Většinou jsme dostávali na zadek vším, co bylo zrovna po ruce. Páskem, řemenem z šicího stroje, vodítkem atd. :o)Dnes se tomu sice společně smějeme, když si vzpomeneme, jak nás táta honil kolem stolu, aby nám dal výchovnou lekci. Ale tenkrát jsem si vždycky říkala, že já svoje děti nikdy bít nebudu.
V pubertě ovšem přešel táta na psychologickou taktiku, protože viděl, že výprask nepomáhá. (A hlavně už jsme na něj byly velký holky.) Při těch několikahodinových rozborech našeho chování jsem si kolikrát říkala zlatá facka, protože ta byla hned za mnou a mohla jsem si jít po svém. A proto, když nám dal táta na vybranou, jestli facku nebo kázání, vždy jsem volila facku. Přesto jsem si pořád stála za tím,že já svoje dítě nikdy neuhodím.
Dnes už mám svoji vlastní rodinu a jednu tříletou rošťandu, ale moje předsevzetí mě bohužel dlouho nevydrželo.
Sice na ni neberu pásek ani řemen, ale to plácnutí na zadeček si kolikrát neodpustím a po pravdě je to asi jediné, co na ni zabírá. Ovšem táta už má na výchovu jiný názor (říká, že konečně dospěl) a když se chystám malé dát na zadek a on je u toho, hned mě říká jeho oblíbené: Tam kde končí rozum, začíná násilí.
Nejmladší sestru (5let) ještě ani jednou neuhodil a dle mého názoru je to na ni znát. Je zakřiknutá,“skleníková“ a když dostane nějaký žduchanec v dětském kolektivu,tak je hned oheň na střeše.
Takže karty se obrátily a teď je můj názor takový, že občasný plácnutí je potřeba a do toho reálnýho života nás alespon trošku otrká.