Odnaučit naši dceru bez dudáku to byl pro nás opravdu velký oříšek. Nejdříve jsem dceři dudu nutila a po té jsem jí ho nemohla odebrat. Odnaučování bylo opravdu zajímavé.
V porodnici bylo 11 maminek včetně mě a z toho hned po narození mělo dudák 9 miminek. Moje malá a ještě jedna holčička dudu nechtěly. Jinak všechny maminky, jak daly dudák, tak miminka ho hned zblajzla, i když sestřičky na porodnici to nerady viděly. Ale ten pláč některých miminek byl opravdu úděsný a maminky si nevěděly rady.
Moje dcera si dudu vzala až tak kolem 6.-7. měsíce a tak to všechno začalo.
Nejdříve jsem dceři dudu nutila a po té jsem jí ho nemohla odebrat. Dostala ho do pusinky a hned letěl nejmíň 40 cm daleko 🙂
Vyzkoušela jsem i různé velikosti, od nejmenšího, po různě zahnuté, rovné, barevné… prostě vystřídala jsem velkou škálu dudu i od různých firem, ale nic. Až jedno odpoledne si sama dudák vzala do pusinky a velice se jí líbilo, jak ho v pusince žužlá. Ale nebylo tím, že by se jí to líbilo, ale tím, že rostl zoubek a ona si ulevovala při kousání.
Jenže to byla veliká chyba nutit jí dudák… Mnohem horší bylo odnaučit moji malou princeznu bez dudáčku.
Takže všem maminkám, když vaše dítko nechce dudák nenutit!!!!
Odnaučování bylo opravdu zajímavé. Nejdříve jsme se pokoušeli dudák někam schovat, ale vždycky ho našla nebo stála třeba před skřínkou či šuplíkem takovou dobu, že jsem dudu musela vyndat a byla spokojenost.
Poté jsem před jejíma očima dudák zahodila do odpadkového koše a řekla, že velké děti dudu nedávají do pusinky. Asi tak 2 minuty vypadalo, že to pochopila. Ale hned, jak jsem se otočila, dudák byl z odpadkového koše vyndán a zase byla velká spokojenost, že vyhrála.
Opravdu jsem si už nevěděla rady jak to udělat, abychom nemuseli dudu nikam s sebou vozit.
Asi tak za 2 měsíce někdo u zazvonil… Krásně sněžilo a za dveřmi stál Mikuláš, anděl a čert… Hned jak čert viděl, že má v pusince dudák, tak ho jí ho okamžitě vzal a hodil si ho do pytle, který měl na zádech (byla jsem tak nějak s čertem Mildou domluvená :-)).
A od té doby si moje malá nevzpomene, že nějaký dudák někdy vůbec byl.
Takže velký dík patří čertovi Mildovi!
Napsal/a: fiserovavendy
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)
Zdravim, taky pridam svou trosku do mlyna s odnaucovanim.
Nase dcera taky ze zacatku dudu nechtela, ale kdyz se ji narodila sestricka tak ho zacala vyzadovat a bez nechtela bez nej usnout. Takze jsme se ve vice jak dvou letech vratili ponekud zpet. Kdyz ho rozkousala museli jsme letet do obchodu rychle pro novy.
Uz jsem si nevedela rady a na hledat nejake zkusenosti na netu. Narazila jsem na jeden tip, ktery se mi sice moc nezdal, ale po vyzkouseni vseho moznyho co mi kdo poradil, jsem si rekla proc ne. A zacala dceri po malych kouskach dudlik odstrihavat. Samozrejme ho nejdriv odmitala, ale pak si zvykla a v ten moment nastala opet ma chvili a ja ji ho zase o kousíček zkratila. Takhle to pokracovalo az do chvile, kdyz uz ho skoro v puse neudrzela.
Cela rodina se ji smala, protoze s nim v tu dobu chodila obcas i pres den. Vypadala opravdu smesne, protoze kdykoliv se zasmala, chtela neco rict nebo si kychla tak ji dudu vypadl z pusinky 🙂
Nakonec s nim jeste par noci spala v ruce, protoze kdyz usnula vypadl ji a pak ji zapadl za postel. Nasla jsem ho a schovala pro pripad, ze by si mala vzpomněla a ještě ho chtela. Jenze jsem pak jsem zapomnela, ze jsem ho schovala a hlavne kam (do kapsare nad postel), nedavno ho mala nasla a hrdine s nim v puse nakracela do obyvaku. Kde nastal vybuch smichu, ktery ji nakazil a sama ho dobrovolne odnesla do kose 🙂 Na to jak to zpocatku vypadalo beznadejne…Doufam, ze me to same neceka s mladsi a pokud ano pujdu na to stejne.
Tak syn si svůj dudlík schoval a nemohly jsme ho najít, takže šel spát „bez“ a zvládnul to. Když ho druhý den našel, tak ho zase pro změnu „ztratila“ maminka a byl klid. Sice ještě asi týden si vzpomněl, ale věděl, že se ztratil, tak ho nevyžadoval. Dcera si ho prokousala, tak jsem jí ukázala, že je rozbitý a sama si ho šla vyhodit do koše. Byl klid.
Co se týče odnaučení jsem psala v diskuzi-malý si ho sám vyhodil do popelnice a v zápětí jeli popeláři,tak jak u vás Matildo a všem důležitě vykládal,že ,,popeláži odvezli“.S lahví to bylo podobné,když si cumel prokousnul,tak jsme ho vyhodili s tím že ráno koupíme nový,no a druhý den,maminka zapoměla koupit a pak taky,tak zase vykládal,že maminka je zapoměnka:-)Trošku jsem se bála ,že se k němu vrátí u babičky,protože tam měl taky na dobu kdy ho babička hlídává,ale kupodivu se s tím smířil,že babička ztratila..Za mě si myslím, a osvědčilo se mi to u obou dětí i v plenách,že na určitá rozhodnutí musí sami dozrát a ne je represivně přesvědčovat,že už je to ostuda a podobně.
No, já bych to neviděla tak dramaticky… Myslím, to odnaučování. Dítě vždycky musí vědět, že si za tím, co myslíte vážně, doopravdy stojíte. Jakmile dáš dudlík do šuplíku, tak si ho vlastně schováváš na horší časy, dítě je dost chytré na to, aby si ho vynutilo zpátky.
U nás se používaly drastičtější, ale o to účinnější metody. Můj malý bráška přišel o dudlík tím, že mu ho maminka rozstříhala na kousky a s vážnou tváří vysvětlila, že to udělal sousedovic pejsek, který vzbuzoval v bráchovi dostatečný respekt. Brácha pokýval hlavičkou a pak každému na potkání vysvětloval, že dudlík spapal pejsek.
No a u nás jsme to udělali obdobně u starší dcerky, taky neuronila ani jednu slzičku, jen našemu psovi dělala asi týden ty ty ty, spapal dudlík, lumpe…:-) S mladší dcerkou jsme šly vyhodit dudlík do popelnice přímo popelářům před nosem, byl už hodně ošklivý a já jsem jí odmítla koupit nový. A ten mechanismus zvedání popelnice byl natolik zajímavý, že dudlík byl okamžitě zapomenut.
No a nejmladší o dudlík nikdy nejevil zájem, tak tam jsem to nemusela řešit. Ale měli jsme obdobný problém, od konce kojení byl zvyklý na láhev mléka dvakrát za den a protože ta savička už taky byla zralá na vyhození, tak jsem mu vysvětlila, že ve dvou a půl letech už je na pití z lahvičky moc velký kluk a před jeho očima jsem dudlík rozstříhala a vyhodila do koše. Večer jsem mu přinesla mlíčko v hrnečku s brčkem. Sice se trošku vztekal následující dva dny, protože byl zvyklý na to si u pití lehnout na gauč a s hrnečkem to nejde, ale už to máme za sebou, takže vím, že to jde, jen si prostě musíte stát za svým. A ještě jedna věc – mít pochopení, sice nepolevit, ale ani nijak netrestat to, že si dítě nadále vyžaduje svůj rituál, snažit se vysvětlit a zbytečně se k tomu nevracet. Někdy pomůže podpořit v dítěti to vědomí, že už je opravdu veliké a může dělat věci, co miminka nemůžou, takže najít něco, co doposud třeba dělat nemohl a tím ho odměnit.
Syn si nějak sám odvykl používat dudlík, ale s dcerou to bylo horší. Měla svoji oblíbenou flašku na pití a dudlík. Když jsme odjížděli od mých rodičů, moje mamka se vždy ptala, jestli mám flašku a dudlík. Můj bratr k nim jednou musel pro dudlík přijet asi v 10 hodin navečer, protože ho tam zapomněli a malý bez něj neusnul.
Naše malá dala dudlík sama Mikulášovi do košíčku výměnou za oblíbenou kinder čokoládu. Sice jsem potom za Mikulášem běžela, aby mi dudlík raději dal, kdyby to náhodou nebylo večer při usínání k vydržení, ale už si na dudlík ani nevzpomněla a dokonce ho nebrala mladší kamarádce.
Mobile Sliding Menu