnu, když mě děti něčím mile překvapí .

Netvrdím, že jsme tímto stylem všechno během chvilky zvládli, pokojíček je naklizený, děti se nehádají, to by snad ani nebylo normální. Ale zjistila jsem, že kalendáře pomáhají i trošku jinak, než jak jsem původně zamýšlela. Poctivě ukazují, jak se děti snaží a že každý den udělají něco, co si zaslouží pochvalu, no prostě, že jsou báječné!!!


Článek byl zařazen do Soutěže o knihy plné rad a triků při výchově, do které můžete až do 30. září 2010 poslat svůj příspěvek i vy.

Ceny do soutěže věnovaly Akce-Novinky.cz.

Napsal/a: Tanape

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (28 vyjádření)

  • Petra Vymětalová

    kekunko, dík za přiblížení situace. Přesto musím napsat, že mi to pořád nejde na rozum. ale to my dvě spolu tady nevyřešíme 🙂

    Logické důsledky chápu a vím, že tak jsi to myslela, jen jsou prostě situace, kdy mi to tímto způsobem nefunguje – resp. situace a problémy, které takto vyřešit neumím.

    Když mám být konkrétní tak třeba to čištění zoubků. Mně je jasné, že se zuby nečistí kvůli samolepce, ale proto, aby byly zdravé. Jenže vysvětlete to dvouletému dítěti. Na někoho zabere pohádka nebo jiná finta, někdo tu pusinu prostě neotevře. Uplatňovat zde logické důsledky mi přijde kruté, i když souhlasím s tím, že po jednom vrtání zoubků už by se mi přesvědčovalo snáz. Stejně tak přiměřené oblékání, vypravování do školky apod.

    Prostě nevidím nic špatného v kombinaci obou metod.

    makineo, myslím, že ten problém u tvého bráchy byl hlavně v těch mracích. Možná kdyby mamka zaznamenávala jen ty úspěchy, fungovalo by to líp. Kdyby ty sluníčka navíc nekreslila do kalendáře, ale jen na nějaký vystavený papír, taky by ho tak nestresovalo to, že je nedostane. Prostě myslím, že v tvém příkladu není problém v odměnách jako takových, ale spíš v tom „trestu“ v podobě mraku.

    Suma sumárum 🙂 pokud u vás funguje jen „důsledková výchova“, super, tleskám. Taky by se mi to tak líbilo, bohužel, mně na to občas (někdy častěji) chybí fantazie – ten nápad, jak to podat.

  • kekunka

    makineo, díky za napsání. V mnohém s tebou souhlasím, vyjádřila jsi to pěkně a srozumitelně (dle mě). 🙂

  • kekunka

    Peti, a přesně o těch logických důsledcích mluvím. Taky to tak doma máme. Chceš ještě jednu pohádku na pc? Nestihneme pak ale přečíst pohádku z knížky. A tak.
    Často kolem sebe vidím matky, které dítěti „vyhrožují“: „když neuděláš to a ono, nedostaneš kokino / nebude pohádka / …“ – a to je špatně. Ony často chtějí, aby dítě udělalo smysluplnou věc, ale podmiňují to ziskem odměny. Učí dítě, že má něco samozřejmého udělat, aby získalo sladkost, nebo aby se vyhnulo trestu. Smysluplnost, logičnost požadavku je úplně stranou! 🙁 O tohle mi jde – ne udělat věc za odměnu, ale proto, že to má nějaký smysl, že se to tak má dělat z toho a toho důvodu.

    A k té spolužačce – chápeš to správně. Já u toho bohužel nebyla, slyšela jsem to až na večírku či u předávání vysvědčení, teď nevím. Ale u maturity nebyla sama, na potítku byla spolužačka, další se přišli podívat, … Navíc, ona nebyla stresařka při zkoušení, ona se hroutila ex post. A angličtina byla zrovna její šálek kafe, v té fakt vynikala, měla dar na jazyky. Nevím, jak se to mohlo stát. Nevím, zda to rozhodla angličtinářka, nebo zda se dohodly ty dvě spolu – radši propadnout a zkusit to znovu na jedničku, než mít teď dvojku. Každopádně mě to moc nepřekvapilo, neb ta angličtinářka byla velmi zvláštní. A co já si pamatuju, tak předseda z cizí školy – to byla jen figurka. Jinak bych já z angličtiny odmaturovat nemohla! Navíc s dvojkou! 😮 Doteď to nechápu, ale neřeším to. Na každého z nás byl jiný metr…

  • kekunka

    Anonymní, já ten pocit pochopení nemám. 🙂
    Je to opravdu o poměrně jemných rozdílech, které přes písmenka nedovedu vysvětlit. Opět mohu odkázat jen na knihu…
    Prostě – odměny ne, ale jiné, „citlivé“ formy pozitivní zpětné vazby ano.
    Lékaři – lékař by podle mého mělo být poslání, ne povolání. Mám (a nejen já) zkušenosti s lékaři, kteří práci dělají rutinně, „takhle se to dělá a hotovo, jinak to mít nemůžete, tak neotravujte“. Rok a půl dcera trpěla strašlivými migrénami, ale my to netušili. Projevovala se agresí vůči sobě, ale dr. mě vždy jen odpálkovala, že jsem hysterická mladá matka, že je to období vzdoru (u ani ne ročního dítěte!) a blablabla. Rok a půl jsem se snažila zjistit, proč si dcera tak strašně ubližuje, a co s tím dělat. S obrovským úsilím jsem z dr. vydupala doporučení k odborníkům a rozjelo se kolečko. Stačilo pár týdnů rehabilitace a migrény zmizely. Nebýt laxního přístupu dr., dcera nemusela tak dlouho trpět. Doktor má především léčit, má počítat s tím, že se může vyskytnout výjimečný případ, neházet všechny pacienty do jednoho pytle, ale snažit se udělat maximum pro uzdravení. Je to opravdu strašně vidět, který lékař „dělá do výše svého platu“ (pacienta vyšetří za pár minut) a který ne, který to bere jako poslání (a pacientovi věnuje klidně čtvrt hodiny i víc).
    Nebo ti učitelé – taky nesouhlasím. Např. jsem nikdy nekamarádila s fyzikou a chemií. Byly to pro mě španělské vesnice. Přesto jsme na základce měly na oba předměty naprosto fantastické učitelky, které se nám hodně věnovaly. Díky chemikářce jsem chemii i začala chápat a dokonce jsem se jeden rok zúčastnila chemické olympiády, a ne zrovna neúspěšně. 🙂 Na střední jsme ale dostali učitelku, která jen celou hodinu monotónně vykládala a nic víc. Dlouho jsem čerpala ze základů ze ZŠ, ale pak už jsem v tom začala plavat. Stejně tak fyzika. Nebo na střední v prváku jedna spolužačka div nepropadla z matiky, ač jinak to byla chytrá holka. Ve druháku jsme dostali jinou učitelku, naprosto fantastickou matikářku. Ona spolužačka se tak zlepšila, že pak z matiky dokonce maturovala!
    Podle mě to není jen o tom, jestli nás ten předmět baví. Hodně dělá i učitel. Je-li vážně dobrý a žákům se věnuje, i nad rámec svých povinností, i nad rámec svého platu, i z těch, kteří danému předmětu jinak nerozumí, může dostat maximum.

  • Ahoj holky.

    mně je bližší názor Kekunky. Nemyslím si to tak odjakživa, spíš jsem k tomu časem došla a postupně se ty moje metody mění a přijde mi to tak mnohem lepší a přirozenější.
    Zoubky si čistíme, aby byly čisté, aby na nich nebyly kazy, aby nebolely. U šestileté to funguje spolehlivě a vlastně to ani nějak neřešíme, jen občas připomenu, že je třeba ještě vyčistit zuby.
    U dvouleté to tak snadné smaozřejmě není. Ale taky za to odměny neslibuju a nedávám. Těch případů, kdy si zoubky čistit nebude a zasekne se, těch je opravdu míň, než těch, kdy jde sama. Ale určitě je to i tím, že hodně pokukuje po starší sestřičce a jdou prostě spolu.
    U jídla se mi odměňování taky příčí.
    Pokud vypustíme nějaké sladkosti, tak žádné dítě neumře hlady. Každé se nají tolik, kolik potřebuje. Pokud se nechová u stolu slušně (samozřejmě vzhledem k věku a schopnostem), tak ať nejí. To, že jí pomalu, na tom mi nic špatného nepřijde.
    Pokud je potřeba někam jít, tak holt bude dítko trochu hladové a příště si třeba trochu pohne. Neříkám, že se nedá pochválit. Ocenit, jak si už umí nakrájet i to tuhé maso, nebo jak se umí najíst samo lžičkou… Ale odměnu bych nedávala.
    Vadilo mi, když ve školce dostal po obědě kokino, ten, kdo první dojedl.

    Horší je třeba úklid pokojíčku. Ale zas můžu říct, když jsem dřív zkoušela odměny, tak to vždy fungovalo jen nějakou dobu, pak se jí odměny omrzely a byly jsme zas tam, kde jsme byly. Teď už starší dcera uklízí bez problémů. S mladší je to horší, ale tak právě myslím, že časem se to taky zlepší. Někdy uklízím s nimi, někdy uklidím za ně – když vidím, že už jsou obě třeba unavené.

    A k práci odtud potud. Když to trochu vyhrotím. Soudci teď hrozí, že když přijdou o čtyři procenta platu, tak budou úplatní. Nepřijde vám to přesně ten případ? A když by jim někdo vzal deset procent, tak začnou krást?

    Přece člověk má být dobrý, slušný a spravedlivý, protože je to tak dobře a je to lepší a ne proto, že ho čeká nějaká odměna nebo v opačném případě trest. A právě pozoruju, že ty děti to v sobě mají. Chtějí být lepší, chtějí umět nové věci.
    Dávat kokino za vyčurání do nočníku…. nebo to nechat být a jen ocenit pokrok. Vyjde to nastejno. Dítě se to naučí, kdy to zvládne a radost má stejnou.
    Nebo proč nechodit na červenou? Protože můžem dostat pokutu? (slyšela jsem zrovna minulý týden toto vysvětlení jedné maminky).

    Ještě jsem vzpomněla mého mladšího bratra. Když byl malý, tak se často v noci počural. Mamka s ním pak do kalendáře kreslila sluníčka za suché noci a mráčky za mokré. Já vím, že spousta rodičů to chválí. Ale můj brácha byl taková citlivka a ta hrozba mraku v něm vzbuzovala obavu a stres a počurávání se paradoxně čím dál zhoršovalo. Tak to zase zrušili a časem z toho prostě vyrostl.
    Někdy mi přijde lepší věci neřešit.

    Uff, to jsem se rozepsala, ale je to moc zajímavé téma.
    Nechci tím říct, že občasnou odměnu považuju za nějakou hrůzu (taky si občas koupíme nějaký mlsek nebo nálepky jen tak nebo za statečnost u doktorky), ale stavět na tom celou výchovu se mi příčí.

    Petro, zajímalo by mě, jakou situaci máš třeba na mysli, kdy se nedá uplatnit metoda důsledku… Jen tak pro zajímavost.

  • Petra Vymětalová

    Nejdřív k článku a k odměnám 🙂 – nápad se mi líbí, něco podobného občas doma taky praktikujeme. S holkama jsme si vyrobily velké obrázky princezen a na ty si lepily princeznovské samolepky. Využívám téhle „metody“, když chci holky přesvědčit, aby něco vyzkoušely – a přesvědčily se, že po nich vlastně nechci nic strašného nebo nepřekonatelného. Hlavně ale princezny fungují jako skvělá zpětná vazba pro holky (jasně vidí, jak se jim daří potýkat se s „problémem“) a taky jako přehled pro nás rodiče.
    Jinak se ale snažím hlavně o to, aby z plnění či neplnění povinností plynuly nějaké logické důsledky – „nechceš vylézt z vany, ok, klidně si tam ještě pobuď, ale nestihneš pohádku“, „pomůžeš mi uklidit nádobí, super, můžu si pak s tebou hrát místo toho, abych lítala po kuchyni“.
    Na téhle kombinaci nevidím nic škodlivého, obojí je způsob pozitivní motivace, která funguje. A ne vždy se ten druhý postup dá uplatnit (nebo třeba jsem na to jen nepřišla).

    A teď otázka, která mi vrtá hlavou a vlastně mě k tomuto komentáři přiměla – kekunko, promiň, ale to, co jsi psala o své spolužačce a její maturitě z angličtiny, nějak nedokážu vstřebat. Pochopila jsem to tak, že podala výkon na dvojku, ale dostala za 5. Jsi si jistá, že to tak opravdu bylo? Nemohl být třeba vlivem stresu ten její výkon opravdu tak šílený, že to prostě nedokázala přiznat a radši to podala tímto způsobem? to by mi přišlo ještě celkem pochopitelné, pokud byla takový plašan, jak jsi psala. Nedokážu si totiž představit, že by s takovou šíleností souhlasila celá maturitní komise. Známku u maturity sice navrhuje zkoušející, ale musí ji odsouhlasit všichni, tj. přísedící, třídní učitel, místopředseda i předseda komise. Navíc předseda komise je vždy z jiné školy, takže pochybuju, že by na takové čachry se známkami přistoupil, obzvlášť když jde o nedostatečnou. Můžeš k tomu napsat víc?

  • Anonymní

    Kekunko, já myslím, že se chápeme dobře. Podle mě zkrátka odměny atˇ ve škole či zaměstnání podané citlivým způsobem fungují. S dětmi je to taková hra při které se vlastně všichni pobaví a ještě se něco udělá a něco naučí. V zaměstnání je to spíš o dosahování reálných cílů. To co popisujete s učiteli nevím jak mám komentovat. Nevidím nic špatného na učiteli, který odučí to co má. Já si jich takových pamatuji spoustu a tím, že odučili to co měli i to učivo. Spíš to bylo o tom jaký předmět mě bavil, tak z něj si pamatuji více. Nesvádějme své nedostatečné znalosti na „dostatečně nezajímavé“ učitele. Učitelé vždy budou dobří a špatní (ale každý to může chápat jinak). Pokud by neodučili to co mají, je to v rukou ředitele školy, aby je potrestal. A tady se vlastně vracíme k těm odměnám. My v rodinách své děti učíme pomocí odměn to co je správné a co ne, takže když udělají to co mají něco získají, když to neudělají tak od nás nemohou čekat pochvalu, ale spíš výchovný „rozhovor“. Což nechtějí (proč to se zeptejte jich:-)
    Druhý příklad s vědcem se velice podobá samaritánství. Prostě asi jej to bavilo a tak do toho investoval své prostředky a nakonec z toho i něco bylo pro obecné blaho. Ale to je přeci o zanícení pro věc daného člověka, který dejme tomu má predispozice k této činnosti a třeba k ní byl v mládí i veden a dejme tomu má touhu pomáhat. Tento příklad ale dle mě nemá s touto diskusí o odměnách nic společného. Nebo možná to, že odměnou tomuto člověku bylo uznání druhých (toho si nejvíce cenil, více jak finanční odměny, protože tak byl pravděpodobně vychováván anebo to prostě měl v genech). Kolik rodin, tolik motivátorů. Ale myslím, že článek popsal jen nápad jakým způsobem děti vůbec motivovat k tomu co my v naší rodině považujeme za správné. A ten se mě osobně líbil.

  • kekunka

    Jarmuschko, k těm odměnám za známky – v jedné rodině jsem to zažila. A vůbec to nefungovalo. 🙁 Ta holka byla líná se učit a nakonec ji matka odměňovala i za to, že dostala trojku! 🙁 A nejen na vysvědčení, ale i během roku. Že se na to učivo vůbec podívala a něco málo věděla.
    U nás se praktikovaly odměny za vysvědčení (finanční), a myslím si, že je to špatně. Doteď cítím tu pachuť… Měla jsem velké problémy s jedním předmětem. Ve druhém pololetí jsem opravdu hodně zabrala, doma se učila, sama od sebe se snažila zlepšit. S opravdu neskutečnou námahou se mi podařilo známku vytáhnout – na vysvědčení byla dvojka. Já měla takovou radost, že jsem to dokázala!
    Bohužel, ten předmět byl zrovna z těch, které můj otec považoval za nejdůležitější. On a jeho matka se na moje vysvědčení pohrdavě podívali, prohlásili, že jedničky mám u takových nedůležitých předmětů jako tělocvik, čeština, dějepis, …, ale u těch důležitých mám dvojky. A ještě trojka z angličtiny! No hrůza! A prý za tak strašné vysvědčení ti nic nedáme. Doteď mě to mrzí. Ne to, že jsem nedostala peníze, čert to vem, ale to, že vůbec neocenili tu snahu. Že je zajímaly jen známky, ne to, kolik učení za tím je.
    I proto je odměňování tolik ošemetné. Lepší je, když rodiče vezmou dítka do cukrárny, kina, … s tím, že oslaví konec školního roku. A nehodnotí, proč je tuhle dvojka a támhle trojka. Lepší je, když se i během roku zajímají, jak to dětem ve škole jde, co opravdu umí. Známky nejsou všeříkající. Je fajn potkat rodiče, kteří to tak mají. Je smutné vidět děti, které se bojí jít s vysvědčením domů. Doufám, že až bude dcera školačkou, že ji žádným zbytečným stresům nevystavím, že se vyhnu tomu, co jsem si užila od otce a jeho matky…

  • Mě se to zdá jako dobrý nápad a hodně jsem nad tím zapřemýšlela,ale asi to bude fungovat jinak u mého dvouletého a jinak u třeba šestiletého dítěte.Takže myslím,že je to o věku.Ten dvouletý je rád i za pochvalu a pohlazení,když si sám uklidí třeba ty hračky,ale dcera tu pochvalu dostane za to,když to udělá sama od sebe.Takže já si myslím,že ta motivace je hodně důležitá.Vždyť i to dvouleté dítě ,když vidí že se maminka mračí,tak to raději udělá,aby vidělo zase úsměv.Tak proč si to i někam nenalepit:-D

  • kekunka

    A ty odměny – je to trochu jinak. Pokud tomu chcete opravdu porozumět, přečtěte si zmíněnou knihu (Respektovat a být respektován). Je tam o tom velmi podrobně rozepsáno.
    Autoři nechtějí, abychom to dobré ignorovali. Jen si toho nemáme všímat skrze odměny. Navrhují jiné způsoby, jak to dobré ocenit, třeba pozitivní zpětnou vazbou.
    Příklad:
    Místo „šikulka, že sis tak rychle vyčistila zoubky, za odměnu ti přečtu 1 pohádku navíc“ říct např. „jů, ty už máš čisté zoubky, to jsem příjemně překvapená, tak rychle; máme díky tomu ještě chvilku, než půjdeme do postýlky; chceš, abych ti přečetla 1 pohádku navíc, nebo si chceš ještě chvíli skládat puzzle? či bys ráda něco jiného?“. Dítě u 1. věty dostává jasný signál: pohádka je za odměnu, když to zítra stihnu ještě rychleji, budu mít pohádky 3! Ve druhém případě se dítě učí něco jiného než kalkul a vypočítavost. Ve druhém případě se učí, proč je dobré se neloudat. Že když se nebude loudat a protestovat, získá víc času pro to, co ho baví.
    Když bude dítě celý život odměňováno, naučí se, že se věci dělají za odměnu. Naučí se uklidit, jen když ho někdo pochválí. Naučí se uvařit jen pro pochvalu. … Je to jako s některými muži – jak je žena neustále nechválí, doma nehnou ani prstem. Přitom by stačilo zvolit jiný styl výchovy, místo odměn poskytovat pozitivní zpětnou vazbu a jiné, neproblematické ocenění. Zprostředkovávat dítěti pocit z dobře vykonané práce, aby se dítě dokázalo ocenit samo, aby pro uspokojení nepotřebovalo cizí pochvalu, aby mu stačil vnitřní pocit hrdosti. Finanční bonus v práci je pak jen příjemným překvapením. A když nepřijde, není člověk rozhořčen, neb na bonus nečekal. Zatímco když čeká a nedostane, je naštvaný a práce ho často netěší, někdy může začít „stávkovat“ – např. se loudá se zadanými úkoly.
    Doufám, že teď už je to krapet jasnější…

  • kekunka

    Anonymní, koukám, že jsme se nepochopily. 🙂
    Např. s tím „dělám jen do výše svého platu“. Nemám na mysli to, že pokladní po práci půjde umýt zem za uklízečku. Mám na mysli něco jiného. Např. učitelé – jsou skvělí a nic moc. Rozdíl je v tom, že jedni se dětem opravdu věnují, pečlivě připravují školu v přírodě a jiné výlety, nabídnou dětem doučování po skončení výuky, … Přitom plat za to mají stejný jako ti učitelé, kteří pro děti nic moc nedělají. Např. brmbulka, co se tu na VD kdysi často vyskytovala, by o tom mohla vyprávět. A který učitel dá dětem víc – první nebo druhý? Jedni učitelé berou své povolání jako poslání, jiní jen jako zaměstnání. Já si ze školních dob pamatuju právě ty učitele, kteří se nám opravdu věnovali. Díky těmto učitelům mi v hlavě zůstalo víc než u těch, kteří jen odučili a hotovo.
    A takových povolání je víc. Kdysi v TV byla reportáž o lékaři a nějakém „konstruktérovi-vědci“. Spolu sestrojili přístroj na léčbu nějakého druhu rakoviny. V ČR to byl unikát. Nacpali do toho desetitisíce úspor. A proč? Protože lékař své povolání bral jako poslání a snažil se udělat maximum pro záchranu svých pacientů.
    Tohle je to nedělání do výše svého platu. A nemyslím si, že si hrají na samaritány.

  • Jarmuschka

    My nepoužívali kalendář, ale holkám jsem koupila deníčky na samolepky – stránky uvnitř jsou takové, že ty samolepky se mohou opakovaně (i když asi taky ne nekonečně) odlepovat a zase přilepovat.
    A pořídili jsme sadu různých samolepek.
    A měli jsme období, že když holky měly „úspěšný den“, mohly si večer vybrat jednu samolepku. Na výběr bylo ovoce, ryby, kočičky, dinosauři.
    Dnes už se s nimi domluvím jinak, už to nemáme jako „výchovnou pomůcku“.

    A k tomu dalšímu, co psala Kekunka – my jako děti měli pěvně dané měsíční kapesné. Za vysvědčení jsme dostávali knihu. Nebo šli s rodiči do kina na nějaký výjimečný film (při velikosti rodiny to byla vždy událost -).

  • Anonymní

    Ahoj všem, já souhlasím s „většinou“, že je to dobrý nápad. Jde jen o schematičtější formu vyjádření toho co se má a nemá dělat než jsou večerníčky a slovní „vysvětlování“. Pro děti lépe pochopitená a tím pádem účinnější. Pokud je citlivě použitá, myslím, že může být motivující a povahu formující k samým dobrým vlastnostem jako je vůle, vcítění se do druhých, odpovědnost, vytrvalost. Navíc, každý si to může upravit dle sebe a potřeby svých dětí. Můžeme to také stupňovat – nejdříve odměňovat základní věci a později již jen ty nadstandardní. A navíc je u toho určitě sranda a piluje se týmová práce.
    Kekunko, Váš komentář je jistě zajímavý, ale já nesouhlasím, že by odměny byly v pozdějším věku škodlivé. Také nesouhlasím s názorem, že nemáme pracovat „do výše svého platu“. A do jaké výše by měly naše děti pracovat? Přeci celý náš systém je založen na peněžním odměňování za vykonanou práci. Proč bychom měli např. při práci za kasou ještě večer utírat podlahu? Aby se leskla a ostatním líbila? Pokud naše děti budou chtít dělat samaritány, tak je zde přeci mnoho dobrovolnických organizací kde se mohou vyřádit. Podlahu vytře uklízečka. Nevím jak pro vás a ostatní, kteří souhlasíte s kekunkou, ale pro mě je odměna i v práci velice motivující (ať slovní či finanční).

  • kekunka

    A ještě – chcete-li kalendář využívat, napadá mě jiná forma. Lepit si do kalendáře obličejíky, či je tam malovat. Dneska jsme měli pěkný den, tak usměvavý obličej. Dneska jsme se pohádali, tak smutný. S dítkem to probírat, vysvětlovat, navrhovat lepší řešení. A při konfliktu poukázat na kalendář, kde je ze včerejška smutný obličejík, a připomenout, co bylo špatně a proč. Je to také ukazatel toho, jak to děti zvládají, jen bez těch záludných odměn.

  • kekunka

    Dovolím si nesouhlasit s většinou. 🙂
    Pochvaly, navíc takto vedené, mohou vést k vážným problémům v pozdějším životě. Děti se totiž od mala učí, že za to, co by mělo být samozřejmostí, co by měly vykonávat samy od sebe, dostanou odměnu. Nepřijde-li odměna, nebude uklizeno, nebudou napsané úkoly, nevyjdou v práci kolegům vstříc.

    Příklad ze života:
    Moje spolužačka na střední byla premiantka. Jediné, na čem jí záleželo, bylo – mít samé jedničky. Rodiče ji k tomu tak vedli. Nedělala nic jiného, než že se učila, učila, učila. Dostat dvojku bylo nemyslitelné, z toho se pak hroutila. Měla-li mít dvojku na vysvědčení, byla z toho psychicky tak rozložená, že její nejlepší kamarádka jí tu jedničku u učitele nakonec vyprosila. Prostě byla zvyklá, že jednička je jedinou správnou odměnou, kterou může žák dostat. Bohužel, mělo to velmi smutný konec. 🙁
    K maturitě šla jako jediný žák školy, který měl na vysvědčení vždy samé jedničky. Počítalo se s tím, že samé jedničky bude mít i na maturitním vysvědčení. Angličtinářka jí ovšem řekla, že její výkon nebyl nejlepší, a než aby jí dala dvojku, ať si raději přijde znovu v září pro jedničku. Odmaturovala v září se samými jedničkami, ale…
    Nikdy se nevyrovnala s tím, že ona-premiantka, jedničkářka, propadla u maturity. Nemohla jít ten rok na vysokou, neb nemohla během července doložit své maturitní vysvědčení.
    Od té chvíle jsme ji už nikdy neviděli. Nepřišla na pomaturitní večírek, nechodí na třídní srazy, přestala se všemi komunikovat. Neunesla tu „hanbu“. Jako by na samých jedničkách tolik záleželo! 🙁 Ovšem, když byla rodiči vychovávána ke snaze získávat odměny, co se dalo čekat.

    Odměny jsou opravdovou záludností, kterou rodiče mohou mnohé nenávratně poškodit a dítku dát do života špatný základ. Například jak často slýcháme „dělám jen do výše svého platu“ – také důkaz toho, že lidé potřebují odměny, jinak nedělají to, co by mělo být samozřejmé.

    Nebo třeba školáci odměňovaní finančně za dobré známky. Je jen otázkou času, než přijdou a řeknou – na 2. stupni je to těžší, chci víc peněz za jedničku. Spolužáci dostávají za jedničky víc než já. Buď mi dejte víc, nebo mi to za to nestojí!

    Pokud vás tato problematika zajímá, vřele doporučuju knihu Respektovat a být respektován. Krom všemožných rizik, která u odměn hrozí, jsou tam i postupy, jak docílit toho, aby dítko po sobě uklízelo, aby si umývalo ruce, … dělalo prostě to správné, aniž by ho rodiče odměňovali. Některé rady jsem vyzkoušela a fungují!

  • ŽOFINKA

    Prima nápad ! !!
    Rozhodně ho uvedu co nejdříve do praxe – dcerka je dost hračička, a navíc samolepky už teď vyrábějí tak kouzelné, že budou vlastně odměnou i pro mne – myslím tu možnost je jít bez výčitek zbytečného utrácení koupit :o) !!!

  • Anonymní

    určitě vyzkouším!! děkuji za tip.

  • Super, paráda, díky za tip. Takže v tomto ročním období může sloužit nejen jak výchovná pomůcka, ale i jako nápad na dárek k mikuláši, nebo k vánocům.

  • Joj, to se mi taky líbí 🙂 Sice jsem si do teď vždy nějakým způsobem poradila, u nás tedy fungují zatím Večerníčky :-))) Ale tohle je dost dobrý, přiznám se, že mě to nenapadlo a ani jsem to od nikoho známého neslyšela, takže moc díky za tip. Už se těším 🙂

  • Ivča a Domča

    Dobrý tip:-) Musím říci, že samolepky nejsou špatný nápad – my máme trochu a stále problém s chozením na nočník a zkoušíme zase malování sluníček do ručně vyrobeného kalendáříku (dle návodu naší Dr.). Úspěch ale má i tak, situace se stále zlepšuje:-)Je to hodně podobné, zkusíme i samolepky na uklízení – to by se fakt hodilo:-)
    Takže díky za tip ještě jednou, moc hezký článek:-)

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist