Byla jsem na návštěvě se svou dvouletou dcerkou u své sestřenice, která má pětiměcíční holčinu a desetiletého synka.
Vše probíhalo v dobré náladě, Martinka si tu půjčila jednu věc, pak zase jinou hračku a snažila se sama sebe rozptylovat. Pak už jí ale inspirace docházela, a tak nastoupily nápady pro zábavu z hlav nás dospěláků a v tu chvíli nastal problém. Snažily jsme se usměrnit chování rozumně, ale nějakým směrem a v tu chvíli nastal vzdor. Moje milá Martinka se začala vztekat, lehla si na podlahu a snažila se zaujmout pozornost a vynutit si souhlas právě takto. Bylo mi to nemilé, snažila jsem se jí uchlácholit a domluvit, ale Marťa si vedla svou…..
Jsme si se sestřenicí hodně podobné, a tak jsem nakonec v naprosté bezmoci svedla své kroky do koupelny, s tím, že Martinku tak, jak je oblečená, osprchuji a šok snad udělá své. Několikrát jsem slyšela o kladných účincích této metody, tak proč to nezkusit jako záchranu poslední.
Já jsem Marťu držela a sestřenice sprchovala, neboť ona už toto u svého synka taky podnikla.
Povím vám, že tak deprimující situaci jsem ještě nezažila a bylo mi hrozně. Brečela jsem, ale držela svou Marťu pod sprchou a věřila, že vše se v dobré obrátí.
Po chvíli se scéna utišila a Marťa vyčerpaná přestala vřískat. Vysvlékla jsem jí z mokrého, nechala se zabalit do ručníku a deky a přitulily jsme se k sobě. Obě jsme vzlykaly, ale byly spolu.
Zbytek návštěvy pokračoval v naprosté pohodě, bez jakéhokoli výlevu, ale mě to trápí. Udělala jsem správně, nebo jsem nezvládla sama sebe?
Myslím, že na Martince to snad nezanechalo nějaké špatné vzpomínky, protože se ke mě tulila ještě kus večera než šla spát. Ba naopak, hladila mě po vlasech a měla se ke mě, jako by chtěla říci: „Maminko, promiň, já už taková nebudu!“
Před chvílí jsem jí dala spát, tak uvidíme, co nám přinese zítřek. Samotnou mě to ale mrzí, že k něčemu takovému vůbec došlo. Jak byste reagovaly vy ostatní?