Vzpomínám si, že ač mé dětství nebylo ve všem tak úplně idylické, tak toto „obyčejné povídání“ s maminkou se mi hodně líbilo. Tak nějak přirozeně dělám s dětmi totéž. (Nutno říct, že občas bohužel opakuji i stejné chyby, jako mí rodiče, ale o tom dnes psát nechci.)
Včera jsem s klukama opět vedla jeden z našich oblíbených rozhovorů o škole. To si sedneme ke stolu a já jim střídavě kladu otázky, jak to mají s kamarády, kdo se jak učí, kdo se jak chová, jestli pan(-í) učitel(-ka) poslouchá. Vytáhneme i fotky ze školy a z různých školních akcí, a ukazujeme si, který je ten a ten spolužák či spolužačka. Ještěže máme děti jenom dvě, protože oba hoši chtějí, abych se ptala právě jen jeho a chce povídat, a je netrpělivý, než domluví ten druhý. Snažím se být spravedlivá, a dát každému prostor. Ale jak už to tak bývá, oba mají pocit, že tomu druhému nadržuji a nechávám ho mluvit déle, než jeho… Ke všemu oba kluci mají s vyjadřováním problémy, tak to někdy chvilku trvá, než řeknou, co mají na srdci, a ten druhý mu do toho netrpělivě skáče, čímž toho prvního znervózní… no známe to. :o)
Jak jsem už několikrát ve svých příspěvcích na VD zmiňovala, kluci mají LMD a dyslexii, tak ta škola jaksi nejde tak úplně samozřejmě, jak jsme třeba byli zvyklí v našem dětství my. Nijak zvlášť nám s mužem však nedělalo problémy se smířit s tím, že z dětí nebudeme mít ani lékaře, ani právníky, ba ani hudebníky, jako jsme my. A že budem rádi, když se aspoň vyučí.
Občas sice slyšíme divné dotazy jiných rodičů – kolegů, známých, ale kupodivu i rodiny, jak to, že naši hoši neměli na vysvědčení samé jedničky, jak to, že nehrají na žádný hudební nástroj… Nás tohle nechává chladnými. Spíš jen kvůli těm klukům je mi to líto, když to slyší, že se pak cítí méněcenní, jakoby snad nebyli pro nás dostatečně dobří.
Když si tak povídáme doma večer o škole, jde především o rozebírání vztahů a hierarchie ve třídě, také o hrách, které tam hrají, a také o školních výsledcích. Často se jich ptám, jak vidí své výsledky ve srovnání s ostatními, protože vím, že jejich postavení ve třídě je pro ně důležité. Je to marné, i dnes se děti ve třídě separují na ty „chytré“ a „méně chytré“.
Hoši jsou tak někde uprostřed (objektivně, dle vyjádření učitele, i dle výsledků), a je zajímavé sledovat, jak to subjektivně vnímá každý jinak. Jarda, tichý a nenápadný kluk, který má problém zapadnout do kolektivu (jak bolestně v něm poznávám sebe před 20-ti lety!) se vidí skoro jako outsider. Zatímco Jiřík, náš hyperaktivní společenský a komunikativní ďábel, se vidí jako jeden z nejlepších. Přeji mu to. Bude to mít v životě snazší. :o) Snad.
Včera došla řeč i na známky a Jarda mívá kupodivu velice dobrý přehled o tom, kdo co dostal z poslední písemky. Zjevně to velmi sleduje. A tak zjišťuji, jak někteří bývalí prémianti začínají pokulhávat, protože nikdy nebyli zvyklí se učit, nebylo to potřeba, ale teď ve 4. třídě už se něco učit musejí, a najednou neví, jak na to.
(Výhoda dyslektiků – jsou nuceni se od začátku připravovat, učit a procvičovat, takže je tohle zklamání nečeká. :o))
Co mě ale zarazilo, že se kvůli známkám některé děti mnohdy hodně trápí. Jeden Jardův spolužák se vždy rozbrečí už kvůli dvojky (!) z diktátu nebo z písemky. Když se ho ptali proč, odpověděl, že ho mamka vždycky za „špatné“ známky hrozně zbije! Když si vybavím jeho maminku, docela mě to překvapilo. Je to slečna, která se ani nestihla vyučit, a už měla dítě. Pokud vím, nepracuje, sama nemá ani střední školu, ale po klukovi vyžaduje výborné výsledky.
Jak jsem zjistila, zdaleka to není jediný případ. Také Jardův pan učitel přiznal, že býval od rodičů za známky bit. A koneckonců, nemusím chodit daleko, vždyť i já jsem za známky dostávala výprask, a bohužel si maminka dodnes myslí, že udělala dobře, že ty známky ze mě „vytřískala“. :o(
Myslela jsem si, že jsou to středověké, dávno překonané metody, a že vývoj se posunul dopředu. Tak jako už dnes třeba nevysazujeme půlroční děti na nočník apod. Prostě, že doba pokročila, a s ní i metody výchovy, osvěta. Zdá se, že jsem se zmýlila.
Pak jsem ale zjistila, že školní výsledky nejsou jedinou oblastí, kde se rodiče realizují skrze své děti. A mnohdy hodně nevhodně a mimo. Každý máme přece talent na něco jiného.
Chodím s dětmi do sportovních kroužků a tam vidím některé ctižádostivé rodiče (a většinou jsou to tatínci), jak vyžadují po svých potomcích vynikající výkony, a to naprosto nepřiměřeným způsobem. Byla jsem svědkem dost ošklivého výstupu jednoho tatínka na turnaji v judu, jak šmahem odsoudil svého syna, protože byl „jen“ druhý a nezískal zlatou, ale „jen“ stříbrnou medaili!!! Dítě ubrečené, krvácelo po zápase z nosu a táta po něm ječel, že se málo snažil. Moc smutný pohled.
S ostatními rodiči jsme se shodli na tom, jak hnusné to od toho otce je, a měli jsme chuť mu udělat taky nějaké bebínko! Protože ta rána, kterou právě tvořil v dušičce svého syna, byla obrovská a bolestivá, každý to viděl, vnímal, všichni jsme trpěli s tím prckem. Mohlo mu být kolem 8 let. Zjevně nějaký tatínek, co sám nedosáhl na titul, tak k tomu chtěl dokopat syna. Fuj. Ještě teď je mi z toho hodně smutno a tenkrát jsem měla opravdu chuť kluky z juda odhlásit.
Chci poprosit všechny rodiče, za všechny děti, aby se zamysleli nad tím, jestli to, co požadují po svých dětech, je přiměřené jejich věku a schopnostem, a jestli v nich tak trochu nevidí pokračovatele toho, „co já sám jsem nedokázal“. To je totiž ta nejhorší motivace ve výchově, jaká může být. Zkusme najít v našich dětech ten JEJICH talent, i když bude možná tolik rozdílný od toho našeho. Podporujme je v tom, co baví JE, a ne v tom, co by bavilo nás. Dělejme to, proč jsme se stali rodiči, veďme děti na té JEJICH cestě.
Hodně štěstí, pochopení a trpělivosti ve výchově přeje nám všem rodičům
Dáša P.