Otevřely se mu netušené obzory. Vytrhává nám z ruky knihy a časopisy a čte, zejména to, co je napsáno velkými tiskacími písmeny. I když zvládne i text s písmeny malými…Bere tatínkovi knihu a čte: „Temná hlídka“. Dívá se mi u počítače přes rameno a čte: „Postižené Děti“. Nebo: „Žlababa píše Blog.“
Když jsme šli před pár dny ze školky četl nejdřív na plechových dveřích činžovního domu: „Plynová kotelna“ a potom velký nápis na obchodě: „Hračky – Papír – Obuv.“
Tatínek ještě před 14 dny četl večer dětem před usnutím. Teď už nečte. Jen sedí vedle postele a čte Ríša:
„Sedávám u vodojemu, který se nad obcí tyčí, vzpomínám na dívku Emu, v potrubí voděnka syčí.“
Ke čtení pohádek jsme se zatím nedostali. Ríša vydrží poslouchat krátké veršovánky, které mají rytmus, ale delší pohádku ne. To proto, že nerozumí tomu, o čem pohádka je. Stejně tak jako nerozumí většině toho, co říkáme, nerozumí ani tomu, co čte. Ríša je autista a v řeči je na úrovni asi 2,5-letého dítěte.
Ale čtení mu pomůže rozpoznat jednotlivá slova v dlouhé, pro něj nesrozumitelné větě.
Znovu jsem si uvědomila, jak nerozumí řeči, když nedávno stále žadonil, že chce pohádku „Autíčko jedžeme.“
Opravovala jsem ho stále: „Řekni – autíčko je-de-me“. Ale nemohla jsem přijít na to, na kterou pohádku se chce dívat.
Pak jsem ji ale náhodou pustila, vyběhly titulky a zároveň hlas přečetl „Autíčko je němé“.
Říkám Ríšovi: „Autíčko je němé.“ Ale on zas tvrdošíjně opakuje: „Autíčko jedžeme.“
Proto, že tak špatně rozumí, při nějaké nejasné výslovnosti nedokáže domýšlet a prostě jen zopakuje, co slyší.
A tu se hodilo, že se Ríša naučil číst, protože jsem mu mohla napsat „Autíčko je němé“, on si to přečetl a pak už označoval pohádku správně.
Ríša miluje písničky. Už delší dobu poslouchá dětské písničky od Svěráka a Uhlíře, písničky umí nazpaměť, ale komolí text, protože mu nerozumí.
Tak nás napadlo, když už čte, mu písničky začít tisknout, aby si mohl text přečíst a spravit si výslovnost slov v textu.
Je nadšený.
Čte večer taťkovi a Jindřiškovi písničku o vodojemu, i když jistě neví, co to je „vodojem“, co to je „tyčí“ a „potrubí“ a taky, proč v něm syčí.
Když jsem byla před rokem u speciálního pedagoga, na dotaz, zda máme Ríšu podporovat v jeho zálibě s písmeny a čísly, mi řekl, že ne. Měli jsme rozvíjet věci, které mu nejdou a psaní písmen a číslic mu dopřávat jen za odměnu.
My jsme ho neposlechli, věnovali jsme čas spíš těm písmenům a tak jsme v sebeobsluze moc daleko nepokročili. Ríša se stále neobleče. Ale už ví, že tepláky nepatří na hlavu, ale soukají se do nich nějakým (pro něj) kouzlem nohy. Dokáže si sundat svetr na rozepnutí, jeli dostatečně volný. Sundá si tepláky a boty. Sní sám chleba (když je na něm marmeláda). Marmelády má pak ale plné ruce, které si hbitě utírá do tepláků nebo do stolu vedle talíře (a následně si v ní máčí rukávy).
Nad postel jsme mu pověsili nápis „Do plínky se nečůrá“, ale moc nezabral. Zdálo se nám, že Ríša nechápe zápor ve slovese čůrá a tak jsme ji raději vyměnili za jasnější větu „Čůrá se do nočníku“.
Ríša večer uléhá a přečte na zdi „Čůrá se do nočníku“, ráno se probouzí v mokré posteli a říká v rychlém sledu „Ty ses počůral. Kam se čůrá? Do nočníku. Ostudo.“
S porozuměním je to prostě pořád špatné, ale Ríša má opravdu snahu se v našem umluveném světě zorientovat.
Jako nedávno, když jedl polévku s těstovinami ve tvaru kuliček. Takové kuličky viděl v polévce poprvé, tak se mu do ní moc nechtělo. Vybíral jen vodu.
Pak se na mne podíval a řekl: „Králičí bobky.“
Nechápala jsem, co tím myslí, o čem mluví.
„Jaký bobky, ukaž,“ ptám se.
Ukázal do polévky. Myslel, že kuličky v polévce jsou králičí bobky. Králičí bobky zná z pohádky o Teletubbies. Pobíhají tam po louce králíci a tatínek ukazuje dětem králičí bobky.
Říkám: „To nejsou králičí bobky, to jsou těstovinky, takový kulatý.“
„Králičí bobky“, ukázal znovu do polévky a nabral je lžící.
„Králičí trus“, dodal a spokojeně polkl.