Až já budu velká…

Rubrika: Výchova podle...

440251_girl_writingHned po vyučování odcházím se spolužačkou k nim domů, aniž bych o tom dala vědět rodičům. Doufám, že dojdu domů dřív než oni, aby nebylo „tóčo“, jenom kvůli tomu, že jsem zašla ke kamarádce. Nějak nechápu, proč je to pro naše takový problém, když holt někdy přijdu později, vždyť je mi už deset! To až já budu velká, …

… tahle vzpomínka z dětství se mi poslední dobou poměrně často vrací. Když si navíc vybavím, jak jsem ve svých deseti letech plánovala volnost vlastním dětem, nevím, jestli se smát nebo si ťukat na čelo. Jen považte – do tří hodin nechám děti, ať si j(e)dou, kam budou chtít, do čtyř mohou být pořád prakticky kdekoli ovšem už jen v našem městě, do pěti ve stejné části, později se buď budou muset dovolit, nebo pobývat někde u domu. Jak vidíte, měla jsem v tom naprosto jasno. Stejně tak jsem věděla se stoprocentní jistotou, že svoje děti nebudu neustále nutit uklízet v pokojíčku, že si s nimi budu hrát, kdykoli si budou přát, že je nebudu nutit do jídla, když už nemůžou nebo jim to nechutná, že je nechám, aby šly spát, až se jim bude chtít (protože stejně nemůžou dřív usnout), že k nim budu za všech okolností spravedlivá, že nikdy nebudu trestat oba dva za to, co vyprovokoval jen jeden z nich, že…
No, byla toho spousta a možná je i dobře, že už si to všechno tak úplně přesně nepamatuju.

Co do výšky to pořád ještě není to pravé ořechové, ale ze svého tehdejšího desetiletého pohledu a zřejmě i z dvouapůlletého a pětiletého pohledu našich dvou dcer, už je to tady – jsem velká! A navíc mám i děti, které by mohly být z mých pokrokových výchovných metod blahem bez sebe. Mohly by, tedy možná, kdo ví, ale nějak nemám odvahu uvést své báječné nápady do praxe a obávám se, že ji nikdy ani neseberu.

Tedy abych na sebe nebyla tak přísná – do jídla holky opravdu nenutím, v tom jsem svým plánům zůstala věrná. Nutno přiznat, že v tom až tak velkou zásluhu nemám. Anička je přesně ten typ, který se do ničeho donutit stejně nedá, takže nemá smysl to ani zkoušet. Dokud nebude sama přesvědčená, že něco chce, nepomůže domlouvání, přemlouvání, vyhrožování a ani mírné násilí 🙂 Magdička je dítko tvárnější, do jídla ji ovšem nutit netřeba, leda bych snad měla ambice na překonání nějakých batolecích rekordů v pojídání čehokoli 😉

V ostatních předsevzetích ovšem opakovaně selhávám, ba co víc, o dodržení některých jsem se zatím ani nepokusila a dokonce se o ně pokoušet ani nehodlám! Tušit to ve svých deseti letech, neměla bych se za tuhle zpronevěru vlastním plánům ani trochu ráda.
Ano, jsem natolik příšerná matka, že své děti nejen nutím chodit spát v rozumnou hodinu, kterou samozřejmně zcela despoticky určuju já sama. Podmínku „až budete mít uklizený pokojíček“ vyslovuju jako čarodějnice své oblíbené zaklínadlo (bradavice mi na nose zatím nevyrazila snad jen díky tomu, že se do akce ve vlastním zájmu také čile zapojuju). Nepochybovat o vlastní stoprocentní spravedlnosti bych si ani při nejlepší vůli nedovolila. Oproti svým tehdejším očekáváním jsem zjistila, že s narozením druhého dítěte není matce automaticky implantován dokonalý detektivní smysl pro pátrání po prapůvodním vyvolavači hádky ani detektor pokladů, který neomylně určí, kterému z dětí patří ta ze dvou naprosto identických hraček, které nechybí žádné kolečko. No a pak si zkuste být 100% spravedliví! A to nemluvím o tom, že bez zabudování skryté kamery ve všech místnostech v bytě je zhola nemožné zjistit, kdo vyvolal tahanici o panenku, která jejím následkem přišla v lepším případě jen o ručičku…

Mám-li se vrátit ke své úvodní vzpomínce na to, jakou volnost jsem chtěla připravit pro své potomstvo, jímá mě tak trochu hrůza. Moc na tom nemění ani fakt, že dnes bydlím ve městě, které je asi pětkrát menší než to, ve kterém jsem vyrůstala já, přičemž ani to nebylo z našich největších. Už jen představa, že jednoho dne vypustím Áňu ven samotnou, aniž bych do pěti minut šla za ní i s Majdou nebo stála celou dobu přikovaná u okna a sledovala ji, u mě vyvolává mrazení v zádech.

Jak jste na tom vy? Máte i vy nějaké svoje „až já budu velká“? Jak se vám daří dostát tehdejším předsevzetím?

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)

  • JanaOss

    Já byla vzorné dítě- ne, že bych byla tak vzorná, ale jako dítě jsem měla ze všeho trauma (později se to vysvětlilo, že prý adoptivní děti mají cosi takového zakodovaného, když se nedostanou do správného prostředí)
    Za to mí synové ve věku náctiletém absolutně nechápou, proč se pohoršuju, že přišli po desáté večer, a to jsou školou povinní. Vždyť jsem přišel- co je?
    Vida, vida- je-li rodič nerozumný v mládí, děti jsou poslušnější, je-li rodič vzorňák ať už pro cokoli, dětičky si to vyberou i za něj

  • babkabylinkářka

    Náááááááádherný článek, jako by mi z klávesnice vypadl. Přesně tak. Člověk si v mládí plánuje spoustu věcí a pak upadá do stereotypu vynervených matek 😉
    Ale je fakt, že některé věci jsem naprosto cíleně ze svého slovníku a života vymazala. Ale zrovna včera jsem se přistihla, jak své dcerce říkám:“Ale mě nezajímá, co dělají ostatní děti, mě zajímáš ty. To když ostatní skočí z okna, ty to uděláš taky?…“ Jako bych slyšela svou maminku. Ach jo.

  • vicikovka

    Nasliněnou vzpomínku mám také hluboce zapsanou, jako největší ohavnost, kterou jsem naštěstí díky vlhčeným kapesníčkům nikdy nemusela aplikovat na svých dětech :-))). Ovšem, UKLIDIT POKOJ A HNED (nikdy nebudu svoje děti nutit do ukízení), OKAMŽITĚ SPÁT (budou moci chodit spát až sami budou chtít), DNES UŽ ŽÁDNÉ SLADKOSTI (bombony a čokoška bez omezení), KDO TU NECHAL TEN POSMRKANÝ KAPESNÍK (pokud budu vědět kdo to udělal, oslovím konkrétně viníka),…myslím, že bych toho našla mnohem víc :-)))).

  • Anonymní

    Chacha…nasliněný kapesník z duše nenávidím…

    A sobotní úklid taky. Bohužel od té doby, co chodím do práce, na pořádný úklid nemám jindy než v sobotu čas. Vždycky jsem si říkala – nebudu si kazit sobotu – ale jinak si to teď prostě načasovat neumím.
    Cvrček

  • Anonymní

    Taky jsem zavzpomínala a musím říct, že co se týče jídla, uklízení… jsem na tom podobně, ale mám i opačné předsevzetí. Moje mamča mě od mala učila samostatnosti, takže jsem jako 5-ti letá chodila nakupovat rohlíky a máslo, nosila babičce vzkazy přez půl města a dvě celkem frekventované cesty, ve 12-ti jsem poprvé jela autobusem sama z moravy do K. Varů k babičce a přitom měla na starost o pět let mladšího bráchu 2 tašky a přestupovali jsme v Praze. Mamka mě posílala na poštu s doporučenými dopisy i složenkami (vše jsem vypisovala sama), k doktorovi se mnou taky nechodila, na co si vzpomenu jsem si musela vyřídit sama – vždycky říkala (máš pusu, tak se zeptej, když nebudeš něco vědět).
    Může se to zdát drsný, ale já byla od 15 schopná se postarat o cokoli a v 18, když jsem se zamilovala a mamka se stěhovala přez celou republiku, byla jsem schopná se osamostatnit a vůbec mi to spoustu věcí ulehčilo. Takže jsem si říkala – až budu mít děti, taky je povedu k samostatnosti. No ale prostě asi nejsem ta správná povaha. Jsem prostě měká. Dceři bude letos 6 a mě tuhne krev v žilách, když si představím, že ji jednou budu muset pustit ven samotnou :-). Mamka říká, musíš jí důvěřovat, je šikovnější než si myslíš….. Takže, důvěřujme svým dětem.

  • Bramborka

    No, já si pamatuju na ten kapesník (zaplaťbůh za navlhčené ubrousky (((-: ). A ještě přidám – NIKDY SE NEVDÁM ((-:. Jsem vdaná už sedm let ((-:.

  • Petra Vymětalová

    Pájuško, máš bod 😉 ten nasliněnej kapesník jsem jako dítě taky nesnášela a musím přiznat, že teď mívám občas tendenci po něm taky sáhnout a musím se fakt hooodně držet.

    babofko, zas tak moc si toho nepamatuju, ale tenhle moment se mi nějak vryl do paměti. Dokonce si pamatuju, že při tomhle rozumování jsme zrovna s kamarádkou šmejdili u nich ve špajzce, jestli tam nebude něco na mls:-))) Ani nevím, proč mi zrovna tohle tak utkvělo, ale vybavilo se mi to nedávno, když jsem si uvědomila, že tu u baráku už delší dobu sami běhají Ánini vrstevníci, ale já nemám odvahu ji samotnou ven pustit – a to je dítě vcelku uvědomělé a bydlíme na malém městě. Když si vzpomenu na ty tehdejší plány, jímá mě hrůza 😉

  • Petro, krááásné :))
    No, já už si upřímně svá předsevzetí taky do puntíku nevybavuji, ale vím, že mi vadila spousta věcí – u některých se bohužel přistihuji sama, některé se snažím cílevědomě potírat… např. to, že já svým dětem říkám, jak moc jsou pro mě milované a krásné, snažím se jim dát volnost, kde to jde a netrvám na malichernostech, naprosto nedůležitých a hloupých, do jídla je nutit nemusím 🙂 a přiznávám jim právo na špatnou náladu, na nepříjemné pocity, na smutek… Ale něco konkrétního mě moc nenapadá 🙂
    Pájuško, přesně tohle nesnášel můj manžel 🙂 – a umím si představit, proč, takže to také nedělám. A ještě mě nadzvedává, když vidím nějakou maminku olíznout dudlík, než ho strčí do pusy svému dítku (to mi vadí jaksi odmala), takže to taky nedělám 🙂

  • Pájuška

    Krasny clanek:-) Ja si casto na sve predsevzeti vzpomenu, kdyz me popada touha utirat venku spinavou pusu me netere naslinenym kapesnikem.Ale vzdy se udrzim. To byla jedna z veci, co jsem od me mamky nenavidela. A jsem zvedava nakolik jeste slevim z dalsich predsevzeti u sveho ditka.

  • Padmé

    Petro, napsala jsi to moc hezky, musela jsem se smát 🙂 Některé věci se mi podařilo „prolomit“ – nedělám je stejně jako moje mamka např. jsem úplně zrušila „sobotní úklid“, já to jako dítě tak strašně nesnášela (organizované a pravidelné uklízení), že to prostě nedělám. V některých věcech mě „promasíroval“ manžel, je hodně silná osobnost, takže jsem ustoupit „musela“ 🙂 To se týká jídla a jídelníčku 🙂
    No a co se týče bezpečí a zdraví, to se zdárně měním v uzlíček nervů. Nejraději vozím i vyzvedávám, sleduji hodinky, stepuju cestičku okno-dveře okno-dveře :-)))

  • Teda Petro, obdivuju tvojí paměť!!! 🙂 Já si nevybavuju takováhle dětská předsevzetí. Určitě vím, že jsem si myslela: „Nikdy nebudu tlustá jako máma“, to se mi snad daří 🙂 a „Nikdy nebudu mlátit svoje děti“, to se mi daří né vždy, ale pořád bych ta plesknutí ještě asi spočítala… A jinak nevím… Protože pak přišlo velmi dloooouuuuhé období: „Nikdy nebudu mít žádné děti“ ve smyslu „nechci je“. To se časem taky změnilo 🙂

  • tak u mě to bylo stejné, jen jsem ještě měla v předsevzetí, že nebudu dětem nic zakazovat (televizi, chodit ven,…), známe asi všichni.
    No a dnes jsem na tom stejně. Když Elišku (6let) někam pošlu(jen ode dveří, kam chodí do kroužku, aby se sama šla do šatny převléknout a přezout) hlídkuji nedaleko, až ji uvidím za oknem, že v poho dorazila tam kam měla. stejně tak, když začala v létě chodit sama na hřiště mezi své vrstevníky. Jelikož na to hřiště vidím z okna, jsem na něm neustále nalepená. no nejsme my to směšné maminy ( alespoň pohledu těch dětí určitě ano)

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist