Náš tatínek a osudný pátek

Mám skvělého muže. Je úžasný, hodný a je s ním legrace. A miluje děti… Odjakživa. Stále. I přesto, že máme doma čtyři kluky a ti někdy umí pěkně řádit. Je pravda, že větší část dnů, týdnů… jsem s dětmi sama, jelikož tatínek musí vydělávat penízky, nicméně patří k těm mužům, kteří se umí o své děti bez problémů postarat včetně takových věcí, jako je vaření, praní a úklid domácnosti aspoň v takové formě, aby tu bylo „bydlitelno“ a relativně čisto…

Takže jistě pochopíte, že když se mi vloni v červnu naskytla příležitost odjet na 4 dny na duchovní obnovu, kterou pořádal můj zaměstnavatel (a pranic mu nevadilo, že jsem zrovna na mateřské), manžel vůbec nic nenamítal, ba naopak vzal si dva dny dovolenou – využila jsem toho a s celkem klidným svědomím odjela. Já jsem si to užila bezvadně – krásné téměř 3 dny (nepočítám cestování) klidu, odpočinku, nemusela jsem vařit, uklízet, nikdo kolem mě nekřičel ani po mně nic nechtěl (naopak, ticho jsme měli v ty dny v „popisu práce“ )), všude kolem nádherná příroda… úžasné!

Můj muž s kluky to zvládli taky vcelku hladce až na „onen osudný pátek“ … kdy se chudákovi našemu tatínkovi semlelo všechno najednou…
Hned ráno jsme si telefonovali – najednou taťka zahučel do telefonu: „Jendo, okamžitě toho nechej!“ Pročistila jsem zalehlé ucho a ptám se, co se děje.
„Ále – Jenda pomaloval zeď v kuchyni,“ – a líčil mi, jak náš nejmenší dvouletý brouček stál na lavici, modrou pastelkou tvořil své vrcholné umělecké dílko, přičemž občas ve své činnosti ustal a s hlavičkou nakloněnou na stranu sledoval, jestli to vypadá dobře opravdu ze všech stran. Mávla jsem rukou – no co, mě to tady netrápí… a vůbec, tohle „mi žíly rvalo“ u prvního prcka,teď už zdaleka ne.
Pak se můj muž celý den neozval – až večer.

„To byl den“, povzdechl si a líčil mi své úžasné zážitky.

V poledne vařil dětem játra na cibulce s rýží – že ho během míchání cibulky třikrát vyrušil telefon – nějaké veledůležité průzkumy trhu – takže cibulku málem připálil, to bylo to nejmenší. Po obědě uložil Jeníka k spánku, starší kluci slíbili, že jej chvilku pohlídají a tatínek se čtyřletým Davídkem šli na nákup do blízkého supermarketu. Manžel vybíral rohlíky, když se prodejnou rozlehla ohlušující siréna. Prodavačky začaly pobíhat kolem, honem se zamykalo (pár dní předtím totiž supermarket vykradli) a můj muž se začal shánět po Davídkovi…. ten vyběhl odněkud zpoza rožku a krčil se mu nešťastně u nohy. Jak tatínek okamžitým výslechem zjistil, alarm spustil náš Dájík tím, že si vběhl otevřenými dveřmi do skladu a zmáčkl tam „nějaký čudlík“. Naštěstí se mému muži podařilo prodavačkám vylíčit, co se stalo a vzhledem k tomu, že se pokorně omlouval, se tomu nakonec zasmály – prodavačky určitě, můj muž – tím si tak jistá nejsem, neb on je svým způsobem velice hrdý člověk

Přišli domů a z ložnice se ozývalo jemné volání:
„Tatí!“ „Jeníček je vzhůru.“ Usmál se tatínek a šel si pro krásné růžové vyspinkané batolátko.
Batolátko stálo v rožečku postýlky na špičkách, tvářilo se znechuceně a pokojem se linul smrad od hovínek, která se mu podařilo částečně rozetřít po peřinkách a prostěradle (naštěstí ne po zdi). Umím si představit, jak asi bylo taťkovi, který zvládne cokoliv, jen naditá plena s hnědým obsahem pro něj představuje podobnou hrozbu jako nášlapná mina.
Nicméně – podařilo se mu důkladně otřít dítě, zneškodnit plenu a svléknout pokakané povlečení, aniž by se u toho pozvracel. Napěchoval to všechno do pračky, nasypal prášek, zmáčknul čudlík a – pračka vypověděla službu, jak to v poslední době občas dělávala. Naštěstí nevím, jak moc se taťulda vztekal, ale představa, že by náruč toho hnusíku pral v ruce byla asi natolik úděsná, že zběsile cvakal knoflíky a pračku přemlouval, až se mu podařilo „rozchodit“ aspoň záclonový program a na ten to všechno vypral.
Stihl to ještě pověsit ven – pak už byl schopen jen sedět u kávy a sledovat,jak si ta jeho zlatíčka spolu krásně hrají…

Když mi to do telefonu líčil, dusila jsem v sobě smích a byť mi ho v tu chvíli bylo docela líto, ten smích byl tak trochu i škodolibý – jen si to , miláčku, taky jednou zkus se vším všudy
Jediná informace, která mě opravdu znepokojila byla ta, že nejstarší syn týden po dobrání antibiotik a dvou dnech ve škole opět dostal horečky.

Večer jsem zážitky mého muže líčila svým kolegům a kolegyním – pobavili se všichni a to velice dobře – hlavně asi proto, že téměř všichni už nějaké potomky mají, takže si tu naši pohromu uměli hezky představit – tak jako vy, kteří zrovna čtete tenhle článeček

Ke cti svého muže musím říct, že tento „nádherný“ den velice rychle vstřebal a přidával k dobru téměř okamžitě (ne, jak to u podobných katastrof bývá, až po nějaké době, kdy prožívané pocity zoufalství patřičně vyblednou) a že je ochoten mě na podobnou akci pustit kdykoliv znovu … no není skvělý?

PS: Akorát pračku jsme museli necelý měsíc poté vyměnit… ale svého muže bych neměnila