Učíme děti žít šťastný život?

Učíme děti sedět, chodit, mluvit. Učíme je jak se chovat k ostatním lidem, jak se chovat ke zvířátkům a kytičkám. Učíme děti jíst, slušně se chovat, učit se, uklízet… Učíme ale děti i jak žít šťastný život?

Proč děti cokoliv učíme?

Jednoznačně se dá odpovědět, že děti učíme proto, že je milujeme. Milujeme své děti, takže pro ně chceme to nejlepší. Chceme, aby byly šťastné. A každý podle svého vidění světa a podle svých vlastních zkušeností děti učíme to, o čem si myslíme, že je udělá šťastnými. Zajímavé je, že na tomto shodném základu někdo děti učí milovat lidi a spolupracovat s ostatními a někdo jiný zase nedůvěřovat lidem, dávat si na všechny bacha a snažit se vyhrát za každou cenu. Někdo učí děti obětovat se pro své okolí a někdo užívat si života bez ohledu na to, co si o tom lidi myslí. A zajímavé je i to, že někdo učí děti to, co jemu přineslo štěstí, jiný naopak věci, o kterých si myslí, že by ho udělaly šťastným, kdyby je sám zvládl. Každopádně všichni učíme děti to, o čem si myslíme, že budou v životě potřebovat, aby byly šťastné.

Potřebují děti naučit, jak být šťastné?

Myslíte si, že děti od nás potřebují naučit, jak být šťastné? Já si to nemyslím. Stačí se podívat na malé děti nepoznamenané naší výchovou a učením. Malé děti jsou šťastné vždy, když se necítí být ohrožené. Stačí nemít hlad, žízeň, bolení, necítit zimu či přílišné horko a mít nablízku mámu a dítě je šťastné. Děti nepřemýšlí, co hrozného se jim přihodilo v minulosti a nebojí se toho, co se stane v budoucnosti, proto nepotřebují jistoty, plány a spousty informací. Děti žijí v přítomnosti, která je jediným časem, který kdy máme. Co kdybychom se soustředili spíš na to, co se od dětí naučit, než na to, co my naučíme naše děti?

Co tedy můžeme děti naučit?

Přestože si myslím, že děti nemusíme učit, jak žít šťastný život, vidím velký prostor pro nás rodiče, co děti naučit. A to nejdůležitější, co bych chtěl své děti naučit, je zůstat dětmi. Chci, aby mé děti věděly, že bez ohledu na to, jak budou staré, pořád můžou blbnout jak malí. Že můžou dělat celý život jen to, co je baví právě jako malé děti. Že nemusí řešit minulost ani budoucnost jako děti. Že svět je plný her, radosti a lásky, tak jako ho vidí děti. A že nemusí pro druhé podstupovat žádné oběti, aby je měli lidi rádi. Stačí zůstat dítětem, které nepochybuje o tom, jestli by se mělo mít rádo. Stačí koukat na svět dětskýma očima a být otevřené a vstřícné vůči okolnímu světu a lidem v něm. Chci, aby mé děti věděly, že nejvíc pro celý svět udělají, když samy budou šťastné.

Napsal/a: Láďa