Taková nikdy nebudu

Rubrika: Výchova podle...

Všude dobře, doma nejlépe. Není to jenom fráze, je to pravda. Neříkám, že jsem byla vzorné dítě, ale čím více jsem se bála, tím více jsem nadělala hloupostí. Když jsem dostala špatnou známku, žákajdu jsem domů ani nebrala a raději jsem jí zapomněla ve škole.
Nebo jsem ji někam schovala. Dnes nevím co bylo lepší…

Když jsem domů přinesla vysvědčení, otec měl vždy na stole nachystaný pásek. Když byla trojka, hned jsem s ním dostala.
A čím jsem byla starší, tím hůř se s vysvědčením domů chodilo. Neučila jsem se špatně, ale ta trojka tam prostě byla.
Dostat hned nebo později? Když byla doma mamka, tak se to ještě dalo, ale otec si pro ránu nešel daleko.

Na své dětství nevzpomínám ráda, není na co. To hezké si moc nepamatuji. Jenom to zlé.
Jak po nás otec hází kostky, nechává mě zamknutou doma a jde pryč. Pásek položený na stole. Dobu, kdy jsem nesměla vidět babičku. Hádky ve dne v noci nebo pláč. Byla doba, kdy jsem si myslela, že mě nemají rádi a jsem jim jenom na obtíž.
Došlo to dokonce tak daleko, že jsem začala mít zdravotní problémy a domů se opravdu bála chodit. To už jsem byla na střední. A když jsem ve zprávách slyšela o někom, kdo se nevrátil domů ze strachu z rodičů, moc dobře jsem věděla, jak se cítil.

Dost času jsem strávila chozením po doktorech a v nemocnici. Jenomže nikdo nic nezjistil. Jako dítě jsem byla spíše zamlklá a neměla moc kamarádů. K nám totiž nikdo nechtěl chodit. Ti kamarádi, které jsem měla, u nás doma snad nikdy nebyli.
Po střední jsem trávila doma čas co nejméně. Někdy jsem odjela i na tři týdny ke kamarádce.

Mamka mi nikdy nepomohla, raději někam odešla nebo byla ticho. Pro ní bylo důležitější aby sama měla klid.
Dodnes si pamatuji jednu scénu, kterou jsem udělala abych s otcem nemusela zůstat doma.
Chodila jsem na základku. Mamka chtěla jít ke kamarádce na kafe a já měla zůstat doma. U dveří jsem jí držela za nohu, plakala a prosila, až mě nakonec vzala sebou. Byla jsem tenkrát šťastná jako blecha. Cokoliv, jen ne zůstat doma s ním .

Bojíte se udělat cokoli, protože nevíte co bude následovat? Bojíte se jít domů, mít kamarády? Při zazvonění nadskakujete? Ovládá Vás strach a čím jste starší přidává se k tomu bezmoc, lhostejnost a nakonec taky nenávist? Doma chodíte málem po špičkách a snažíte se být nejlépe neviditelná?
I takto se dá vychovávat. Je to metoda strachu. A věřte, že není dobrá.

Já jsem přísná maminka. Křičím a někdy děti dostanou na zadek. Ale jsem tady pro ně 24 hodin denně. Pro své děti udělám cokoliv.
Nebojí se přijít a cokoli říct. Pomáhám jim, jak jen to jde. Moc je miluji.

A proto moc dobře vím, že budou mít šťastné dětství, budou mít na co vzpomínat a hlavně budou vědět, že je rodiče mají rádi.

náhledČlánek byl zařazen do soutěže Napište o svých výchovných tricích a fintách a metodách, do které můžete až do 20. října 2009 poslat svůj příspěvek i vy.

Ceny do soutěže věnovalo nakladatelství Fragment.

Napsal/a: nuninka

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (22 vyjádření)

  • Padmé

    Milá Nuninko, musím se Ti přiznat, že jsem Tvůj příspěvek četla hned po jeho uveřejnění a teď znovu, potřebovala jsem trochu času, abych to vstřebala a rozdýchala…

    Nemohu napsat, že VÍM, protože jsem z úplně jiné rodiny než Ty, moji rodiče byli a jsou skvělí, ale mohu Ti napsat, že ZNÁM. Z velmi podobné rodiny, kterou Ty důvěrně znáš a popisuješ, pochází totiž můj tatínek – takže Ti chci vyjádřit svou podporu v Tvém rozhodnutí „taková já nebudu“: Nuninko, děláš to dobře. Je zapotřebí změnit to, co není dobré. Věřím, že to dokážeš. Když budeš chtít a budeš na tom usilovně pracovat, zvládneš to. A kde beru tu víru? Živým důkazem je můj taťka, nikdy nás neuhodil, vůbec nepije alkohol, nekouří (je úplným opakem svého vlastního otce, mého dědečka). Takže to jde, já to vím, že to jde změnit.

    Nuninko, úplně Tě chápu a rozumím Ti v tom, že o svých problémech neumíš mluvit, nebo se Ti o nich mluví těžko. Ženský dokážou být neskutečně silný a okolo nich nikdo nic nepozná… Takže děvče, piš a uvolni tu pomyslnou zátku. Jak se to dostane ven, volněji se dýchá.
    Přeji Ti vše dobré a zůstaň silná.:-)

  • Piškotko, moc děkuji :-))
    Já jsem bohužel člověk, který o problémech neumí mluvit. Pro mě je lehčí něco napsat, než říct.
    Možná je to tím, že jsem neměla ani takové ty opravdové kamarády do nepohody. Na vše jsem byla vždy sama.
    Ale ráda tě uvidím, díky :-))

  • Piškotka

    Nuninko, na mně se to špatné dětství odráží skoro ve všem, jakákoliv chyba z mé strany, ale i to, že nemám možnost jít rodiče navštívit, že je prostě nemám, často pláču, že malou musím dávat hlídat kam se dá, jinak bych minulý rok více proseděla na paragrafu než pracovala, štve mě, když se rodina sejde beze mě, třeba teta se svými syny a jejich holkama, mám pocit žárlivosti, proč mě nepozvali, ale uvědomění si, že oni jsou ta úzká rodina a já mám svou už bohužel jinde, přichází často pozdě… Nuninko, kdykoliv bys o tom chtěla mluvit, nebydlíme od sebe daleko, ráda přijedu. Opravdu bych ale při pohledu na tebe neřekla, že se můžeš trápit… Člověk musí být neuvěřitelně silný, že? …

  • Piškotko jsou věci které nejsou na první pohled vidět, málo kdo se chlubí neradostným dětstvím, ale ty stopy v člověku zůstanou.Nedávno jsem četla knihu od Milady Golobové Děti na zabití a pak i pokračování Děvče na zabití.Jde o strhující vyprávění které autorka prožila na vlastní kůži o selhání rodičovské lásky ale i solidaritě prostých lidí.Před očima se její radostné dětství promění v peklo, které dokáže ze života udělat člověk člověku, peklo, kterým musela projít se svým mladším bratrem.Milada Golobová(nar. 1919) žije od svého snatku v Praze, má dva syny .Tato kniha vyšla v nakladatelství Návrat Domů . Ještě jsem si vzpoměla na jeden citát

    Život je velké divadlo stále v něm musíš hrát i když ti srdce krvácí musíš se usmívat

  • Mariko, děkuji za pohlazení. Přeji Ti šťastný život. Celé tvé rodině :-))
    Piškotko, jsou chvíle kdy to úplně vymažu. Jenomže, když je doma ve vztahu nějaká krizovka nebo se něco …. mívám dost zlé sny, kdy se mi to pak vše vrací.
    Je ještě pár věcí, kvůli kterým se budím spocená. Ale nevím jestli bych dokázala už napsat. Snad někdy.

  • Zuzi, já jsem to pochopila, neboj:)))
    Já to blbě asi napsala:)

  • Mari já to vůbec nemyslela,že jsi ty nebo některá z nás co si prošla takovou výchovou nevychovaná..To byl ode mě spíš povzdech,že se to vůbec dělo a připadalo jim to asi normální.Naopak je vidět,že to zanechalo následky -„tak takhle já nechci!“ a to je moc dobře:-)

  • Zuzi, u nás to tak bylo, když se otcovi nechtělo, tak to nechal na nás, at se zbijem sami:((((
    Nedá se na tom stavět výchova, ale jsem vychovaná dobře, byla jsem první, takže na mě si dali suprově záležet:(

  • Holky,když to tak čtu,to byla ,,normální výchova“?to se učili ti naši rodiče na schůzích ROH nebo co?Moc to nechápu,že jim nedošlo,že nejde o výchovu,ale o ponižování???a teď chtějí na vnoučatech něco napravovat?
    jsem fakt asi mimo…
    Prcek je ještě malý,ale dcera nikdy ode mně nedostala ani vařečkou natož páskem,od manžela ani rukou na zadek.Přesto je normální dítě,taky zlobí,ale nedovedu si představit,že bych jí měla svlíknout kalhoty,natož před bratrem a zmlátit ji tak…na tom se přeci nedá stavět výchova…:-(((

  • Katys, ano měla jsem štěstí na manžela, víš, on totiž příkoří od otce zažíval taky, taky byl alkoholik a despota:)
    Takže my jsme si už na začátku ujasnili, že tudy cesta nepovede, nehádáme se před dětmi, spíš si vyměnujeme názory, nebijem se a děti mají vše, co si pomalu usmyslí:)
    Na výlety jezdíme, což my jsme jako děti nejezdili a já si to teprve ted vychutnávám a cítím se jak malá:)
    Tahle situace se dá srovnat podle mé mamky, s jedním alkoholikem se rozvedla, druhého má a sama pije, že se bijí o tom ani nemluvím:)
    Alkolismus jsem po nich nezdědila a už tohle je pro mě výhra:)
    Prostě jsem úplně jiná, než mí rodiče a sourozenci, ty jsou s alkoholem na štíru:)
    Jsem ta hodná, i když ubližují druhým, mám je oba ráda, s mamkou se stýkám a s otcem taky, máme dobrý vztah, už kvůli dětem, které mají oba strašně rádi, protože jsou to jejich jediná vnoučata a myslím, že i dlouho budou, bratři na děti nejsou:)
    Ráda bych i napsala, že dřív se děti třískaly hlava nehlava, bylo to běžné a samozřejmé, tím si každé dítě odnese trauma do dospělosti a pokouší se neopakovat chyby rodičů, ale jsou i vyjímky, kdy vše špatné opakuji:)
    Dnes pomalu za dání po zadku dítěte jsi trestně stíhaná a přitom ti, co ty chyby dělali na svých dětech, tak ti oponuji, jak to, že jsi jí dala po zadku???? Maminka ti dala na zadek??? Pojd sem ty moje chudátko!!!!
    Maminka je škaredá:)
    Takže tak u mě:)

  • Mariko81 a Piškotko, stejně tak jako včera Nunince i Vám přeju z celého srdce hodně moc lásky, šťěstí ve Vašich dětech a věřím, že to špatné jste si už v životě vybraly a teď bude vše jen a jen lepší.

  • Piškotka

    Nuninko, když jsme se sešly tady v NJ, nevěřila bych, že tys měla takové dětství, působilas na mě vyrovnaně, šťastně…. Mrzí mě, kolik z vás mělo takové dětství, já o s vém už v podstatě psala v článku „Kam vlastně patřím…“. Dětství se na mně podepsalo v plné krásy a za sebe říkám: „Bohužel, chyby rodičů opakuji také, avšak s velkými výjimkami: jsem absolutní nekuřák a abstinent, mám doma vždy navařeno a čisto a malá má v podstatě všeho dostatek. Tohle vše píšu proto, že za mého dětství to tak nebylo…. Rodičům jsem odpustila a už tu nechci vzpomínat, co udělali špatně, i tak je oba miluji, až se to zdá neuvěřitelné, jaké rány osudu jsem dostala, stále umím rozdávat lásku…. Akorát ve mně zbyla lítost, že někteří rodiče mají, a já ne, chybí mi podělit se o raodst, scházet se, hlavně teď kvůli dcerce, vadí mi, že nemá babičku (zatím ji nahrazuje moje babička), ale i tak, cítíme se strašně samy, obě:o(
    Tak alespoň navštěvujeme bratrance a jejich holky, které jsou hrozně fajn a jsme vždycky vítané:o) Máme to k sobě pár kroků…

    Nuninko, přeji ti už jen pohodu a klid, štěstí v životě a lásku dětí a manžela, já si na lásku manžela ještě budu muset počkat;o)

  • Mariko tak to máš štěstí že si kápla na toho pravého mužskýho se kterým ti to už tolik let klape,většinou to bývá tak že děcko zažívající rodinné peklo se snaží co nejdříve osamostatnit a tak se upne na někoho ne zrovna příliš vhodného, a někdy to zjistí velmi pozdě ,třeba když už má svoje děti a nejhorší je že nemá kam utéci a vracet se zpátky? To je potom dilema

  • Nuninko, posílám pohlazení a vím, jak se cítíš, opravdu!!
    Já měla to samé, i když aspon trochu se nás mamka zastávala:)
    Já jsem nemohla donést domů ani trojku, proto jsem se raději učila a měla vyznamenání celou ZŠ.
    Když byl nějaký průšvih, tak měl otec na nás řemen a tím nám dával na holou a když se mu nechtělo, tak jsme si museli s bratry dávat na holou navzájem:)
    Byl to alkolik, takže byl i mamku.
    Byla jsem ráda, že jsem odešla na internát, nemusela jsem snášet příkoří, ale zase jsem byla smutná z toho, co se doma děje.
    Občas jsem se mamky zastala apěkně to pak schytala i sní.
    Rozvedla se a odstěhovala, já byla pořád nainternátu.
    V té době jsem potřebovala mámu jak sůl, ale ona najednou nebyla, pocítila chut svobody a užívala si jí plnými doušky s mladším chlapem a já???
    Musela jsem se starat o 1roční sestru, protože nechodívala na noc ani domů.
    Máma pro nás prostě nebyla, já se najednou stala dospělou už v 16.letech a v 17.jsem šla raději za mou láskou, která trvá dodnes.
    Myslíš, že to mámě nějak vadí, že mě připravila o mládí a otec o krásný pocit z dětství???
    Já se s tím vyrovnala, otci odpustila, nyní si rozumíme a máma?? Ta ma stejného chlapa, jak byl můj otec a taky začala pít.
    Vím, že se rodiče snažili, aby z nás něco bylo, aby jsme byli slušně vychovaní, aby na nás byli pyšní, ale za jakou cenu??
    Nejsem jako oni, jsem jiná, jsem nejpovedenější dítě mých rodičů a jsem na to pyšná /mám ukázkové manželství, mám zdravé děti, jsou pro mě vším, mám krásný domeček, jsem štastná!!!!!!/
    Dali mi do života hodně, ale málo vzpomínek na to hezké, což je hodně škoda, až se mě budou jednou děti ptát, jaké bylo moje dětství, nevím, co jím říct, max. jím ukáži vysvědčení, které je z dětství nejhezčí.
    Chyby neopakuji, vím, že bych ublížila a já chci, aby mé děti, měly dětsví bez hádek, bití, no prostě krásné…… a já mohu potvrdit, že ne vždy se chyby rodičů opakují:))))

  • Lien

    Nuninko, smutný článek. Nejsmutnější je, že se člověk přes ty rodičovské vzory těžko dostává, tak nám všem přeju, abychom to dokázali.

  • Hodně dlouho jsem váhala, jestli článek poslat. Je to doba, která je už za mnou, ale ještě je to někdy dost těžké. A tady je to poprvé co jsem se s tímhle vůbec takhle svěřila.
    Milujte své děti :-))) jsou to sluníčka, které prozáří Váš život :-))

  • Nuninko jsem ráda,že jsi článeček napsala.Myslím,že jen málokterá z nás si tuto větu neříkala.Je pravda,že když pak vychováváme své děti,říkáme si kde já už to slyšela..Přeji ti,aby jsi se přes své zážitky dostala a lásku co ti v dětství chyběla,jsi dala svým dětem:-)

  • je to smutné…
    Já tohle nikdy nepoznala,vyrůstala jsem s matkou sama.Neměla jsem celkem vzato to nejhorší dětství.U nás se moc nebilo,ale křičelo,Radši pár facek než ty řeči…

    Ale tuto větu jsem /hlavně v pubertě/dost často použila a k tomu na víc:to radši provaz a na prvním stromě se objesit.Mamka nebyla a není špatná jen se s ní nedalo kolikrát vyjít.
    Dneska vím,že to neměla lehké-vychovávat a starat se sama o melá díte,ale to člověk pochopí až když má své a stejně něco z toho dětství v nás zůstane zaseklý…
    Postupem času jsem si řekla,že nikdy na své děti nebudu taková.Snažila a snažím se,ale někdy to ujelo.
    Bohužel chyby se opakují a nebudete věřit i dnes mi dospělí děti něco vyčtou.Ale berou to ve srandě a já v skrytu duše pláču,že jsem taky to nezvládla jako má matka….

  • Milá Nuninko,moc hezké čtení, ale zarážející a smutné. Přeju Ti hodně moc sil do dalšího života a ať jsou šťastné Tvoje děti!

  • Anonymní

    Milá Nuninko,článnek jsem obodovala,ale reaguji jako anonymní.Asi jsem v dětství prožívala něco dost podobného.jen s tím rozdílem,že já se dobře učila a nedostávala páskem.Moji sourozenci se ale neučili dobře a páskem dostávali..
    Je mi z toho smutno ještě teď, a i když se moji rodiče později rozvedli,já nikdy otci neodpustila.Tudíž se nestýkáme..
    Možná budou mé děti rozmazlené,možná ne.ale vím,že se mě ani manžela nebojí.A to mi připadá důležité.Taky zlobí,které děti ne,ale vím určitě,že ať mají průšvih jakýliv,tak je nenapadlo říct si…nepůjdu domů

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist