Až já budu velká…

Hned po vyučování odcházím se spolužačkou k nim domů, aniž bych o tom dala vědět rodičům. Doufám, že dojdu domů dřív než oni, aby nebylo „tóčo“, jenom kvůli tomu, že jsem zašla ke kamarádce. Nějak nechápu, proč je to pro naše takový problém, když holt někdy přijdu později, vždyť je mi už deset! To až já budu velká, …

… tahle vzpomínka z dětství se mi poslední dobou poměrně často vrací. Když si navíc vybavím, jak jsem ve svých deseti letech plánovala volnost vlastním dětem, nevím, jestli se smát nebo si ťukat na čelo. Jen považte – do tří hodin nechám děti, ať si j(e)dou, kam budou chtít, do čtyř mohou být pořád prakticky kdekoli ovšem už jen v našem městě, do pěti ve stejné části, později se buď budou muset dovolit, nebo pobývat někde u domu. Jak vidíte, měla jsem v tom naprosto jasno. Stejně tak jsem věděla se stoprocentní jistotou, že svoje děti nebudu neustále nutit uklízet v pokojíčku, že si s nimi budu hrát, kdykoli si budou přát, že je nebudu nutit do jídla, když už nemůžou nebo jim to nechutná, že je nechám, aby šly spát, až se jim bude chtít (protože stejně nemůžou dřív usnout), že k nim budu za všech okolností spravedlivá, že nikdy nebudu trestat oba dva za to, co vyprovokoval jen jeden z nich, že…
No, byla toho spousta a možná je i dobře, že už si to všechno tak úplně přesně nepamatuju.

Co do výšky to pořád ještě není to pravé ořechové, ale ze svého tehdejšího desetiletého pohledu a zřejmě i z dvouapůlletého a pětiletého pohledu našich dvou dcer, už je to tady – jsem velká! A navíc mám i děti, které by mohly být z mých pokrokových výchovných metod blahem bez sebe. Mohly by, tedy možná, kdo ví, ale nějak nemám odvahu uvést své báječné nápady do praxe a obávám se, že ji nikdy ani neseberu.

Tedy abych na sebe nebyla tak přísná – do jídla holky opravdu nenutím, v tom jsem svým plánům zůstala věrná. Nutno přiznat, že v tom až tak velkou zásluhu nemám. Anička je přesně ten typ, který se do ničeho donutit stejně nedá, takže nemá smysl to ani zkoušet. Dokud nebude sama přesvědčená, že něco chce, nepomůže domlouvání, přemlouvání, vyhrožování a ani mírné násilí 🙂 Magdička je dítko tvárnější, do jídla ji ovšem nutit netřeba, leda bych snad měla ambice na překonání nějakých batolecích rekordů v pojídání čehokoli 😉

V ostatních předsevzetích ovšem opakovaně selhávám, ba co víc, o dodržení některých jsem se zatím ani nepokusila a dokonce se o ně pokoušet ani nehodlám! Tušit to ve svých deseti letech, neměla bych se za tuhle zpronevěru vlastním plánům ani trochu ráda.
Ano, jsem natolik příšerná matka, že své děti nejen nutím chodit spát v rozumnou hodinu, kterou samozřejmně zcela despoticky určuju já sama. Podmínku „až budete mít uklizený pokojíček“ vyslovuju jako čarodějnice své oblíbené zaklínadlo (bradavice mi na nose zatím nevyrazila snad jen díky tomu, že se do akce ve vlastním zájmu také čile zapojuju). Nepochybovat o vlastní stoprocentní spravedlnosti bych si ani při nejlepší vůli nedovolila. Oproti svým tehdejším očekáváním jsem zjistila, že s narozením druhého dítěte není matce automaticky implantován dokonalý detektivní smysl pro pátrání po prapůvodním vyvolavači hádky ani detektor pokladů, který neomylně určí, kterému z dětí patří ta ze dvou naprosto identických hraček, které nechybí žádné kolečko. No a pak si zkuste být 100% spravedliví! A to nemluvím o tom, že bez zabudování skryté kamery ve všech místnostech v bytě je zhola nemožné zjistit, kdo vyvolal tahanici o panenku, která jejím následkem přišla v lepším případě jen o ručičku…

Mám-li se vrátit ke své úvodní vzpomínce na to, jakou volnost jsem chtěla připravit pro své potomstvo, jímá mě tak trochu hrůza. Moc na tom nemění ani fakt, že dnes bydlím ve městě, které je asi pětkrát menší než to, ve kterém jsem vyrůstala já, přičemž ani to nebylo z našich největších. Už jen představa, že jednoho dne vypustím Áňu ven samotnou, aniž bych do pěti minut šla za ní i s Majdou nebo stála celou dobu přikovaná u okna a sledovala ji, u mě vyvolává mrazení v zádech.

Jak jste na tom vy? Máte i vy nějaké svoje „až já budu velká“? Jak se vám daří dostát tehdejším předsevzetím?