Nemůžu si pomoct, ale vždycky mi přijde, že ty, co přesvědčují ostatní, že si o sobě (samozřejmě neprávem) myslí, že jsou nejlepší matky pod sluncem, tak činí z pocitu, že ony dotyčné je chtějí pouze obrat o to jejich prvenství v klubu dokonalých matek.
Někdy si říkám, no, že vám to stojí za to, jenže pak mi proletí hlavou, že i já jsem přece ta nejlepší máma pro našeho dvouapůlletého chlapáka, protože přece dělám všechno nejlíp.
Nechci psát, kdo je a kdo není dokonalá matka a proč, už tak jsem se do toho pěkně zamotala. Kromě toho si myslím, že každá máma, která své děti miluje, je pro ně ta nejlepší stejně jako jsou pro nás naše děti ty nejbáječnější. Chtěla jsem se s vámi podělit o jeden svůj objev o sobě samé a v úvodu jen napsat, jakými cestičkami jsem se k tomu poznání dobrala.
Je to tak, došlo mi, že nedělám chyby. Tedy abych vás nevyděsila, já je určitě dělám, ale protože to se nesmí, tak je nepřipouštím, prostě si je nějak vygumuju a ony nejsou. Nebo to tak není?
(Teda, jestli tu bude někdy soutěž o nejzmatenější článek, mám, myslím, velkou šanci, ale mějte se mnou chvíli trpělivost.)
Když jsem si nedávno říkala, co dělám špatně, že náš synátor zlobí jak malej čert, vzteká se a není s ním žádná řeč, vzápětí jsem se sama uklidnila tím, že to přece dělají v jeho věku všechny děti, prostě je to vývojové stadium, kterým si musí projít, tudíž je vše v naprostém pořádku. Mohla jsem zajásat – opět není vina na mé straně, jsem dobrá máma, NECHYBUJU!
No a proto to píšu. Vždyť přece chybovat je lidské, jenže – já to neumím, fakt ne. Nějak jsem se to nestihla naučit. To víte – šprtka. Teda aspoň si to kdekdo myslel. Ono když máte maminku ředitelku školy, patří vám tohle označení tak nějak automaticky, zvlášť když se přidá celkem slušná paměť, takže učení fakticky není mučení (teda ne že by to byla zábava, ale někdy to jde celkem samo). Leda by se člověk vzbouřil a zahájil nějakou generální stávku za účelem přesvědčit ty ostatní. Na to já nejsem…
Další vtip byl v tom, že mamince ředitelce nesmíte přece dělat ostudu a že ona to s vámi myslí dobře, když chválí jen opravdové úspěchy. Prostě chyba v diktátu je chyba v diktátu, co z toho, že dvojka je „pěkná známka“ (u nás to byl důkaz, že došlo k nepovolené chybě!).
V mém životě jsou chyby zakázané, nesmím nic udělat špatně, to by přece… Co vlastně? Sama nevím. Nevím, co by se stalo, kdybych udělala chybu. Předpokládám, že svět by se nezhroutil, ale bojím se to zkusit. Nejsem paní dokonalá, to o sobě vím, jenom nedělám chyby. Maximálně někdy nějaký ten omyl, ale za to přece nemůžu, to vyplyne z okolností, na které jsem neměla žádný vliv. Rozumíte, co chci říct? Máte to někdo taky tak?
Pravda, někdy je to náročné. Jakmile se totiž něco nepovede tak úplně na 100%, je potřeba najít pro to vysvětlení (samozřejmě takové, ve kterém nechybuju, že). To se taky vždycky nepodaří, takže nastupuje druhé řešení neblahé situace – zjistit, že se mi v podstatě podařilo dosáhnout lepší situace, než byla ta předchozí. Jak vidno, má tenhle přístup svá plus – časem se totiž člověk naučí najít pozitiva na každé (!) situaci. No, není to báječné?