Nikdy mě nenapadlo jí jakkoli bránit, aby si v tomto světě žila. Nevidím na něm nic špatného. Podle názorů některých psychologů je pro malé děti dokonce důležité, že takovýto svět mají. Vyrovnávají se pak s nástrahami života snadněji.
Nevím, co je na tom pravdy, ale mohu říct, že u nás imaginární svět některé věci zjednodušuje. Přijali jsme totiž pozvání do dceřina světa a smíme do něj lehce zasahovat. Naučila jsem se využívat neviditelných věcí k usnadnění výchovy.
Tlačítka. Ani nevím, kde se u nás vzala. Prostě dcera má na tělíčku spoustu tlačítek. Vlastně i my máme na těle tlačítka – např. na rukách, abychom ji mohli zvednout do výšky. Dcera má ale tlačítek mnohem víc. Nejčastěji zmiňované je „zlobivé tlačítko“. Když je zapnuté, dcera zlobí, když je vypnuté, je hodná. Jakmile se nám rodičům něco nelíbí (dcera se s řevem dožaduje sladkosti a podobně), ptáme se, kde je to tlačítko, abychom ho vypnuli. Dcera ho někdy nemůže najít, někdy prohlásí, že je rozbité, někdy ho sama vypne či rovnou zahodí. Ať už nastane jakákoli varianta, vždy je to dobrá záminka k odvrácení pozornosti. Je rozbité? Tak ho opravíme! Nemůže ho najít? Tak prošmátráme celé tělíčko (a přitom dceru lechtáme). Zahodila ho? Jé, teď se drží jednou ručičkou tamté větve a asi spadne! Pozornost dcery je odvrácena od negativních emocí a opět zavládne klid. Bohužel, ne vždy. 🙂
Vaření. Dcera neustále něco vaří a míchá ve svém nádobíčku či nejrůznějších kalíškách. Dost často nám dává „ochutnat“ naprosto šílené kombinace jídel (rajská polévka se zmrzlinou a lupínky, …). Ptává se, co nám má uvařit, a my ji nenásilnou, hravou formou seznamujeme, jak se které jídlo dělá. Stejně tak je to i v době, kdy vaříme a ona nás zvědavě pozoruje. Již odmala ji učíme vařit. 🙂 Kdoví, zda v ní něco do dospělosti zůstane. Zatím v kuchyni pomáhá ráda, a co ještě nemůže dělat doopravdy, zkouší si zatím jen jako (např. krájení ostrým nožem).
Neviditelné hračky. Někdy jsou, mírně řečeno, na zbláznění. 🙂 To když si unavený rodič chce sednout na své oblíbené místo v rožku pohovky, natáhnout zmožené údy do postele, …, a dítě spustí jekot, že „tam néééééééé! tam je…!!!“ a vyjmenuje snad desetičlennou bandu kamarádů, kteří okupují naše výsostné prostory. 🙂
Někdy takoví kamarádi bývají nežádoucí. Například s námi jeden čas bydlelo imaginární Hovínko, kterému umřeli tatínek, maminka, babička, dědeček, bratříček, …, prostě celá rodina. Hovínko muselo být s dcerou naprosto všude a my se jen děsili, kdy se o něm zmíní v přeplněném autobuse. 🙂
Ale většinou jsou tito neviditelní pomocníci také velmi užiteční. V mnoha situacích jsem je využila a odvrátila hrozící ubrečenou scénu.
Například: Bylo ošklivo, po dešti. Vracely jsme se domů, ale dcera mermomocí chtěla pokračovat dál, až na pískoviště. Vysvětlování nepomáhalo. Navrhla jsem jí, ať chviličku počká, že doma pro ni vymyslím překvapení a takové maličké pískoviště bude. Doma jsem vzala kyblíček a jako ho naplnila pískem. Vzala jsem malý kalíšek, nabrala do něj z kyblíčku neviditelný písek a udělala bábovičku. A skloněna nad čistými parketami jsem žasla, jak krásně se mi ta bábovička povedla. 🙂 Dceru hra zaujala a pustila se do výroby imaginárních báboviček.
Nebo začátek školky – dcera nechtěla, abych ji opouštěla. Vymyslela jsem proto pro ni malinkatou maminku, kterou jsem jí předala s tím, že než se zase uvidíme, bude ji tahle malá maminka hlídat. Týden to docela fungovalo. 🙂
Dcera také často vidí nějakou zajímavou hračku, kterou chce. Ale většinou to není možné, tak jí dávám aspoň tu imaginární. Někdy to pomůže, někdy ne. Za pokus to ale stojí.
Někdy je těžké rozlišit, kdy mi ukazuje nějakou reálnou věc a já ji jen kvůli špatnému zraku nevidím, a kdy ukazuje něco imaginárního. Přesto jsem ráda, že tento svět má, a že do něj máme přístup. A že nám často její svět pomáhá ve výchově, že využití imaginárního světa často zabrání pláči.
Je to zvláštně krásné, pozorovat dceru a její svět. 🙂
