Dost jsem slyšela, že si děti z rozvrácených manželství ničeho neváží, a že stejně dopadnou jako jejich rodiče… Ale mně připadá, že je to naopak…
Já jsem takové štěstí neměla, ale nestěžuji si. Mám, sice horší, zkušenost, jak to nemá vypadat. Moji rodiče se rozvedli teprve nedávno, jsou to asi tak 3 roky (to bylo soudně), ale taťka už víc než 5 let žije se svou přítelkyní. Takže konečně došlo i na papírový rozvod. Mám z toho takové divné pocity. Mezi našima už to nefungovalo, co si tak pamatuju, možná tak 10-12 let. Nechápu, proč se nerozvedli dřív. Dnes s odstupem času vím, že nemá cenu udržovat manželství jen kvůli dětem. Ale to už jsem možná chápala i jako 17-ti letá holka. Těch hádek, co jsme doma vyslechli! No, ani se mi nechce vzpomínat. Ale to už je naštěstí za námi. Jen mě mrzí, že mamku skoro vystěhovali kvůli tomu, že taťka odešel ze společného podnikového bytu a ještě ji taťka nechutně pomlouval před lidmi, mamku nepodržel ani když jí umřela maminka (radši šel někomu na oslavu a ani na pohřeb nepřišel!)! No, zkrátka s taťkou mám dodneška takový divný vztah. Mám ho ráda, to ano, ale asi jinak. Vždycky byl doma spíš ta autorita. Bály jsme se říct svůj názor, protože jen on věděl a ví vše nejlíp… My jsme byly jen hloupé nebo malé holky…
Tento „handicap“ jsem si s sebou nesla do té doby, než jsem potkala svého manžela. Ten je také z rozvedené rodiny, ale myslím si, teda vím, že si on i já hrozně moc vážíme právě naší rodiny, toho jak jsme spolu, jak všechno řešíme dohromady… To jsem doma opravdu neviděla! Zařizujeme si svůj život po svém. Naučila jsem se říkat svůj názor a hodně komunikovat, což mi opravdu tenkrát chybělo! Mám bezvadného muže, krásné děti a taky svou mamku, která je spíš mou kamarádkou. Mají s mým mužem hezký vztah, žádná „tchýně a zeť“, ale mamka a syn. Konečně mám rodinu, jakou jsem si vždycky přála!
Vím, že takový nebo podobný osud si prošla řada z vás, ale mně se tím docela ulevilo, když jsem to napsala. Možná vám to bude připadat chaotické, ale mám toho v sobě hrozně moc. Člověk má občas takový „smutnivý“ den a navíc se blíží Vánoce…
Ale o tom přece Vánoce nejsou! Už se na ně, hlavně kvůli dětem, moc těším, na ta jejich rozzářená očka, až nám Ježíšek přinese stromeček a dárky…. Tak hezké Vánoce.
Napsal/a: jedlayda
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)
záleží na povaze a okolnostech, taky na tom, kdy jeden rodič odešel a jak rozvod probíhal, nejde to prostě shrnout do jedné věty. Co se ale stává, když například dcera vyrůstá bez otce, tak může mít sklon si hledat staršího partnera (ochranitelský typ), ale ne každá samozřejmě, nebo syn vyrůstající bez otce může mít z rodinného života strach, ptotože nemá ten mužský vzor, na druhou stranu někteří se chtějí usadit co nejdříve a své nové rodiny si váží, no jak už jsem psala, nelze to zobecnit, každý člověk je jiný
Teda holky, jak to tady čtu, uvědomuju si, jaké štěstí mi bylo dopřáno, že mám fungující rodinu (tím myslím i rodiče), kde se mají všichni rádi.
Přeju Vám, aby se Vaše vztahy urovnaly a nemusely jste se tím trápit.
Ahoj, tak se tedy přidám do klubu, naši se rozvedli, když mi bylo osm a moje nejmladší sestra neměla ani rok. Zezačátku jsem z toho byla smutná, snad se mi nikdo nebude smát, ale za tátu jsem se po večerech normálně modlila. Mamce jsem to vyčítala strašně dlouho, spíš to, že můj táta byl psychicky nemocný a ona mu nepomohla a taky okolnosti, které nastaly (vždycky jsem tvrdila, že kdyby s námi byl táta, tak by se to nestalo). Strašně jsem si přála mít normální rodinu. Ale časem jsem taky pochopila, že táta o nás moc zájem nemá, prakticky ani o vnouče, takže jsem se mamce za to omluvila a teď už mě to netrápí. A Sunny, nic si z toho nedělej, náš malý je na tom prakticky stejně. Moje babička s dědou už nežijí, můj otec se nezajímá, stejně tak jeho matka (ta mi akorát po porodu poslala pár plín a nějaké dětské oblečení, ale podívat se nepřišla, ani mě nepozvala na návštěvu) a jeho táta už taky nežije, už dávno. Přítelův táta dělá samé naschvály, bydleli jsme nějaký čas u nich a malého mi pořád ode mě odtahoval a dělal všechno proto, aby zůstal v obýváku a nešel za mnou, odstěhovali jsme se, je uražený a sem nepříjde – to by pro něj bylo ponížení. Svému synovi – mému příteli několik let nepopřál ani k narozeninám. Takže nevěš hlavu, hlavně, že ty naše dětičky mají aspoň nás – rodiče.
Ahoj,
svého tátu neberu jako tátu,ale jako souseda,člověka kterýho znám,to je všechno.Rozvedli se s mamkou když mi bylo asi 10 let.Bylo to vysvobození pro všechny ale nejvíc pro něj.Začal mu totiž život,na který on je zkrátka stvořený a přestože uplynulo 15 let,žije si ho dál.Díky tomu,že žil sám,nemusel se o nikoho starat a nás s bráchou odbyl 1000Kč alimentů,se dostal na vysoký post,má služební auto,do práce vstává kdy se mu chce a když nechce tak nevstává.Topí se v penězích a střídá jednu ženskou za druhou.Hodně sportuje,v létě lyžuje,v zimě se slunní u moře.Že má dvě děti,ikdyž dospělé,si vzpomene párkkrát do roka,to se třeba zastaví,ale já nesnesu to jeho snobský chování,on je někde upně jinde a nelze s ním najít společnou řeč.Za každý skutek,který udělá čeká doživotní vděčnost.A tak se setkání s ním raději vyhýbám.Nejsem mrcha,co by se zajímala o tatínka jen kvůli jeho penězům a když to nejde od srdce,tak raději vůbec.Nikdy se nezeptal,jestli něco nepotřebujeme,co my,ale jeho vnuk,ale peněz do cizích ženských nelituje.A když se náhodou ozve,myslí si,že se rozplynu blahem.Je mu 45 a na svůj zevnějšek patřčně dbá.No aby ne,když nemá nic a nikoho jiného na starost.Jenom je mi líto našeho Mirečka,krom pradědy žádného jiného dědečka nemá a tak jediným mužem v jeho životě je jeho tatínek.
Taky si myslím, že jmenované pravidlo neplatí. Oba s manželem jsme z rozvedených rodin, ale spolu jsme už třináctým rokem a zrovna čekáme druhé mimčo. Doufám, že nám to spolu takto vydrží.
Moc Ti děkuji za přání, to samé přeju i Tobě, ale i všem milovnicím VDéček. Je fajn mít někoho, o koho se můžeš opřít. Jsem ráda, že se mi to splnilo a budu dělat všechno proto, aby to tak zůstalo napořád!!! (Vím, že se říká nikdy neříkej nikdy, ale opravdu udělám MAXIMUM pro svou rodinu!!!)
Ahoj Jedlaydo, mluvíš (nebo spíš píšeš :-)) mi z duše. Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo 16, jen to u nás bylo spíš naopak, já si dodnes moc nerozumím se svou mámou a náš vztah je takový chladný, bojím se jí věřit.. ale o tom jsem psát nechtěla. I já jsem ve své současné rodině našla lásku, pohodu, oporu svého muže a on ví, že se může zase opřít o mne. Není to pro mne samozřejmost, ale velký dar. Díky za článek, přeju vám krásné svátky a vůbec celý rodinný život!
Mobile Sliding Menu