„Prosím vás, mladá paní, váš chlapeček už delší dobu kope tady paní do nohou – mohla byste mu něco říci?“ „Mladá maminka zvedne své obrýlené oči k tazateli a zcela klidně odpoví: „Nemohla – on má totiž permisivní výchovu…“ Nikdo se nezmůže na odpověď, tramvaj přijíždí do stanice. Tu mladý žvýkající pubertální mladík, který doposud dění nezúčastněně pozoroval, vytáhne z pusy žvejkačku, palcem ji připlácne matce vyznávající moderní trendy ve výchově na sklo brýlí a se slovy „já když jsem byl malej, tak jsem taky měl permisivní výchovu…“ vystoupí z tramvaje právě stojící ve stanici sledován zkoprnělým pohledem maminky s brýlemi zaplácnutými žvýkací gumou a tvářemi dalších cestujícíh s ústy vesměs se pomalu roztahujícími k širokému uznalému úsměvu…
…ať už se tento příběh opravdu odehrál nebo vznikl jen ve fantazii autora tohoto volně převyprávěného fejetonu, který jsem kdysi četla v nějakém plátku, ukazuje krom roztomilé historky na to, že někdy i námi dospěláky tak trochu „shovívavě nahlížená“ skupinka teenagerů může situaci „rozseknout“ s bravurou, které by byl asi málokdo z nás schopen…:-)