Výchova dětí je pro mě jen o výchově sebe

Rubrika: Jsem máma, Výchova podle...

Poslední dobou vnímám, že bytí s dětmi je pro mě čím dál jednodušší. Prošla jsem kurzem o výchově dětí, přečetla spoustu knih a rady v nich napsané, jsem úspěšně či neúspěšně vložila do našeho společného života.

Před pár lety mě jeden online kurz vytáhnul ze zoufalství, kdy můj 11měsíční synek seděl vyděšený pod sušákem na prádlo po tom, co jsem ho tak strašně seřvala, že nevěděl, kam utéct. Tenkrát ve mně dost zarezonovala rada:

Starej se hlavně sama o sebe.

A tím se řídím dodnes. Vlastně je to teď pro mě jednodušší, protože jsem hledala souvislosti u sebe.

Pracuju na sobě

Hledala jsem svoje skryté bolesti, přemýšlela, proč mi zrovna tohle vadí, co si nechci dovolit. Hrabala se v sobě a zjišťovala, nakolik jsem šťastná, nakolik žiju život, který jsem chtěla. A hlavně co to vůbec je to, co jsem vždycky chtěla.

Zapadla jsem totiž do stereotypu. Omlouvala si věci, které se mi nelíbily, že všude je přece něco.

Zůstala jsem s dětmi sama

Dlouho jsem se přesvědčovala, že to s mým mužem dám. Máme přece ty děti. Jenže před rokem jsem najednou našla tolik hledanou odvahu a s mužem se rozešla.

Muž se rozhodl vrátit do rodného města na druhý konec republiky, kde máme rodinu oba dva. V blízkosti tady nejsou žádné babičky, dědové, tety, nikdo z rodiny. Takže 24 hodin v kuse alespoň s jedním dítětem. Nálož.

Když jsme poprvé přijeli do našeho nového domova, cítila jsem nějakou větší zodpovědnost za všechno.

Teď tu přece není nikdo, kdo by mi pomohl, kdyby se něco stalo.

Tříletá dcera mi to hned ze startu pěkně osolila záchvaty vzteku, z 5 centimetrů mi do obličeje řvala: Ale já chciiii!

A já koukala.

Co teď?

Došlo mi, že mi ukazuje, že si mám nastavit hranice. Jejda.

  • Kde je vlastně mám?
  • Co mi vadí?
  • Co ještě skousnu?

Tím, že situace byla náročná, musela jsem se rychle naučit myslet na sebe. On tady není nikdo, kdo místo vás ráno vstane a postará se, než se vyspíte. Není tu nikdo, kdo vám pravidelně pohlídá děti, abyste si mohla někam vyrazit.

Když se mi chce spát, řeknu jim, že si jdu lehnout. Když na to nereagují, zvýším hlas, aby pochopily, že pokud si hned teď na chvíli nelehnu, budu hnusná a nepříjemná.

A světe div se! Ony téměř vymizely sourozenecké boje, když spím. Když tu totiž není nikdo, o čí pozornost bojovat, tak je klid zbraní. Nebo pustím pohádky. S klidným svědomím.

Hledám zdroje energie

Když je špatná noc a já vstávám třeba 5krát, tak třeba nejdeme do školky a spíme. Nebo dělám jen nejnutnější věci. To mě dost baví. Když jsem totiž vyšťavená, mozek nemá kapacitu řešit blbosti. Většinou to nakonec bývají docela hezké dny v přítomnosti. Není energie řešit, co bylo, co bude. Řeší se jen to, co je.

Zjistila jsem, že mi někdy paradoxně pomáhá dělat činnosti, u kterých nemusím přemýšlet. Když totiž něco v unaveném stavu dělám a nemusím u toho moc přemýšlet, funguju jako dynamo. Dobíjí se mi energie.

Vztekám se, brečím

Popisuju proč. Co se mi děje. Ale jen ve zkratce, protože jsem zjistila, že podrobnými výklady na děti přehazuju svoje těžkosti a ony mají tendenci je za mě řešit.

Říkám, co teď potřebuju

Před pár dny jsem od řvoucích dětí musela poodběhnout a křiknout, že potřebuju být na chvíli sama, ať mě nechají. Dřepěla jsem na chodníku a snažila se vnímat svůj vztek. V tom ke mně přišla stará paní a ptala se, jestli jsem v pořádku. A já se rozbrečela.

Paní mi dala soucit, který si já sama odepírám. A tak se teď občas i polituju.

Snažím se nemít výčitky, když jsem k nim „nespravedlivá“. Pátrám po tom, co bylo vlastně příčinou, že jsem na ně byla hnusná. Skoro vždy je to věc, za kterou oni nemůžou.

Jako že mi někdo zrušil setkání, nebo jsem třeba naštvaná, že musím vstávat. A ony nechtějí. Ale ony za to nemůžou. Může za to systém, který je tady tak nastavený, že musíme někam docházet na čas.

Proč se vztekám na ně?

Když si to uvědomím, jdu za nimi a řeknu jim, co mě štve a co bych chtěla a jak to budu řešit. Nebo řeknu, že ještě nevím, co s tím budu dělat. Omluvím se, že jsem křičela.

Snažím se k nim být co nejpravdivější. Přemýšlím nad tím, proč po nich něco chci a neříkám, že nechci, aby křičela, protože vzbudí bráchu, ale řeknu, že ten řev už prostě nezvládám.

Všimla jsem si, že tím, že si stojím za tím, co potřebuju, dělají ony často to samé. Nechtějí ustoupit stejně jako já. Tak hledám kompromis. A když ho nenajdu, prostě udělám to, co potřebuju já. Protože někdo to musí rozhodnout.

Přestala jsem se trápit tím, že jsem nějaký despota

Všimla jsem si, že je teď u nás potřeba více řádu. Prostě jsou nějaká pravidla, o kterých nebudu diskutovat. Přijdeme z venku, umyjou se ruce. Řeknu třikrát dost a už o tom nediskutuju.

Vlastně jsem obecně přestala tolik diskutovat. Moje touha se na všem dohodnout mě dost ničila. Někdy se prostě nechci dohadovat a tak určím, jak to bude. Prostě na víc teď není kapacita.

K tomu všemu je tady ale jedna zásadní věc.

Čím víc se věnuju sobě, prožívám naplno své emoce, jak negativní tak pozitivní, tím víc se zvyšuje moje citlivost. K sobě i ostatním.

A tím narůstá i můj pocit lásky. K sobě i ostatním.

Pozoruju, jak s nimi čím dál víc mluvím v klidu. Ve vnitřním klidu. Když řvu, tak se nějak strašně rychle uklidňuju. Kolikrát dořvu a jsem v zenovém klidu.

Kdysi jsem musela půl hodiny dýchat, abych se jakžtakž sebrala. A tak dořvu a začnu v klidu komunikovat.

Řvu zásadně v první osobě

Dost si na to dávám pozor, abych neshazovala je. Často jim říkám, že to není jejich vina. Jako malá jsem se totiž cítila permanentně zodpovědná za špatnou náladu svých rodičů. (Zase jsem něco neudělala dost dobře).

Čím dál víc cítím, že nepotřebuju řešit, co s tím budu dělat. Prostě se jen snažím zůstat v klidu. Říkám si, že je to proces. Že se něco děje. Že to není navždy. Že je tím třeba jen projít.

Vybírám si

Když jsem už potřetí za noc u jednoho z nich, můžu být naštvaná, že se zase nevyspím, anebo se zaměřím na to, že to nedělají schválně.

Že je miluju.

Že miluju sebe.

A to čím dál víc.

Toto taky stojí za přečtení!

Recenze: Křeček v utajení

Dětskou knížku od paní Zuzany Pospíšilové Křeček v utajení vydanou nakladatelstvím Grada jsem otevřela spíše z profesionální zvědavosti. Můj malý roční

Čtu dál →

Bezpečnost dětí na kole – bez přilby a brýlí dítě na kolo nepatří

Nastupující jarní počasí stále víc láká k vyjížďkám na jízdním kole, koloběžce nebo kolečkových bruslích. Tyto tři aktivity mají jedno

Čtu dál →

[Soutěž] audiokniha Kouzelníci z pradávna

Přijměte pozvání do doby, kdy byla magie skutečná. A rovnou si můžete zasoutěžit o 3 audioknihy ve formátu mp3

Čtu dál →
Sdílet
Sdílet
TOPlist