Jedna tmavá a druhá blondýna. Jedna čertice a druhá andílek. Čert se umí pěkně nafouknout a odmluvit, andílek v tom umí chodit, usměje se, zamrká řasama a vše je odpuštěno a dovoleno. Už ty dětské šarvátky. Čert plácne rovnou, andílek si počká až nikdo nekouká. Školu taky dodělá andílek a čert to vzdá. Andílek se šťastně vdá a čertici vyjde až druhý vztah.
Čertice si jde svojí cestou a chce z domova, vdá se. Přijdou děti a opět srovnání. Vnučka od andílka umí tohle, proč to neumí čírtě? Malý andílek byl už v roce bez plen. Malý andílek už umí tři písničky a měl své první vystoupení. Proč čírtě má ve dvou letech ještě pleny? Proč ještě pořádně nemluví? „Mluvíš na něj vůbec?!!“
Čertice si říká, že každé dítě je jiné, ale přesto to zabolí.
Andílek bydlí poblíž maminky a hlídání je tak vždy po ruce. Čertice se odstěhovala daleko, a tak si jen telefonují. A opět slyší, co dělají teď už dva malí andílci. Začíná toho mít dost. Vždyť, kdy viděla babička malého čertíka? Čtyřikrát? Pětkrát? A to mu jsou tři roky. A jednou po takovém telefonickém rozhovoru ukončí vztah matka – dcera. Neví, jestli je to dobře, ale uleví se jí. Možná se unáhlila, zapracovala uražená ješitnost, žárlivost, ale je klid. Prozatím….
Ale v hlavě jí hlodá červíček pochybností – nebudu stejná? Udělala jsem dobře – nebudu litovat?