Domula je narozená v dubnu, a tak jak se před jejím prvním rokem udělalo tepleji, tak na zkoušku šup dolů s plínkama. Vůbec jsem to nehrotila a čekala, jak se k tomu postaví malá. Jakmile se jí poprvé podařilo vyčůrat do nočníku, tak pak strašně rychle věděla co a jak. S plným nočníkem jsme obešly celou rodinu a patřičně jsme všichni chválili, chválili a chválili. Horší situace byla, když jsem od ní na chvilku odešla a ona ten plný nočník chtěla babičce ukázat sama.
Dál už pokračovat nemusím, že??? :o)))) Mnohokrát jsem přemýšlela co je horší… jestli komplet politá Domča a cestička čůránků za ní, nebo jen počůraný kalhotky a tepláčky :o)
Myslím, že prvotní její říkání o čůrání znělo aa :o) A pak už to byla zkomolenina slova čůrat. Na tohle byla fakt šikula.
Noční plínky nám trvaly do dvou a půl roku. V noci vypila s kojen. láhve strašně moc čaje a taky to podle toho ráno vypadalo. Pak si jednou prokousla dudlík a tak jsem toho ihned využila. Láhev jsem vyměnila za hrníček. A ejhle… jeden den suchá plínka, druhej den suchá plínka… po pátým dnu jsem malé oznámila: „Už jsi veliká a šikovná holčička a tak by jsi to mohla zkusit bez plínky. Co ty na to???“ Jako na malou holčičku tahle věta vždycky zabrala… a i tehdy zabrala :o) Prostě najednou jsme byly bez plínek. Nevím proč, ale dnes už ta věta na Domču nějak nezabírá :o)
S odstupem času jsem slýchávala, jaké mají maminky problémy s plínkama a čůráním… a s tím vším okolo. Protože jsem byla asi moc pyšná, že já jsem takové problémy neměla… tak za trest se mi narodil Honzík a jeho čůrací manýry mi ničí moje nervy:o)
Honzík je prostě pohodář a lenoch!!!
Malinko odbočím jen pro dokreslení Honzíkové povahy. Pediatrička byla na mrtvici, že Honzula nechtěl lézt po čtyřech. Tak jsme museli jezdit na rehabilitace a na cvičení. Poprvé nám rehab. sestra ukázala cviky, co s ním mám cvičit. Když jsem je doma s malým cvičila, tak po třetím opakování cviku tam synáček nastavil ruku ještě dřív než mu reflex dal příkaz. Dal si to nějak v hlavině do kupy a nechtělo se mu padat z kleku na ručky, tak je tam už dával hned při zvedání. Při druhé návštěvě na rehabkách to sestře povídám a pak názorně ukazujeme. Sestřička se pousmála a říká: „Ty jsi teda takový šikula ???!!!“ S úsměvem vzala naši kartu a dopsala diagnózu… lenost!!! :o) Víc jsme jezdit a cvičit nemuseli.
Od roku jsme nachodili za ruku snad milión kilometrů. Malej byl na sebe tak strašně opatrnej, že se sám pustil až v 18 měsících.
Dětskou skluzavku poprvé sjel až ve třech a půl letech. Ale na co je kladívko a jak se zatloukají hřebíky, uměl už v roce a půl :o)
Protože jsem od malinka věděla, že je to strašnej pohodář, tak mě ani ve snu nenapadlo, že bych v roce mohla zkusit dát pryč plínky. Prostě jsem necítila, že by to zvládl.
Čekala jsem do dalšího jara (v květnu měl dva roky) a pak pomalu začala. To jsem ještě netušila, co mě čeká a jak toho svýho drobečka naučím čůrat.
Nevím proč, ale na nočník mi Honzík za nic nechtěl sednout. Už jsem přesvědčila i Domulu, aby si na něho sedala… nic. Společné čůrání s tatínkem taky nemělo valné odezvy. Vůbec mu nevadilo, že je počůraný a studí ho to.
Tři týdny jsem vydržela Honzíka několikrát denně komplet od pasu dolů převlíkat. Nejvíc mě vytáčelo, že jsem se ho zeptala a on tvrdošíjně tvrdil, že nechce čuat (čůrat). Někdy se počůral hned jak jsem se otočila, někdy i dvě tři minutky počkal, aby nečůral v mé přítomnosti :o) Ze začátku se mi ho podařilo párkrát odlovit a vyčůral se na kytičku, na broučka, na mravence atd. Pak se něco stalo a já jsem ho nemohla donutit se vyslíct a jít to aspoň zkusit.
Už jsem začala mít „myšky“, že je nějak nemocný a nepozná, kdy se mu chce. Fakt jsem z toho byla vyřízená.
A tak jsem si jeden den dala předsevzetí, že tomu prostě příjdu na kloub.
Sedla jsem si na dvůr a celý den jsem pozorovala malýho. Ani jsem se nenamáhala ho zkoušet dávat čůrat. Prostě jsem ho nechala a trpělivě bez řečí jsem ho několikrát za ten den převlíkla.
Pak přišel blesk z čistého nebe… Honzík stojí uprostřed dvora a má na tváři blažený výraz. V životě bych nevěřila, že dítko může mít takový výraz uspokojení. Té malé věčně pročůrané, terorizující obludce se to normálně líbí!!! Líbí se mu to, že mu teče teploučko po nožkách. No, já snad nevěřím vlastním očím!!!
Protože jsem tomu nechtěla uvěřit, tak jsem ještě celý další týden Honzíkovi domlouvala a zkoušela a zkoušela… a ono pořád nic, nic, nic!!!
Po měsíci mírumilovného boje jsem se už opravdu vztekla a přiznala, že si v tom prostě libuje.
Ač šíleně nerada, jsem po dalším počůrání na něho zvýšila hlas a malinko mu lupla na prdelku. Za půl hoďky jsem sklízela ovoce… Honzík si SÁM řekl. A pak zbytek dne se už nepočůral. Druhý den to zase zkusil a následoval lupaneček a pak už jsem měla doma broučka, co si umí říkat sám :o)
Jenže tím čůrací manýry nekončí :o(
Nikdy jsem ho nedonutila na nočník. První tři týdny jsme za jakéhokoliv počasí lítali na čůrací místečko… i ráno v pyžámku… šup dolů s plínkou a čůrat na travičku. Když už pršelo druhý den a já stále lítala přes půl dvora na čůrací místo, tak jsem se vztekla po druhé. Protože je to mamánek, tak jsem ho dle svého čůracího vzoru naučila čůrat na záchodě, neb na mužský čůrací vzor ještě neměl výšku.
O noční plínce raději psát nebudu, protože to už by nebyl román, ale přirovnala bych to k seriálu :o)
Děkuji všem, kteří jste hrdinně dočetli až sem. A jestli si myslíte, že čůrací manýry tímto skončily… šeredně se pletete!!!
V květnu bude Honzíkovi 5 let. Ještě letos v lednu jsem řešila jeho potřebu jít čůrat. Prostě když se mu chce, tak přešlapuje a tancuje na místě a prostě nejde. Tvrdí mi, že se mu nechce a za dvě minuty vystřelí jak šíp na záchod a … má samo mokro ve slipech.
Prostě jsem ho v tom i nechala a je mu to nevadilo. Protože je to už chytrolín, tak si začal pro slipy a tepláky demonstrativně chodit sám.
Od domlouvání, šíleného chválení za suché slipy přes mlčky přecházející mokré slipkové situace jsem ze sebe udělala opět matku furii. Jednou, dvakrát a co myslíte???? Je klid a sucho ve slipech!!! :o)
Noční počůrávací manýry následovaly hned posléze.V téhle situaci jsem si moc jistá nebyla, ale zoufalé skutky si žádají zoufalé činy. Ráno ze mě byla laskavější furie a… už přes měsíc máme suchou postel.
Já jsem prostě jaksi maximálně naladěná na svoje děti a tak opravdu vím, že se malýmu to počůrávání fakt líbilo. A tahle tvrdší cesta byla jediným řešením. Ale přesto přes všechno, minimálně 4x do týdne Honzíka pochválím za nepočůranou postýlku a skoro každý večer chválím jen za jedny slipy.