Jak ovlivní výchova našich rodičů nás a poté výchovu našich vlastních dětí? Myslím si, že docela hodně…
Většinou jsme dostávali na zadek vším, co bylo zrovna po ruce. Páskem, řemenem z šicího stroje, vodítkem atd. :o)Dnes se tomu sice společně smějeme, když si vzpomeneme, jak nás táta honil kolem stolu, aby nám dal výchovnou lekci. Ale tenkrát jsem si vždycky říkala, že já svoje děti nikdy bít nebudu.
V pubertě ovšem přešel táta na psychologickou taktiku, protože viděl, že výprask nepomáhá. (A hlavně už jsme na něj byly velký holky.) Při těch několikahodinových rozborech našeho chování jsem si kolikrát říkala zlatá facka, protože ta byla hned za mnou a mohla jsem si jít po svém. A proto, když nám dal táta na vybranou, jestli facku nebo kázání, vždy jsem volila facku. Přesto jsem si pořád stála za tím,že já svoje dítě nikdy neuhodím.
Dnes už mám svoji vlastní rodinu a jednu tříletou rošťandu, ale moje předsevzetí mě bohužel dlouho nevydrželo.
Sice na ni neberu pásek ani řemen, ale to plácnutí na zadeček si kolikrát neodpustím a po pravdě je to asi jediné, co na ni zabírá. Ovšem táta už má na výchovu jiný názor (říká, že konečně dospěl) a když se chystám malé dát na zadek a on je u toho, hned mě říká jeho oblíbené: Tam kde končí rozum, začíná násilí.
Nejmladší sestru (5let) ještě ani jednou neuhodil a dle mého názoru je to na ni znát. Je zakřiknutá,“skleníková“ a když dostane nějaký žduchanec v dětském kolektivu,tak je hned oheň na střeše.
Takže karty se obrátily a teď je můj názor takový, že občasný plácnutí je potřeba a do toho reálnýho života nás alespon trošku otrká.
Napsal/a: martof
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (19 vyjádření)
Řekla bych že také dost záleží na povaze dítěte.
Tak se musím přiznat, jsem asi opravdu normální. Už jsem se lekla, že tady budou jen rady typu: „Vše se dá řešit domluvou…“ Ze své zkušenosti vím, že NEDÁ!!! Naše děti mají volnost a vyjadřují svůj názor, ale aby si na mě otevíral téměř 5-ti letý klučina „zobák“, tak to tedy ne, co bychom potom dělali, až mu bude 14 a víc???? Já dost řvu, asi je mě slyšet po celém sídlišti:-o, ale měchačku mám taky „v pohotovosti“, i když jí tak často nepoužívám. Spíš plácnu rukou přes zadek. Někdy to opravdu jinak nejde. My máme hodně živé a „hlasité“:-o děti, tak je u nás pořád „kravál“:-oo Takže nejsem zastáncem týrání!!! To je přece něco jiného než občasné plesknutí přes zadek!! My jsme taky nikdy doma se sestrou nebyly bity, ale dnes je jiná doba, nebo aspoň mně to tak přijde! My jsme si nemohly dovolit téměř nic a dnešní dětičky „skáčou rodičům po hlavě“ a oni je za to ještě chválí!!!! Vidím to u synka ve školce. Co z těch dětí bude????
Ale na druhou stranu je fakt, že si vychováte slušně dítko, ono se potom v dospívání „chytne“ nějaké pochybné party a neuděláte s tím bohužel nic… To je potom tragédie!!
Omlouvám se, že jsem anonymní. Chci vám říct svou zkušenost jak mě ovlivnila výchva mé mamky. Moje mamka mou nejmladší sestru vychovávala křikem, říkala jí, že je blbá, že je psychicky labilní, uvařit kafe – byla samozřejmost, liskanec za to, že se jí nelíbil matčin přítel atd. (u mě s tímhletím mamka začala asi kolem puberty,…někdy byla i milá, ale většinou když potřebovala, ať jdu s ní do práce(potom už to taky byla samozřejmost), nebo měla pocit, že se jí ztrácíme. Když jsem čekala své dítě, neměla jsem možnost bydlet ve vlastním a byla jsem na nemoc., začala jsem si všímat takových věcí, začala jsem sestře kontrolovat žakajdu, přičemž jsem zjišťovala hrůzy, (asi moje těh. hormony mi tenkrát napověděly, že to rozhodně není v pořádku), začala jsem jí říkat, že je chytrá,že má na to, aby šla na střední, dohnala jsem s ní učivo, vysvětlovala, co nechápe, naučila jsem ji se bránit, naučila jsem se vařit, takže když přišla ze školy, vždycky byl nějaký oběd (ne že by mamka neuměla, ale neměla čas a když jo tak stejně moc nevařila, vymlouvala se, že je to drahé, a přitom vím, že jde vařit i levně), dohlížela jsem na sestru, ať chodí domů včas, povídala jsem si s ní po večerech a tak. Šla jsem na ni fakt jen psychologicky. A výsledek je takový, že sestra se ve škole zlepšila o dost, je spoluautorkou školního časopisu, snaží se dosahovat svých cílů, na mamku zanevřela(vím, že je to moje chyba, ale chtěla jsem ji pomoct, pro mě byla moje sestra vždycky moc důležitá), chodí za mnou (teď už tam nebydlím), a dokonce jsem ji naučila číst knihy jako je Dekameron,…
Takže vím, že řvaní a bití moc nepomůže. Taky se to odrazilo na způsobu výchovy mého dítěte(snažím se ho vychovávat v pohodě a klidu a hlavně chci ať ví, že je u mě a táty v bezpečí a taky aby mohl vyjádřit svůj názor, to já ho nikdy nemohla a nechtěla říct, byl automaticky špatný a mamka nikdy nehleděla na to co si myslím,
Sice je ještě to moje malé, ale hlavně si chci vybudovat u svého dítěte důvěru. Taky ode mě dostal plácanec, ale vařechu nikdy nepoužiju a nikdy po něm nechci přehnaně ječet. Myslím, že ten plácanec se nějak vyrovnává s všímavostí a pochopením k dítěti, ale samozřejmě musí být oboje. A ještě si myslím, že pro malé dítě je opravdu jen občasný placanec srozumitelnější než psychologický rozbor (jinak se mi osvědčilo odpoutání pozornosti na něco jiného nebo básničky) a u těch starších dětí – to jejich chování je jen projevem toho, co jsme jim dali, takže jestli jsme něco zkazili, tak už nám pomůže jedině psychologický dvouhodinový rozbor. Ještě jednou se omlouvám za tu anonymitu.
Broučku,Evelíno,musím se smát,když to čtu.Sice jsem psala,že mám asi hodné děti,ale pravda,někdy to u nás vypadá,jako u vás.Naštěstí u nás na vařečku ještě nedošlo,stačí ji vytáhnout a je klid,ale myslím si,že to pravé tóčo teprve příjde,přece jenom jsou to ještě prďolové.Tak přeju všem rodičům pevné nervy a hodně trpělivosti (naštěstí mám zatím oboje).
Taky jsem si vždy říkala že svoje děti nebudu mlátit. Sama jsem od rodičů byla bita asi jednou za život,(myslím opravdu bita, plácnutí na zadek nepočítám). Bohužel mám dva kluky 13 a 7 a občas na ně vařečku vzít musím. Zkouším to vždy nejdřív domluvami, pak zákazy a zvýšením hlasu, ale jednou za čas to prostě jinak nejde a musím tu vařečku použít.Jsem z toho asi víc nešťastná než kluci, ale dostanou se až na dno moji trpělivosti a pak to jinak nejde.
S trestáním je to těžké,já strašně nerada svého syna biju,tak na něj radši řvu,je to k ničemu,ale já si ulevim a klukovi se nic nestane,zdá se mi že čím víc jsem přidávala na výprasku,tím se snižoval účinek,už si zvykl na plesknutí a pak už to přešel jako nic,po čase mu nevadila už ani vařečka…je to umění někdy ty naše vzpurné potomky ukočírovat,všude se mluví o týrání dětí ať fyzickém,nebo psychyckém,ale co týrání rodičů????někdy mám pocit že skončím v Bohnicích!!!A cizí dítě bych taky neuhodila,děti si to mají mezi sebou vyřídit sami,Evelína
„Já osobně bych cizí dítko neuhodila a ani bych neskousla, kdyby mi mé děti chtěl takhle někdo vychovávat“. Stalo se mi taky, že moje dítko zlobilo a dostalo od cizího člověka pohlavek a já sprchu, když mi řekl „když si dítě neumíte vychovat sama, udělají to za Vás cizí, ale Vám se to asi líbit nebude“. Skousla jsem to, naštěstí to bylo jen jednou v životě. Pamatuju si to ale dodneška.
Já mám 2,5letou holčičku a taky občas zlobí,ale stačí na trošku zvýšit hlas a dá si říct.Na zadeček dostala párkrát,ale podle mě ji to ani moc nebolelo a bylo to rukou.Nelíbí se mi trestat děti vařečkou ani jinými nástroji.Já jsem spíš přes domluvu a zatím to funguje,tak doufám,že bude i dál.
Dítě potřebuje vědět jaké jsou jeho hranice.Mám dvě děti.3,5 letého a ročního syna.Vysvětlování moc nepomáhá,ale je nutné,aby dítě vědělo,za co je bito.Nelíbí se mi řemen.Pokud musím něco několikrát opakovat ,řeším to plácnutím po zadku,někdy i přes ruce.Až budou děti starší, doufám,že se domluvíme a možná že bude lepší psychologický rozbor.
holky, jak víte asi už, máme 2 děti: skoro 5ti letýho klučinu a 14,5měs holčičku. Je fakt, že občas domluvou nic nejde ani u nás a občas i vařečka má „pré“ a pak je klid hned :o) a malá přes prdelku, uvelebenou v plínce, už také dostala trošinku, ale nemohlo jí to ani bolet. Přes ruce a hlavu jsem PROTI.
Na našeho Matýska někdy stačí zařvat a je klid.Po zadku dostal opravdu jen párkrát,jsem ten typ,který do dětí hučí a hučí.Ale myslím si,že někdy je plácnutí lepší,než dlouhé vysvětlování.To co psala Gabka,že byl měl potrestat ten,jemuž dítko třeba ublíží má svoji logiku,ale já osobně bych to nechtěla.Mezi dětmi to toleruju,že se občas proplesknou,ale já osobně bych cizí dítko neuhodila a ani bych neskousla,kdyby mi mé děti chtěl takhle někdo vychovávat.Prarodiče i všechny „tety“ si zatím s klukama poradili bez trestů.Asi mám hodné děti.I když Matýsek na mě někdy použije mé výchovné metody typu „maminko,domluvíme se a uděláme to tak a tak a už se o tom nebudeme bavit.“
ahojky ja si myslimže je to všechno hodně sporný malemu jsou dva roky a pět měsícu a můžu říct že jsem si vždycky řikala že ho neuhodim ale ouvej naš maličkej je pěknej vztekloun a bez tý ranky na prdel by to asi u nas nefungovalo a věřte že se někdy rozbrečim i ja ale jsem rada že to na něj alespon funguje…
Ja jeste pridam zkusenost z USA, take jsem hlidala desetiletou holcinu, ktera si chtela pohladit na ulici kocku. Kdyz jsem ji to nechtela dovolit, kopla me, pekne bolestive, a to mi tedy, moje dite, cizi dite, ruka okamzite vyjela a dala jsem ji pohlavek. Myslim, ze to byl jeji prvni v zivote, jak zustala koukat. Ani nepipla. Vecer se vratili rodice, my dve spolu nemluvily 🙂 a vina byla samozrejme moje.
Mě naši nikdy nebili, nevím co je facka, jen si jako dítě pamatuju tátovu památnou větu „nheřvi, nebo ti jednu přidám, abys měla proč řvát..“ myslel tím to občasné, teda spíš výjimečné plácnutí přes zadek. Myslím, že klepnutí přes nenechavou ručičku nebo plácnutí na „vyplenkovanej“ zadek někdy neškodí, ale dítě by mělo vědět proč a za co to přišlo..Taky jsem četla, že potrestat (ať už jakkoli) má vždycky ten, komu dítě něco udělalo. Tedy když třeba uhodí babičku, mám „dostat“ od babičky a ne od mámy. Prý je to prevence toho, aby třebva nebilo jiné dítě, když máma není v dohledu, protože si myslí, že ho za to nikdo nepotrestá.
Pravda je, že můj synovec ca ve 4-5 letech na plácnutí přes zadek vztekle říkal „A stejně mě to nebolí!“ – pak je to těžší, tam už fungovaly spíš zákazy typu „zmrzlina nebo večerníček ne“
Jo tak ta ignorace to bylo i u nás doma, když nás máma chtěla vytrestat, tak nás ignorovala a to jsem trpěla nejvíc.
Káčo,já to samé zažila v Anglii, jako au-pair, a má kámoška byla od anglického prcka krásně poučena: „Jestli mě uhodíš, zavolám 999 a ty budeš na několik let vyloučena ze země:-), já znám svá práva!“ Na mě byl v Anglii (13letý) kluk jednou tak drzý (schválně mi při zametání okopával seschlé bláto ze svých bot na zametenou podlahu), že jsem se neovládla a jednu mu lištila. Beze slov na mě koukal, neřekl nic a odešel do školy (bylo to ráno). Odpoledne se vrátil se slovy: Omlouvám se a už to nebudu dělat. Od té doby, věř nevěř jsem měla klid. Ale asi jsem měla štěstí na inteligentního kluka, to on vážně byl, ale prostě zkoušel to na mě, až „ji“ dostal! Rodičům o tom nikdy neřekl.
Já osobně si myslím, že občas, když už slova a vysvětlování nepomůžou, jedna „výchovná“ nevadí, ale spíše na zadek, to je jasné. Ještě mě teď napadlo, že moje vychovatelka mi jednou řekla, že jí nikdy nevadilo, když dostala od mamky na zadek, ale co nemohla unést, že když něco provedla, mamka ji místo nasekání na zadek začala ignorovat, prostě se např. u večeře bavila s tatínkem, synem, a na její řeči nebo otázky nereagovala. Možná kruté, ale náprava byla tak účinná, že nějak „facka“ proti tomuhle neměla šanci.
Darča
Doporučuji přečíst si knížku PhD Jiřiny Prekopové Malý Tyran
Já jsem v praxi zažila (jako au-pair v USA), když se dětí člověk absolutně nemůže dotknout a dvouletému řvoucímu prckovi musí vysvětlovat jako dospělému, proč že to nebo ono nemůže anebo musí…a byla jsem svědkem scén, kdy tříleté dítě na matku ječelo „Nenávidím tě!! Jestli se mě dotkneš, zavolám policii a ty půjdeš do vězení!!“…a ona se usmívala a říkala „No řekněte – není on božský?“…a ty děti podle toho vypadaly…tehdy jsem se utvrdila v představě, že někdy je zvýšený hlas nebo jedna na zadek to nejlepší, co v dané chvíli člověk může udělat…nikdy bych ale dítě nebila třeba po obličeji nebo po hlavě nebo řemenem – to mi přijde takové opravdu ponižující…a taky si myslím, že by mělo vždycky vědět, za co dostalo…
můj děda vždycky říkal „škoda každé facky, která pedne mimo“. a manželův děda “ stromek se má ohýbat dokud je mladý“.
občas se to asi jinak nedá……přemlouvám, domlouvám, po dobrým, po zlým………rychleji a efektivněji to občas opravdu vyřeší plácnutí
Mobile Sliding Menu