Víš, tenhle smutek je můj. Ten bezradný.
Takhle přesně to mám.
A já najednou vidím v jeho jedenáctiletých očích opravdu záblesk smutku, tak jak ho prožívá.
Čtu si text karty, kterou si vybral.
Nevíte, odkud se bere a nerozumíte mu. Stojíte na místě, neschopni pohybu a ptáte se: „Co po mě chce?“
Kristiánku, a co radost? Kterou si vybereš?
Tahle, ta je moje.
Ze čtyř karet Radosti si bez váhání jednu vybere.
Radost vnitřní.
Je jako bílé světlo, které se šíří z vašeho středu a rozlévá se po celém těle. Neprojevuje se nahlas, většinou o ní ani nemluvíte, ale každý ji na vás pozná.
Já vlastně mám v sobě to světýlko, i když mám ten smutek. Proto vím, že ten smutek zase odezní. Že to světýlko je v tu chvíli malinké, ale za chvíli se zase rozsvítí… Vlastně mám v sobě takovej maják, kterej svítí pořád.
A já jsem viděla, jak se opravdu rozsvítil. Úplně mu to zvedlo náladu.
A tahle důvěra, ta se mi vůbec nelíbí (karta Nevěřící Tomáš – nikomu nevěří).
Důvěra je určitě takováhle.
A vybírá si kartu s jednoduchým patkovým fontem.
Určitě nebude taková kudrlinkatá, tu bych nikdy nevybral. U důvěry nechci žádné kudrlinky, ale přímost. Potřebuji mít jasno, bez pochybností, nic navíc. Abych se v tom vyznal. Ale u Naděje, to je jiná, ta může být kudrnatá, protože má spoustu variant!
Mami, já bych chtěl mít ty karty sám pro sebe. Pomáhají mi se v sobě vyznat.
Tento rozhovor mi poslala maminka Zuzka. Právě dovezla domů karty Fontohrátky a prohlížela si je se svým synem. Kristiánek si vybíral karty podle písmenek. U každého tématu měl na výběr ze 4 různých fontů. Podvědomě sáhl vždy po tom, který dokázal popsat jeho pocity. Nic jsem nepřidala, nic jsem nezměnila. Není co. Ten rozhovor mě vtáhl do světa jedenáctiletého kloučka a jeho maminky. Do atmosféry důvěry a sdílení.
A najednou jsem tu vnitřní radost cítila taky. Byla tam už od ledna, kdy jsem se do karet pustila, ale až teď se rozzářila naplno. Funguje to. To, co jsem do karet vložila – touhu, aby děti i dospělí měli šanci spolu komunikovat o tom, co je v hloubi duše těší i trápí, aby to mohli bezpečně pustit ven a měli průvodce, který jim v tom pomůže, to se splnilo.
Tak ráda bych věděla, co se mu honí v hlavě
Když je dítěti pět, tak vám to řekne. Když mu je dvanáct a víc, už to není tak jednoduché. Řešíme úkoly, zkoušky, kroužky, povinnosti, ptáme se, jestli udělal to, co měl, jestli nezapomněl na to či ono…
Ale kdy najít čas, v tom každodenním kolotoči, popovídat si o tom, co cítí?
Možná při nenadálé chvilce důvěry večer před spaním, kdy jsme sami a nic na nás netlačí. Povídáme si a ze střípků historek a událostí, které dítě pustí, si skládáme jeho svět. Ale víme, jak vnímá důvěru, naději nebo domov? A ví to ono samo? Neví. Ale určitě to cítí.
Jsem si jistá, že většina dětí by neuměla slovy popsat to, co cítí (koneckonců ani většina dospělých). Hodí se jim most, který je k jejich pocitům dovede. A jestli je to font, který si vyberou na kartě, tak tím lépe, písmenka jsou v pohodě.
A vy se najednou dozvídáte věci, na které jste se nikdy nezeptali. Pocity, které byly doposud skryté za monitorem počítače, displejem mobilu nebo maskou individualismu, která je in. Dospívající děti a dospělí si ji nasazují a časem zjistí, že je pohodlná.
Při hraní s kartami škraboška padá a my můžeme naslouchat, sdílet a pochopit. A je úplně jedno, jestli:
- si povídáme s dítětem, nebo dospělým,
- nasloucháme, nebo mluvíme,
- jsme rodič, psycholog, terapeut nebo kouč
- s textem na kartách souhlasíme, nebo se nás dotkne.
Jsme spolu, v atmosféře důvěry a bezpečí.
Najednou pro vás jejich svět už není jednou velkou záhadou, ale přichází pochopení a porozumění.
Kristiánkovi posílám jeho vlastní balíček karet a nejraději bych ho poslala každému dospívajícímu dítěti, aby ho mělo pod polštářem. Pro chvíle, kdy se bude chtít vyznat samo v sobě. Pro chvíle, kdy bude chtít sdílet s mámou své pocity.
P.S. A jestli máte takové dítě uvnitř sebe, i když jste dávno dospělí, také vám je ráda pošlu. Jsou to totiž karty, které otvírají duši.
