Jsem upřímný!

Jednoduchá větička, krátká a výstižná. Slýchávám ji v poslední době velmi často. Můj syn si ji evidentně oblíbil. A v podstatě kdykoli, kdy se nadechuji, abych vyřkla cosi moudrého či výchovného, předejde mě a vyřkne: „Jsem upřímný.“

Zpočátku jsem jen vydechla a neřekla nic. Teď už i moje reakce vyzrávají a občas se na nějaké to slůvko zmůžu. Nicméně vnímám to velmi zřetelně, že okamžitá a pohotová reakce na dospívající dítko je věc neskutečně obtížná.

A jak to můj syn dělá, že mě zbavuje řeči?

Například takto:

Byla jsem v kuchyni a vařila oběd, ruce ulepkané od přípravy pokrmu, když v tom mi seplo, že potřebuji donést cibuli. Mám ji ve sklepě. Hlavou mi blesklo, že než si mýt zbytečně ruce a odcházet od rozdělané práce, řeknu synovi. Tak jsem zavolala do obýváku, zda by mi mohl přinést jednu cibuli. Ticho. Nic než ticho. Pomyslela jsem si, že zřejmě sedí u počítače a má sluchátka, tudíž mě neslyší. Tak volám znovu a hlasitěji, jestli by mi mohl skočit pro cibuli. Nic. Ani hlásek. A to už mě popíchlo. Zakřičela jsem: „Může mi tady někdo přinést cibuli?“ A v tom se z obýváku ozvalo zřetelné: „NE“. Lapla jsem po dechu a vydechla: „Prosím???“ A z velké dálky se ozvalo: „To víš, život je smutný a krutý, plný zklamání.“ Horečnatě jsem přemýšlela, co mu na to mám říct. A takové několikavteřinové ticho je setsakramentsky dlouhé! Jediné, co jsem vypotila, bylo: „Smutno je mně a krutá budu já, jestli se ihned nezvedneš!“ Zabralo to. Vyskočil a běžel.

O pár dnů později…

Manžel zavelel, že se odpoledne pojede za babičkou (tchyní). Prý mu babička volala do práce, že jsme tam dlouho nebyli. A syn hned reagoval: „Já se dneska necítím ve své kůži, na návštěvu asi nemůžu, není mi dobře.“ Vzápětí se ho manžel začal dotazovat, jestli to nejsou jen výmluvy. Mlčela jsem, zvědavá na to, jak se to bude vyvíjet. A tak jsem slyšela svého syna, jak manželovi odpovídá: „Ty jsi přesně tohle říkal minulý týden.“ A v tu chvíli mi bylo jasné, že bude rachot. Manžel reagoval: „Ty jsi jen líný a nechce se Ti jet k babičce! A syn na to: „Ne, nechce.“ Manžel zakoulel očima a začal chrlit další věty – něco o slušnosti, něco o zdvořilosti a tak. Načež syn nelenil a stejným tónem hlasu mu řekl: „Jsem jen upřímný!“

Včera odpoledne jsem se svého syna pokoušela přimět k nějaké přípravě do školy. S ledovým klidem mi odvětil, že to skutečně netřeba. Zaraženě jsem zůstala stát. A on hned pokračoval:“Jsem totiž inteligentní, nadaný, krásný, všemi milovaný a obdivovaný.“ Nadechla jsem se. Vydechla. A nezmohla se na nic. Nedostala jsem ze sebe ani větu. A tudíž bylo po přípravě.

A včera večer jsem se ho snažila dostat do koupelny, aby si umyl vlasy, ostříhal nehty, prostě aby provedl celkovou očistu. Mlel pantem cosi o tom, že mu kazím „houmlesáckou image“. Zatvrzele jsem dělala, že ho neslyším a tlačila ho do koupelny. Tak pokračoval: „Kdybys viděla, jak chodí ostatní kluci, tak bys mě k tomu nenutila.“ Nic. Pořád jsem dělala, že neslyším. Takže přidával: „Jsem ve vývoji, tak mám v těle zvýšenou hladinu hormonů, a proto se mi mastí vlasy, já za to nemůůůůžu.“ Ani na to jsem se nechytla. A tak přiložil poslední polínko. „A táta si dnes taky neumyl vlasy. A má je mastný.“ A to už jsem se neudržela a začala výchovnou litanii o hygienickým návycích, o upraveném vzhledu a chtěla jsem pokračovat dál, když mě utnul v půli věty svým obvyklým prohlášením: „Jsem jen upřímný.“

Předposlední synův proslov jsem si dostatečně vychutnala před spaním. Jala jsem se totiž v kuchyni poklidit špinavé nádobí a použité hrnečky. Skládala jsem to všechno do myčky a ptám se ho: „Nemáš nějaké nádobí u počítače nebo v obýváku?“ Reagoval ihned: „Nemám.“ Tak jsem to dorovnala, myčku zavřela a šla se jen rozloučit s přáním dobré noci. Jen co jsem vešla do obýváku, koukám na hrnek od čaje na konferenčním stolku. Podívám se k počítači a tam sklenička od pití. A tak jsem zahartusila:“Synu, před chvílí jsem se tě ptala, jestli tu máš nějaké nádobí.“ A on okamžitě spustil: „Jaký to strašný čin a děsivý prohřešek. Žádná omluva není dostačující pro takovýto skutek. Jistě bude následovat přísný trest.“ Sklopil oči, bradu dal na prsa, svěsil ramena.

V tu chvíli bych mu dala korunu a možná i víc za ten herecký výkon. A tak jsem jen prohodila, ať to dá do myčky sám a popřála mu klidný spánek a hezké sny.

Následující ráno mě opět překvapil. Bez dlouhého buzení sám vstal. A přišel do kuchyně. Jenže já ho vůbec neslyšela. A tak jsem se lekla, když najednou stál za mnou. Vyhrkla jsem: „Kde ses tu vzal?“ Odvětil: „To je magie nohou. To znáš, ne?“ Usmíval se na mě těma svýma modrýma očima, že jsem se nezmohla ani na slovo.

A v tuto chvíli poslední douška – měla jsem hlasitou oduševnělou úvahu nad vlídným zacházením s matkou, kterou jsem zakončila slovy, že by potřeboval přistřihnout křidýlka a možná sem tam i nějakou přes papulu. Bez rozmýšlení mi v mžiku odvětil: „Se těším!“ Podívala jsem se na něj se zvednutým obočím. A tak dodal: „Jsem jen upřímný.“ Jeho oči přitom zářily a jiskřily a já viděla tucet malých čertíků, jak v té modři tančí.

Můj syn dospívá.

A já mám pocit, že dospívám s ním. Tím, jak roztahuje křídla, rozšiřuje svou slovní zásobu a učí se používat vlastní hlavu, umožňuje i mně učit se.

Učit se, jak s ním jednat, jak s ním mluvit a hlavně jak mu porozumět a být mu nablízku.

Napsal/a: Padmé