Na přechod do „jiného světa“ potřebuje Radek jenom pár minut. Pracuje v bance v centru Hradce Králové a stačí mu nasednout na kolo, aby byl za chvilku u školy svého syna. Ač má na sobě elegantní oblek, šlape rychle do pedálů, protože slíbil, že vyzvedne syna do čtyř hodin. Radkovi je 39 let, a když před dvěma lety začal jeho syn chodit do školy, dohodl se s vedením firmy, že bude dvakrát týdně odcházet z práce před čtvrtou. Ostatní dny je tam nejméně do šesti. „V úterý beru vždycky syna na fotbal a ve čtvrtek jsme spolu doma a něco hrajeme.“ Radek zná synovy známky a ví, kdy a kam pojedou se školou na výlet. „Odměnou je mi syn, který má ke mně daleko bližší vztah v porovnání s dětmi mých spolupracovníků, kteří všichni pracují do pozdního večera. Radosti z našeho kamarádství se žádná práce nevyrovná,“ tvrdí Radek. Večer, když už syn spí, pak Radek odpovídá na maily a dokončuje, co v práci po čtvrté hodině nestihl.
Radek je jedním možná z mnoha otců, kteří začínají brát svou roli vážněji a mají z toho radost. Někteří psychologové hovoří o další sametové revoluci -tentokrát v rodinách, která přináší nové zapojení muže. Je tomu ale skutečně tak? Nejsou jen aktivní otcové ukazováni častěji než ostatní?
K čemu je ten táta dobrý?
Role otce úzce souvisí s problematickou otázkou mužské identity v současném světě. Mužské pohlaví se v naší patriarchální kultuře považovalo tradičně za silnější. S krizí role otcovství a zapojením žen do trhu práce však vyvstala potřeba nově definovat mužství. Jak rozumět současným mužům – jejich potřebám, pocitům? Které oblasti se mohou stát silnými stránkami mužů, o které mohu opřít svou identitu? Klíč k porozumění rozkolísaného stavu mužství podle německého psychologa Björna Sifkeho leží v odkrytí jejich potlačovaného emocionálního života. Mužský přístup ke světu je podle něj založen na věcnosti a hledání efektivních řešení problémů. Muži proto zatracují vše, co je může vyrušovat či znejišťovat. Kvůli tomu se podle Sifkeho neučí zacházet se svými pocity. Za odštěpením se od vlastních emocí však může být i rodinná výchova. Malí kluci v západním světě vyrůstají v prostředí chudém na dospělé muže. Primární vztah si většina chlapců tvoří k matce, otec stojí ve výchově v povzdálí. V jeslích, školce, škole i u sousedů jen málokdy natrefí na zástupce mužského pohlaví. Samotný napůl přítomný otec nemůže svým synům předat celé mužství s jeho silnými a slabými stránkami, radostmi či obavami. Jak Sifke uvádí, může to být jednoduše zapříčiněno současným životním stylem otců – jejich vlastní přepracovaností a stresem. Kolik otců chodí domů v rozpoložení, kdy mají sílu podněcovat rozvoj svých dětí? V dobrých příkladech se otci stávají čímsi jako manažery víkendových akcí a výletů. V každém případě si kluci těžko udělají o svém otci reálný obrázek.
Muži z médií a filmů také nejsou příliš v otázce identifikace užiteční. Buď představují násilná monstra, nebo superhrdiny (někdy obojí dohromady), ale v žádném případě reálné muže. V jejich okolí se nenachází nikdo, od nějž by mohli dospívající odkoukat, co to znamená být úplným mužem, tj. lidskou bytostí se svými pocity a potřebami.