Děti se nenarodily, abychom je hodnotili, ale abychom jim vytvořili podmínky pro jejich růst.
Synku, mluvím k tobě, zatímco ty spíš s ručkou pod tvářičkou a se zplihlými plavými vlásky na vlhkém čílku. Vkradl jsem se potají do tvého pokojíku. Právě před chvilkou, když jsem četl v pracovně noviny, dolehly na mne výčitky svědomí. Zkroušeně jsem přišel k tvé postýlce.
Vím, synáčku, byl jsem k tobě nevlídný. Vyčinil jsem ti, protože sis jen tak otřel obličej mokrým ručníkem, když ses ráno chystal do školy. Pustil jsem se do tebe, že sis nevyčistil boty. Vykřikl jsem zlostně, když ti něco upadlo. I při snídani jsem na tobě našel chyby. Že kazíš věci. Že hltáš jídlo. Že se opíráš lokty o stůl. Že si mažeš silně chléb máslem. A když sis šel hrát a já odcházel na dráhu, obrátil ses zamával na mne a zavolal: „Sbohem, táto!“ Ale já se zamračil a napomenul tě: „Nehrbať se!“
A k večeru jsem začal znovu. Když jsem šel domů, přistihl jsem tě, že klečíš a hraješ si v písku. Na punčochách jsi měl díry. Pokořil jsem tě před kamarády, když jsem ti poručil, abys šel domů. „Punčochy jsou drahé a kdybys je měl kupovat, dal by sis na ně lepší pozor!“
Tak se k tobě choval vlastní otec. Pamatuješ, jak jsi potom vešel ostýchavě, s nejistým pohledem do knihovny, kde jsem četl noviny? Vzhlédl jsem od nich rozmrzele, že mne vyrušuješ, a uviděl jsem tě stát nerozhodně ve dveřích. Vyjel jsem na tebe: „Co tu cheš?“ Neřekl jsi ani slovo, ale skokem jsi byl u mne, vzal jsi mne kolem krku a líbal, a tiskl jsi mne s horoucností, kterou Bůh vložil do tvého srdce, a kterou neochladila ani má nevšímavost. A potom jsi odhupkal po schodech.
Nuže, synku, za chvilku poté mi noviny vyklouzly z ruky a přepadla mne hrozná úzkost. Na co jsem si to jen navykl? Vidět jen samé chyby, kárat – tak jsem se ti odměňoval za to, že jsi malý hošík. Ne, že bych tě nemiloval, to ne, ale požadoval jsem příliš mnoho na malém chlapci. Měřil jsem tě mírou svých let. A zatím je v tvé povaze tolik dobroty, půvabu a opravdovosti. Tvé srdéčko je jako ranní úsvit na horách. Projevil jsi to tím, jak ses sám od sebe rozběhl a políbil mne na dobrou noc. To mi postačilo. Přišel jsem potmě k tvému lůžku a zahanbeně poklekl.
Je to jen chabé pokání. Vím, že bys nepochopil, kdybych ti to říkal ve dne. Ale zítra ti budu opravdu tátou, budu s tebou skotačit, budu se s tebou smát a budu s tebou plakat. Zatnu zuby, jen abych neřekl něco nevrlého. Jako modlitbičku si budu předříkávat slova: „Vždyť je to ještě hošík!“
Obávám se, že jsem v tobě dosud viděl dospělého člověka. Když však tě teď, synáčku, vidím schouleného a spícího ve Tvé postýlce, poznávám, že jsi dítě, které včera matka chovala v náručí, měl jsi hlavičku na jejím rameni… Žádal jsem od tebe přespříliš, odpusť.