Milena Holcová – LIDI aneb duch národa je nejlépe cítit v přeplněném autobuse 1.díl

Pustí si vás víc k tělu v Japonsku, nebo v Albánii? Jak na dopravní kolaps reaguje Mongol a jak Turek? Je horší rodit v čínské nebo mexické porodnici? Chtěla bych být raději manželkou ve Spojených státech nebo na Ukrajině? Co zažijete, když vstoupíte na záchod v Pekingu a za polárním kruhem? …

Milena Holcová popisuje ve své knize dojmy z cestování. Nejedná se o tradiční cestopis, který by radil, co navštívit a čemu se vyhnout, ale autorka píše o setkání s lidmi a různými kulturami. Její cestovatelské zásady jsou jednoduché: Co nejblíž k lidem, co nejmenší bágl, co nejvíc času, co nejdál od turistů, snaha proniknout za „zeď“ zvyků, tradic i jednotlivých lidských osudů.

Albánci totiž mají jeden vzácný dar. Nevím, jak to nazvat, přestože čeština má pro podobný druh projevu různá vyjádření – srdečnost, družnost, pohostinnost – žádné z nich tu vlastnost nevystihuje beze zbytku. Snad nejpřesnější je „dispozice k přátelství“. Nikde jsem se s tím nesetkala v takové míře a hloubce. Je to už ve vzduchu, setkáte se s tím na ulici. Pohled na dva zarostlé chlapy, kteří si radostně běží naproti, padnou si do náruče a líbají se na tváře, až fousiska praští, není vůbec vzácný. Zpočátku nám dvojice vojáků, kteří se vedou za ruce s propletenými prsty, připadal přece jen podezřelý a opatrně jsme se vyptávali, jestli chlapci nejsou trošku přihřátí? Byli jsme ubezpečeni, že ne. Je to normální, prostě se mají rádi. V těch projevech není ani přídech erotiky.

Kniha se výborně čte, moc jsem se u ní bavila a občas jsem žasla, na co všechno má paní Holcová nervy a kam se odváží vstoupit, nebo spíš vlézt. Protože jsem sama žila v Mexiku a Číně, byla jsem zvědavá hlavně na postřehy z těchto zemí. A i když jsem obě země navštívila později, pod většinu poznámek bych se mohla podepsat. Časy se mění, lidé zůstávají stejní.

Úklid po čínsku je událost hodná zaznamenání. Nejvíc „in“ jsem byla ve vlaku. Hned ráno celý vagón prošmejdila uklizečka s vlhkým mopem. Všichni vycepovaně zvedli nohy i zavazadla, kdo se opozdil, byl břitce pokárán. Celá akce se opakovala několikrát denně, mop nebyl nikdy vyplachován, o nějakém kbelíku a hadru ani nemluvě. Výsledkem je jemně mlaskající dokonale impregnovaná podlaha, ke které se člověk na každém kroku lepí. Stejným způsobem se však umývají i mnohem větší plochy. Na pětiposchoďový hotel stačí půlhodinka, zato třikrát denně. Podobnou šetrnost při používání vody Číňané projevují i při mytí nádobí. Na kapacitu jídelního vozu stačí malý lavorek.

V prvním dílu série LIDI se autorka zaměřuje na oblast veřejné hromadné dopravy, hygieny, dále píše o pohostinství jednotlivých národů, o ženách a o dětech, jak přicházejí na svět a o jejich výchově.

(z USA) Procházeli jsme mateřskou školkou v době poledního klidu. Po celé ploše herny se povalovala oblečená a obutá dětská dělíčka, jen lehce přikrytá nějakou dečkou. Prostě si hrály tak dlouho, až je přemohla dřímota. Přece je kvůli nějaké postýlce nebudou budit a honit někam svlékat. A usínat na povel je, jak jistě uznáte, také nesmysl. Sice člověku při vstupu trošku zatrne, protože podívaná na dětská tělíčka evokuje představu, jakoby tu před chvílí řádila sekta Óm Šinrikjó, ale to je jen estetika. Dětem to nepochybně vyhovuje. Stejně jako je uspokojuje, že obědy školka odebírá z nedalekého Macdonalda, jen občas to zpestří pizzou. To už by mi asi dost vadilo.
Nahlédla jsem také do základního školství. Uprostřed vyučovací hodiny si tam na písku stavěli hrad dva asi osmiletí kluci.
„Proč nejsou ve třídě?“podivuji se.
„Ale oni přece nechtějí,“zní srozumitelná odpověď. Jasné jak facka.

Autor: Milena Holcová
Vydalo: Nakladatelství ŠALVAR
Počet stran: 186
ISBN: 80-903011-0-X

Napsal/a: Sonča