Můj Domča byl už od narození „jiný“! Tak nespavé a uřvané dítě jsem neznala a protože byl jako čtvrté dítě, tak jsme nějakou zkušenost měla. Dal by se vystihnout pár slovy, jedl, řval a vyjímečně usnul. Přes den spal 5-20 min max. V noci usínal ve 4 hod ráno, což se s věkem upravilo na půlnoc či 1 hod ráno a jinak byl jako motorová myš.
Celý den a větší část noci se musel chovat, běda když se položil do postýlky nebo kočáru pokud nespal, to dokázal dát svoji nespokojenost hodně hlasitě najevo. Postupně jak rostl bylo hůř, doma jsem musela přestat pěstovat květiny, stejně za chvíli nebylo co, vše zlikvidoval. Vytrhával mi záclonové tyče i s hmoždinkami ze zdi nebo rozlamoval jejich dřevěné konzole ze zdi. V 1,5 roce chodil i po venku, odmítal sedět v kočárku, ale nesměl se pustit z ruky, to se rozběhl, bylo jedno kam. Maminky s dětmi chodili na procházky, my jsme na procházky běhali. Slovo „ne“ neuznával, házel po nás dřevěné kostky, když se trefil, strašně ho to rozesmálo. Ještě ve 3 letech byl závislý na kojenecké lahvičce s mlékem, dokázal v noci i hodinu řvát a dožadovat se mléka.
V necelých 3 letech jsme se dostali k neurologovi, který nám přidělil diagnozu významné ADHD a popřál mi pevné nervy. Nikdo mi nic nevysvětlil, v ničem neporadil, vše jsem musela hledat na netu a mezi maminkami, co tyto zkušenosti již měly. Synovi jsem zavedla pevný a pravidelný režim, každá změna ho rozhodila a bylo to znát i na jeho chování. Čím více byl unavený, tím více reagoval zlobením. Ale pokud se vědělo, co mu je, dalo se s ním lépe pracovat. Později, asi ve 4,5 letech, začal být na noc medikovaný a jakmile se více vyspal, tak se více zklidnil.
Ve 4,5 letech ho konečně, na doporuční PPP, přijali do klasické školky a pokud by to nefungovalo, dostal by asistenci. Ale školka měla prima učitelky a ty to s ním zvládali, a protože nemá agresivní formu, tak asistent ve školce nakonec nebyl třeba.
V 6 letech k ADHD jako bonus dostal i diagnozu atypický autismus a na základě toho dostal odklad při nástupu do školy a již mu přidělili asistenci. Nyní chodí do první třídy, která bude za chvíli končit, něco mu jde dobře a něco hůře. Měli jsme štěstí na asistentku i na paní učitelku, která se o náš problém začala více zajímat. Syna aktivně zapojovala do všech aktivit se spolužáky.
Během vánoc jsme museli měnit léky, ale byla to změna k lepšímu. Začal se lépe soustředit a učení mu jde lépe. Jediný problém je v tom, že Domča chce být ve všem první a chce se spolužákům vyrovnat, a protože je integrovaný v normální základce, tak to občas drhne.
My, jako rodiče, jsme si stále říkali, jak selháváme, kde je chyba, než jsme dostali diagnozu. Smířila jsem se s tím, že je „jiný“ a změnila jsem k němu postoj, nastolila pevný režim dne. Určitě bych poradila mít pravidelnost ve všem, i v době spaní. Střídat aktivity s pasivitou. Více unavené dítě více zlobí. Ale stejně na každé platí něco jiného, chce to mantinely, které když se překročí, tak následuje přiměřený trest. Dávejte pokyny po jednom. Věta rozvitá s několik úkoly je zbytečná, nepamatují si to. Vyžadujte odpovědi, někdy je dítě myšlenkami úplně jinde a nevnímá, i když to tak vypadá, případně i přímý kontakt.
Všem rodičům takových dětí přeji hodně sil a trpělivosti. Věřte, že je na tom mnoho dětí daleko hůř. I když jsou s dětmi problémy, tak chodí, slyší, mluví, vše chce jenom více času a velikou trpělivost, ale postupně, s láskou, se dostavují výsledky. Jde to sice pomalu, ale přece jen. A tak nikdy neházejte flintu do žita, mohlo být i hůř 🙂