Všude dobře, doma nejlépe. Není to jenom fráze, je to pravda. Neříkám, že jsem byla vzorné dítě, ale čím více jsem se bála, tím více jsem nadělala hloupostí. Když jsem dostala špatnou známku, žákajdu jsem domů ani nebrala a raději jsem jí zapomněla ve škole.
Nebo jsem ji někam schovala. Dnes nevím co bylo lepší…
A čím jsem byla starší, tím hůř se s vysvědčením domů chodilo. Neučila jsem se špatně, ale ta trojka tam prostě byla.
Dostat hned nebo později? Když byla doma mamka, tak se to ještě dalo, ale otec si pro ránu nešel daleko.
Na své dětství nevzpomínám ráda, není na co. To hezké si moc nepamatuji. Jenom to zlé.
Jak po nás otec hází kostky, nechává mě zamknutou doma a jde pryč. Pásek položený na stole. Dobu, kdy jsem nesměla vidět babičku. Hádky ve dne v noci nebo pláč. Byla doba, kdy jsem si myslela, že mě nemají rádi a jsem jim jenom na obtíž.
Došlo to dokonce tak daleko, že jsem začala mít zdravotní problémy a domů se opravdu bála chodit. To už jsem byla na střední. A když jsem ve zprávách slyšela o někom, kdo se nevrátil domů ze strachu z rodičů, moc dobře jsem věděla, jak se cítil.
Dost času jsem strávila chozením po doktorech a v nemocnici. Jenomže nikdo nic nezjistil. Jako dítě jsem byla spíše zamlklá a neměla moc kamarádů. K nám totiž nikdo nechtěl chodit. Ti kamarádi, které jsem měla, u nás doma snad nikdy nebyli.
Po střední jsem trávila doma čas co nejméně. Někdy jsem odjela i na tři týdny ke kamarádce.
Mamka mi nikdy nepomohla, raději někam odešla nebo byla ticho. Pro ní bylo důležitější aby sama měla klid.
Dodnes si pamatuji jednu scénu, kterou jsem udělala abych s otcem nemusela zůstat doma.
Chodila jsem na základku. Mamka chtěla jít ke kamarádce na kafe a já měla zůstat doma. U dveří jsem jí držela za nohu, plakala a prosila, až mě nakonec vzala sebou. Byla jsem tenkrát šťastná jako blecha. Cokoliv, jen ne zůstat doma s ním .
Bojíte se udělat cokoli, protože nevíte co bude následovat? Bojíte se jít domů, mít kamarády? Při zazvonění nadskakujete? Ovládá Vás strach a čím jste starší přidává se k tomu bezmoc, lhostejnost a nakonec taky nenávist? Doma chodíte málem po špičkách a snažíte se být nejlépe neviditelná?
I takto se dá vychovávat. Je to metoda strachu. A věřte, že není dobrá.
Já jsem přísná maminka. Křičím a někdy děti dostanou na zadek. Ale jsem tady pro ně 24 hodin denně. Pro své děti udělám cokoliv.
Nebojí se přijít a cokoli říct. Pomáhám jim, jak jen to jde. Moc je miluji.
A proto moc dobře vím, že budou mít šťastné dětství, budou mít na co vzpomínat a hlavně budou vědět, že je rodiče mají rádi.
Článek byl zařazen do soutěže Napište o svých výchovných tricích a fintách a metodách, do které můžete až do 20. října 2009 poslat svůj příspěvek i vy.
Ceny do soutěže věnovalo nakladatelství Fragment.
Napsal/a: nuninka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (22 vyjádření)
Bohužel i to znám také, ale ze strany matky, byla na mě vysloveně zlá. Do školy podle ní jsem musela i kdybych po čtyřech lezla, ona jako učitelka přeci nejlíp věděla zda jsem nemocná nebo není něco v pořádku a dodnes si pamatuji jak mě nikdy nevyslechla a když ano, tak jen mávla rukou a to jsou takové dětinské věci a tím to skončilo. Já byla prostě puhatá a rezatá a ona nechápala, že se mi děti smějí, já pak chodila za školu a to zas pro změnu výprask, za trest spaní na zemi a i jsem se zamkla v koupelně, abych před ní utelka a až odešla do školy tak jsem vylezla. nějak jsem to celkem prodýchávala, až do loňského roku, nyní mám dceru s ADHD a tak vím co to je věnovat se takovému dítěti a vyslechnout ho a pochopit. 3 ¨děti mám už dospělé a jsem už také dvakrát babičkou, ale nyní si to nějak víc uvědomuji jak matka na mě byla zlá a jaké vysloveně nevratné skutky na mě učinila. Jsem tady pro své děti a vždy u mě najdou pochopení a budou mít otevřené dveře, nechci se dopustit takových hrozných chyb co dělala moje matka. Při vzpomínkách mě přímo mrazí jak se tak mohla chovat, jen u babičky jsem měla zastání, ale bydlela daleko a já přesto v 10 letech k ní odjela vlakem 55 kilometrů jen abych se schovala. Vím asi jak Ti bylo a doufám, že nyní máš živit už lepší.
Padmé moc děkuji. Zrovna mám takové blbé období 🙁 Takže děkuji i když jsi mě rozplakala.
No co, jsem teď prostě citlivka, ale bude to dobré.