Lhaní je vlastně umění. Člověk musí mít fantazii, dobrou paměť a inteligenci a taky jistou dávku smělosti a drzosti. Netvrdím, že vůbec nelžu, to bych lhala, ale faktem je, že jsem se lhát moc dobře nenaučila. Na vině je samozřejmě výchova mých rodičů k mé pravdomluvnosti. Nepamatuji se, že bych v dětství někdy dostala výprask – tedy až na dvě výjimky. A v obou těchto případech jsem dostala za lhaní.
Když jsem byla malý capart, ještě předškoláček, dostala jsem jednoho krásného jarního dne chuť na mrkev. Bydleli jsme tehdy na vesnici, tak jsem si ji šla natrhat na záhon. Vytáhla jsem první mrkev. Takový ocásek! Zkusila jsem druhou. Nebyla o nic větší. Třetí byla navlas stejně malá jako předchozí dvě. Čtvrtá, pátá, šestá…. „No to jsem blázen, copak se tady nenajde ani jedna velká mrkev?“ zoufala jsem si a vytrhala celý řádek. A ještě polovinu druhého, než jsem to vzdala a šla domů. Nějak mi tenkrát nedošlo, že na sklízení mrkve ještě není ten pravý čas, že ještě nestačila vyrůst a žádnou velkou prostě nenajdu.
Odpoledne přišel rozčílený děda: „Někdo vytrhal skoro všechnu mrkev! Nevíš o tom něco?“ podíval se na mě podezíravě. Bylo mi jasné, že kdybych přiznala barvu, je po mě. A tak jsem zalhala: “Ne, já to nebyla.“ Ale ouha, moje lež mi neprošla, protože vylučovací metodou (nebo možná vyptáváním u sousedů) se přišlo na to, že vytrhávačkou mrkve jsem byla já. Děda to řekl mamce a mamka tátovi. A ten se opravdu naštval. Dílem kvůli mrkvi, ale hlavně kvůli tomu, že jsem se nepřiznala. No, co vám mám povídat, dodnes si pamatuji, že před zmalovaným zadkem mě nezachránilo ani to, že jsem pohotově vlezla pod stůl.
Ve druhém případě jsem byla dítě školou povinné. Už jsme byli přestěhovaní ve městě a zrovna u nás byla na návštěvě babička. Škola mi sice šla, ale občas nějaká ta poznámka (většinou za napovídání nebo za zapomenuté pomůcky) nebo horší známka do žákajdy přiletěla. Tehdy jsem dostala trojku. Žádná katastrofa, za známky jsem bita nikdy nebyla, ale věděla jsem, že radost z ní naši mít nebudou. Hned ve dveřích jsem se s touto „dobrou“ známkou svěřila babičce. Když přišel táta z práce, jako obvykle se zeptal: “Co bylo ve škole?“ A už jsem stála před tou otázkou – říct či neříct? No nepřiznala jsem se, odvětila jsem, že nic, a dál si četla. Ale táta chtěl jako na potvoru vidět žákovskou knížku. A uviděl tam tu trojku. „Nic, jo? A co je tohle?“ „Ale já jsem o tom říkala babičce,“ zněla má, velmi chabá obrana. Táta vypadal jako před bouří a tak jsem se chtěla někam skrýt. Ale stihla jsem jen odskočit do rohu, než mě táta čapl, přehnul přes koleno a přes mé hlasité protesty mi nařezal.
Oba výprasky jsem přežila, trvalé následky nemám a ani můj vztah k tátovi tím z dlouhodobého hlediska nijak neutrpěl – má moji lásku, obdiv i úctu (s tou to ale nepřeháním:-))
V dospělosti mě tyhle lekce pravdomluvnosti přinesly mimo jiné posměch mého spolužáka z vysoké. „Ty neumíš lhát? A to chceš být právník?“ dobíral si mě. Když už jsem totiž zalhat chtěla, hned jsem byla celá rudá. A to se pak lže opravdu těžko…
A tak je to se mnou dodnes. Jakmile mám vyslovit nějakou lež, cítím teplo na obličeji a předem vím, že jsem úplně červená. Takže raději nelžu. Zato naše Lucinka se naučila lhát hned, jak se trochu rozmluvila. Zatím jsou to takové ty dětské průhledné lži. Je jaro, všechno krásně kvete. Najednou se přiřítí Lucinka s tulipánem v ruce. „Kde jsi vzala ten tulipán?“ zeptám se a ona s nevinně vykulenýma očima: „Mami, ten tulipán upadl, tak jsem ho sebrala…“ Jindy si hraje s kostkami. Vedle leží tehdy tříměsíční Honzíček. Otočím se a najednou řev. Honzíček má na hlavě otisk kostky, ale Lucinka přesto neochvějně trvá na svém: „Já po něm kostku nehodila!“
Ne, nedostala na zadek, ani za to, co udělala, ani za následné lhaní. Důrazně domluveno, že tulipány se netrhají a po Honzíčkovi se nehází kostky, to ano. A taky poučení, že lhát by neměla. I když věřím v pořekadlo „S poctivostí nejdál dojdeš“, nechci, aby Lucinka lhát neuměla. Možná se vám to bude zdát divné, ale chci ji naučit nejen nelhat, ale i lhát. Lhát v pravý čas. Může jí to totiž zachránit život. Co kdyby ji někdo obtěžoval? Měla by mu po pravdě říct, kde bydlí a že nikdo není právě doma? Nebo by ho měla odkázat na maminku, která jde kousek za ní (i když maminka je právě na druhém konci města)?
Chci mít dobře vychované děti. Takové, co na ulici nehulákají, nerozbíjejí okna, slušně pozdraví a mají respekt k dospělým. Ale hlavně chci mít děti živé a zdravé. Takže pokud by jim chtěl někdo ublížit, ať na sebe a útočníka upoutají pozornost hulákáním nebo rozbitím sousedova okna. Když se jich bude podezřelé individuum ptát na cestu, ať ho bez pozdravu odkáží na někoho dospělého, a když by je chtěl někdo odvádět pryč nebo jim dělat něco, co nechtějí, ať vědí, že nemusí dospělé bez výjimky poslouchat.
Chtěla bych je naučit, že se mají dodržovat určitá pravidla. Ale taky to, že v určitých situacích mohou tato pravidla porušit. Protože žádné pravidlo není cennější než dětský život.
P.S. Spolužák se mi posmíval naprosto neoprávněně. Věřte nebo ne, nepamatuji si, že bych v rámci svého právnického povolání někdy lhala. Moje profese vyžaduje naopak důvěryhodnost a pravdomluvnost.