První stání u soudu proběhlo krátce, soud stání odročil, protože se rodiče nedohodli. Mezi prvním a druhým stáním jsem přistoupila na střídavou péči „na zkoušku“. Prostě, že to zkusíme a uvidíme, jak to budou kluci zvládat. Tudíž byli týden u mě a týden u otce. Pro mě to bylo peklo, týden sama doma, ale musela jsem to vydržet. Myslela jsem si, že to kluci budou snášet špatně a já „vyhraju“. Přece to nemůže soud schválit, když to dětem nevyhovuje. Jenže ouha, děti byly naprosto nadšený, žádné problémy nenastaly. Byli jsme dokonce i v poradně pro rodinné vztahy, kde kluky „proklepli“, nás „proklepli“ a shodli se, že to klukům vyhovuje, že to je pro ně nejlepší.
Tak jsme šli v únoru ke druhému stání s tím, že jsme se tedy dohodli na střídavé péče týden a týden. Soudce to schválil (bylo vidět, že si oddychl). Podotýkám, že to byla ještě s bývalým manželem řeč, jak se na všem dohodne, jak bude respektovat všechna pravidla, aby měli kluci stejnou výchovu a stejné povinnosti u mě i u něj.
Kdyby to tímto pokračovalo, bylo by to fajn. Jenže…
Po měsíci se mi starší dítko začíná měnit před očima. Začíná mít problémy se psaním a s udržením pozornosti ve škole, rozhovor s paní učitelkou nikam nevedl, rozhovor s otcem nikam nevedl. Najednou začal být zlý na ostatní děti včetně brášky, začal dost provokovat a zkoušet moji trpělivost a hranice, kam až může zajít. Začal být pěkně vzteklý, mě úplně ignoruje. Všechno jen táta, táta. Táta má tohle, táta má tamto, u táty bydlí babička, apod. Už jsem z toho zoufalá, nevím, co s ním. Psycholožka taky neporadila.
Takže takové jsou následky střídavé péče. A teď co s tím. Počkat, jestli se to vytříbí, jestli se „uklidní“ nebo zasáhnout raději dřív? Nerada bych chodila za pár měsíců do školy, že šikanuje děti, aby mě „neměl rád“ a aby nakonec nechtěl zůstat u táty napořád 🙁