Je to utopie?

Rubrika: Určeno pro tatínky

789114_playing_bkbAby bylo jasno… Sport jsem vždycky bral jako bezva odreagování od každodenních povinností. V období dospívání pro mě nebylo nic důležitějšího, než kdy bude fotbalový trénink a jestli se dostanu do haly na basket. Měl jsem tu smůlu, že se rodiče v dobré víře rozhodli, že mám hudební sluch, a proto jsem do svých patnácti let poctivě navštěvoval tehdejší LŠU. Bohužel dva koníčky nejde provozovat na 100% (dneska o akordeon ani nezakopnu)…

Proto jsem se rozhodl, že svoje děti budu odmalička vychovávat pouze pro sport. Se svými kamarády vedu v hospodě u piva debaty o tom, jak moc důležitý je pro výchovu dětí k vrcholovému sportu talent. Dle mého názoru je příliš alibistické tvrdit, že dítě bez talentu nemůže ve sportu nic dokázat. Je otázkou, kdy vlastně poznáme, že dítě nadání má či nemá.

Je mi jasné, že moje úsilí o výchovu vrcholového sportovce má jen velmi malou šanci na úspěch (sám jsem hrál pouze okresní přebory, o manželce a jejích sportovních výkonech se raději nebudu vůbec zmiňovat). Přesto jsem odhodlaný své děti vést ke sportu za každou cenu, a to i přes jejich počáteční protesty.

Je to špatně? Je opravdu rozhodující jen talent? Já tvrdím, že ne. Nejdůležitější je podpora rodičů, bohužel svou váhu hrají i finance.
A to je vlastně pravý důvod, proč tato rubrika vznikla. Očekávám Vaše příspěvky, názory, komentáře a zkušenosti.

Zdraví Radek.

Napsal/a: Radek

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (35 vyjádření)

  • redakce

    Kopíruji z redakční pošty (Jarmila):
    ———————————————————————-
    Radku máš pravdu. Také já nyní řeším problém dítě a sport, i když nejsem ten tatínek, co si chce léčit své mindráky a myslí si, že se jeho dítě bude sportem živit. Tyto představy většinou končí velkým zklamáním a díky zanedbanému vzdělání a nerozvinutými jinými zájmy problémem uživit se vůbec.
    Máme ale náš rodinný problém, týjkající se tohoto tématu, který řešíme. Synovi je 8,5 roku, celkově zdravý prosperující a dobře se učící dítě. Mezi dětmi oblíbený, trochu neprůbojný, kolektiv dětí má rád, ale začlenění do něj mu vždy chvíli trvá. Před cca 3 lety začal hrát na podnět maminky tenis, který ho zpočátku moc nebavil. Poslední půlrok začal hrát více a tento sport ho „chytil“. Nyní se u něj objevily ambice hrát závodně dětské turnaje. Myslím, že na závodní hru na úrovni krajských soutěží by časem stačit mohl, vrcholového sportovce bychom z něj mít ale určitě nechtěli.
    Problém je, že už mu ale trochu ujel vlak, který těžko dohání, na turnajích nestačí na pokročilejší soupeře a prohry snáší velmi těžce. Brečí někdy již při končícím prohraném zápase, následně dostane hysterický záchvat, při kterém se klepe, chce se vším skončit, stěžuje si, že nemůže dýchat, že ho bolí v krku atd. Po ca 15-20 minutách se zklidní a jde hrát znovu dál. Domníval jsem se, že bude demotivován a už na žádný turnaj nebude chtít jet, ale když si o věci v klidu popovídáme, chce hrát další zápasy znovu a znovu. Zdůrazňuji, že ho do toho nenutíme, manželka je pochopitelně navíc spíše proti. Je jedináček, což se asi také na psychice projevuje.
    Když se nad věcí zamýšlím, tak jsem na rozpacích: myslím, že by měl mít cíl, za kterým jde, že by se měl naučit píli a trpělivosti, schopnosti unést porážku. Peníze na tréninky a vybavení mu dáme, v tom velký problém není.
    Na druhou stranu je ale zbytečné a časem i pro něj bude demotivující, když bude neustále dostávat „nařezáno“. Zlepšíme tréninkovou přípravu, ale mám dojem, že jeho motorika ještě není natolik zralá a navíc je trochu drobnější, aby stačil stejně starým dětem, které vyhrávají dětské turnaje. Motorika dozraje, nebude ale již na závodní hru, po které touží, za 2 roky pozdě?
    Jak dál? Pustit ho na další turnaje, kde bude za chvíli známý jako ten chlapček, co při každé prohře pláče a vyvádí? Co to udělá s jeho psychikou? Máte v tomto směru zkušenost? Máte zkušenost a kontakt na vhodného dětského psychologa v Praze?

    Poslal(a) MXN

  • Anonymní

    Je mi uz …cet a něco a zacala jsem se venovat tomu co me baví-voda na lodích a turistika po horách,chystám se na dvoutisícovku a pak dál a dál.Můj táta je jen nadšenec všech sportů u TV.Ale děkuji za to!!!tebe bych svým otcem fakt nechtěla,stačilo mi když u mě objevili hudební nadání a já dřela 6-8hodin denně při gymplu.Rok mě to bavilo,byla jsem lepší a lepší…vyhrávala malé soutěže…ale nikdy bych nebyla mezi nejlepšíma.Ještě že jsem včas řekla dost!a začala jezdit na vodu,hrát softball (to s hudbou fakt nejde pokud zrovna nezpíváte:) a kopala na hřišti do míče, jezdila na in-line bruslích a spoustu dalšího přes balón k lyžím a plavkám,zkrátka od všeho trochu a nic perfektně pro peníze,ale vše s nadšením a s přáteli!!!Pro dítě je nejdůležitější ukázat cestu-směr, dát příležitost a ukázat podporu a povzbuzení,dát lásku i když se nedaří,hlavně když se nedaří…Prosím za to malé,nepřeháněj to a všeho s mírou Sportu zdar!(fotbalu zvláště)

  • Ahoj Radku, už jsem ti psala včera, ale protože to s PC moc neumím, neodeslalo se to. Jen jsem chtěla říct, že jsem taky taková matka, která se o svého drobečka bojí a nechce, aby mu někdo „ubližoval“. Tímto slovem míním i to, že jsem přehnanou chuť mého chotě mít ze synka tutovka hokejistu, brala jako ubližování mu. Ráno brzy vstávat, dřina na ledě, tvrdost hry… Naštěstí i přesto, že brusle už stály v pokoji před jeho narozením, ho první dvě zimy, kdy už se naučil chodit, vůbec nebraly. Pouze se však doba k vytčenému mužově záměru jen protáhla. Když mu byly tři, začal po neúspěších udržet ho na ledě, manžel s jinou taktikou. Začal ho vychovávat k hokeji suchou cestou. A ejhle, synka to nějak chytilo víc než na bruslích a začal si postupně k hokeji budovat svůj vztah a přístup a to tak, že poprvé se s chutí a sám na brusle postavil až před pár měsíci, začátkem října. Od té doby udělal tak ohromné pokroky, že se mi to samotné nechce ani věřit. A představ si, že ho hokej strašně baví, ráno vstává v šest, aby stihl trénink, bez jakýchkoli problémů a moc se na něj těší. Taťka je moc spokojený a tvrdě pracuje na svých představách o synově budoucnosti. Já to vidím zatím zcela realisticky a vůbec z toho nedělám žádné závěry. Jen chci říct, že podle naší osobní zkušenosti nelze něco dítěti vnucovat. Už kolem toho třetího roku dítě samo dokáže rozlišit co chce a co ne. Myslím, že věk mezi třetím a čtvrtým rokem už je dobrý k tomu, abychom s rozumným přístupem zjistili, zda dítě o to, co my chceme má nebo nemá zájem. Takže když tvoje malá nebude ještě letos nebo napřesrok chtít dělat to, co chceš ty, nezoufej a buď trpělivý. To je totiž to nejdůležitější. Ahoj.

  • Ahoj všichni, vrátil jsem se z dovolené a jsem rád, že spolu můžeme opět diskutovat na téma „děti a sport“. Milá Milado, moje manželka se zatím jenom usmívá nad mými názory a doufá, že to nemyslím vážně. Sport pro ni mnoho neznamená, ale věřím, že mi nebude bránit, abych svoji dceru dřel na tenisových kurtech nebo na jiných sportovištích. Zdraví Radek

  • Anonymní

    Nemůžeme děti tvořit podle své vůle, musíme je mít a milovat a vychovávat co nejlépe a jinak je nechat na pokoji.

  • Láďo,
    nejen sportovci a herci mají nefunkční vztah.
    Nejen sportovci a herci žijí na cestách a po hotelích…takových zaměstnání je celá spousta…
    Mně to připadá, že žiješ trochu v jiném světě:-)

  • mě ty tvoje názory přijdou trochu přehnaný, docela by mě zajímalo, co na to říká tvoje manželka?

  • Láďo, jsem toho názoru co ty-určitě to budou skvělý lidi, až vyrostou a budou rádi na své dětství vzpomínat………….aspoň doufám :o)

  • Jen bych chtěl doplnit, že představy můžeme mít jakékoliv, ale až čas ukáže, jací jsme byli rodičové. Věřím, že všichni budeme dělat, co bude v našich silách a že všichni vychováme bezva lidičky, za které se nebudeme muset stydět a kteří se hlavně nebudou muset stydět za nás.

  • Ahoj Radku, tak až budeš chtít bydlet ve stanu-vem i mého manžela a syna :o) Manžel chtěl jet v létě pod stan,ale byla jsem v té době v 7.měsíci a tak mě to nepřišlo moc vhodný :o)
    Počkej, jen aby jsi pod tím stanem pak nebyl pořád, až se to dítku třeba zalíbí :o) Ale představa někde aspoň týden bez vymožeností moderní doby /myslím

  • Radku, tahle tvoje odpověď je trošku v rozporu s poslední větou tvého článku…

  • I ja nebudu hodnotit slovni spojeni a jednotlive vety z Ladovi odpovedi.Nemam nato ani zaludek ani chut a hlavne to neni moc dulezite.V odpoved pouze dodavam, ze nikomu nevnucuju moje nazory a taktez se nenecham odradit od vychovy sveho ditete ke sportu(pokud to jenom trochu pujde i vrcholovemu).Budu se sem snazit privest uspesne sportovce, jejichz kariera zacala tvrdou drinou a vychovou od rodicu, kterym ted mohou podekovat za hodnotny a naplneny zivot.Jiz brzy pribude prvni rozhovor s prvoligovym fotbalistou, na ktery se vsichni muzete tesit.Zdravi Radek

  • Martina

    Láďo, souhlasím s tebou. Jsem ráda, že mě rodiče v dětsví nenutili k žádnému sportu. Aspoň jsem neměla pocit, že jsem je zklamala! Dělala jsem, co mě bavilo. Sport mě bavil vždy jen rekreačně.Jezdili jsme několikrát za zimu na hory, naučili mě jezdit na běžkách, dali mi příležitost naučit se sjezd, v létě jsme jezdili na kolech, chodili po horách, chodili plavat do blízkého jezera.Tím jsem získala lásku k přírodě. To je můj sport. To přece není málo!? Kromě toho jsem chodila do kroužků, které mě také bavily (klavír, tancování). Byla bych ráda, kdybych našemu dítěti (ale i těm budoucím) dala příležitost poznat krásu sportu, abych jim umožnila poznat alespoň to, co bylo dopřáno mě. Nerada bych děti zatěžovala jen jedním druhem sportu, ale když se dítě samo bude chtít něčemu věnovat, pokud to bude v našich finančních možnostech, umožníme mu to. Ale klidně si může svůj sport najít až v 15 nebo později. Stejně bych nechtěla mít vrcholového sportovce. A na potěšení ze sportu není pozdě nikdy.

  • Nebudu hodnotit Radkův článek a už vůbec ne jednotlivé věty nebo jen slovní spojení. S dovolením zde jen napíšu něco o tom, jak si představuji vztah našich dětí ke sportu. Zatím máme půlroční holčičku a věřím, že to není naše poslední dítko. Určitě budu rád, když se naše děti budou věnovat sportu, ale jak se říká „Všeho s mírou“. Budu taky rád, když se děti budou věnovat malování, zpívání nebo hraní na nějaký hudební nástroj. Rád bych děti vychovával k všestrannosti a k tomu, aby z nich byli dobří lidé. Netoužím po tom, abych měl slavné nebo extrémně bohaté děti a vlastně budu radši, když se tak nestane, protože podle mě se slávě a bohatství musí obětovat strašně moc a nestojí to za to. Chtěl bych, aby mé děti žily spokojený život, z kterého mají radost, aby se věnovaly věcem, které je baví a které přinášejí radost třeba i někomu dalšímu. Vrcholový sport stejně jako věda a jakékoliv jiné zaměstnání, v kterém chce být člověk na špičce vyžaduje spoustu obětí a většinou se neslučuje se svobodou, s rodinou a značně stěžuje člověku možnost věnovat se ještě něčemu nebo někomu. Stačí se podívat na známé herce, z nichž snad nikdo nemá funkční partnerský vztah nemluvě o času na partnera. Stačí si uvědomit, koli sportovců žije jen po turnajích a závodech a jsou sami a znají jen dřinu, ya kterou sice mají někdy velké peníze, ale které jim nepřináší radost. Spousta sportovců právě kvůli tomu, aby mohli být jednou na špičkové světové úrovni, přišla o dětství a to se dozvídáme jen o těch, kteří se na tu špičku dostali. Jsou tisíce dětí, které spoustu let trávily několik hodin denně tréninkem a nakonec jim zdraví nedovolilo stát se hvězdou a to nemluvím o tom, že spousta z nich kvůli sportu obětovala třeba i školu. Nejedná se samozřejně jen o sport, proto budu šťastný, když se mi podaří vychovat spokojené, sebevědomé lidi, kteří mi budou dělat radost třeba tím, že nás s manželkou budou i s jejich dětmi jezdit navštěvovat. A třeba mi jednou nebudou vyčítat, že jsem je v dětsví nenutil k něčemu, co by jim jednou vydělalo spoustu peněz.
    Tolik má představa a názory, večer to ještě proberu s manželkou a třeba se přijdu napsat, že všechno bude jinak. 🙂

  • Mila Andreo, dekuju za peknou reakci a rozumne uvahy.Vim, ze je to o penezich, ale pochopila jsi to naprosto presne – neocekavam pouze chvilkove poblouzneni, beru to naprosto vazne a totez budu chtit i po svem diteti( jsem ochoten dle potreby bydlet treba ve stanu )Zdravi Radek

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist