Ani ne během tří hodin hřiště navštívili 4 tatínci s dětmi, z toho hned 3 bez maminky. Na písek chodíme téměř denně, ale tatínky tam nikdy nevídáme. Natož hned 3 naráz! I můj muž se situaci na hřišti podivoval, když si pro nás přišel. (V té době tam byl tatínek s malým chlapečkem a tatínek-cyklista.) Napadlo mě, zda není náhodou Den otců a tatínkové si nevyrazily se svými ratolestmi užít pěkné odpoledne…
Později jsem na internetu zapátrala po Dni otců. Patří mu třetí červnová neděle. Poprvé ho slavila na počátku minulého století jedna Američanka na počest svého otce, který jako vdovec vychoval nejen ji, ale i jejích pět sourozenců. Slavení se brzy ujalo a postupem času se stalo oficiálním svátkem. V současné době se slaví nejen v Americe, ale i např. v Německu, Finsku, Švédsku, Estonsku, Rakousku, Itálii, Holandsku. U nás se o jeho zavedení teprve uvažuje. Prosadit Den otců jako významný den chtěla např. Džamila Stehlíková. Podle ankety na iDNES.cz by s tím souhlasily 2/3 Čechů.
Mé zážitky z pískoviště a pátrání na internetu mě vedly k zamyšlení. Má Den otců cenu? Měli bychom ho slavit, stejně jako slavíme Den matek? Zaslouží si ho otcové vůbec?
Na tuto problematiku se dívám čistě ze svého hlediska, utvářeného zkušenostmi mými i mých kamarádek. Jako snad každá maminka občas bývám z náročné péče o dceru unavená. Jsem „uvězněná“ v krásném světě, který má ale sem tam nějakou tu chybičku na kráse. Celý svět se mi s narozením dítěte změnil. Se svými bezdětnými kamarádkami se vídám sporadicky, mezi maminky ve svém okolí jsem moc nezapadla. Většina témat hovorů, které poslední dva roky vedu, se točí kolem kojení, přebalování, příkrmů, dělání báboviček… Radikálně se změnil můj slovník – už i v řeči s dospělými používám slova jako hačí, hají, ham,… Krásně to vyjádřila moje známá, když říkala, že manžela večer po příchodu domů vítá slovy: „Ahoj broučínku. Uvařila jsem rýžičku s masíčkem. Mám ti ohřát papání?“
Myslím si proto, že každá maminka si čas od času potřebuje odpočinout od dítěte a věnovat se jen sama sobě – svým koníčkům, kamarádkám… V tuto chvíli by měl nastoupit její manžel / partner (má-li ho) a aspoň na chvíli se o potomka postarat. Jenže jakými tatínky vlastně muži jsou? Osobně bych je rozdělila do tří velkých skupin:
Jsou muži, kteří se otci stávají v okamžiku, kdy se o těhotenství své ženy dozví. Od té chvíle těhulku opečovávají, hýčkají, jsou tolerantní k jejím náladám… Potomka jí pomůžou přivést na svět a od prvních dnů se na péči o něj podílí. Pro tyto muže jistě není problém strávit s dítkem půl dne či víc bez maminky. Bohužel jich je poskrovnu.
Jiní muži se stávají otci po narození potomka. Rozdělila bych je do dvou kategorií: do první patří muži, kteří dítko „adoptují“ – buď v pravém slova smyslu, nebo jejich vyvolená má děti z minulého vztahu. Protože s malým človíčkem nebyli od jeho prvních dní, může jim nějaký čas trvat, než se sžijí a naladí se na stejnou strunu. V případě, že mají vedle sebe biologickou maminku dětí, která svým potomkům rozumí, můžou se s nimi noví tatínci sžít o něco rychleji.
Do druhé kategorie patří muži, kteří v otcovství trošku tápou a potřebují, aby jim jejich žena ukázala cestu – jak dítě přebalit, jak si s ním hrát, jak mu rozumět…
U obou kategorií pak platí, že chtějí-li, stávají se tito muži dobrými tatínky a brzy již rady své ženy nepotřebují.
Poslední skupinou jsou muži, pro které otcovství bohužel nic neznamená. Žena do nich může od rána do večera „hučet“, co a jak mají dělat, jak jí můžou pomoct … ale oni na to nereagují. Nebo ještě hůř – dítě vychovávají bitím či ho opustí, a to třeba ještě dřív, než se vůbec narodí.
Mnohé tatínky může od péče o potomka (obzvlášť o miminko) odradit jejich žena. Jako maminka je v mnohém zkušenější. Když pak vidí, jak tatínek zápasí s přebalováním a jak dlouho mu to trvá, snadno utrousí uštěpačnou poznámku či dokonce dítě přebere a nenechá tatínka dílo dokončit. Dává tak najevo, jak je muž neschopný a nešikovný. Žena může velmi snadno převzít veškerou péči o potomka na sebe, muže vyčlenit a do světa dětí ho nepustit. A i při vší dobré vůli, která na začátku mohla být, muž své snažení po čase vzdá a zaměří se víc na kariéru místo na rodinu. Proto je velmi důležité, aby maminky měly s tatínky trpělivost, taktně jim radily, pokud o to muži stojí, a, je-li to možné, nechaly je, ať se o potomka starají svým způsobem. To, že je to jiný způsob než maminčin, ještě nemusí znamenat, že je horší či dokonce úplně špatný.
Pokud tedy tatínci mají s péčí o dítě zkušenosti, neměl by pro ně být problém dítko pohlídat a umožnit tak mamince, aby si na chvilku odpočinula. Tito tatínci si jistě svůj Den otců plně zaslouží. Bylo-li by to na mně, zavedla bych „Den (i nebiologických) otců, kteří se o své dítě dokáží postarat“.
Je-li váš muž / partner takovým otcem, vzpomeňte si na něj třetí červnovou neděli a třeba mu uvařte oblíbené jídlo. Snad i já na svého muže nezapomenu a mile ho překvapím…