Je to jen chabé pokání. Vím, že bys nepochopil, kdybych ti to říkal ve dne. Ale zítra ti budu opravdu tátou, budu s tebou skotačit, budu se s tebou smát a budu s tebou plakat. Zatnu zuby, jen abych neřekl něco nevrlého. Jako modlitbičku si budu předříkávat slova: „Vždyť je to ještě hošík!“
Děti se nenarodily, abychom je hodnotili, ale abychom jim vytvořili podmínky pro jejich růst.
Synku, mluvím k tobě, zatímco ty spíš s ručkou pod tvářičkou a se zplihlými plavými vlásky na vlhkém čílku. Vkradl jsem se potají do tvého pokojíku. Právě před chvilkou, když jsem četl v pracovně noviny, dolehly na mne výčitky svědomí. Zkroušeně jsem přišel k tvé postýlce.
Vím, synáčku, byl jsem k tobě nevlídný. Vyčinil jsem ti, protože sis jen tak otřel obličej mokrým ručníkem, když ses ráno chystal do školy. Pustil jsem se do tebe, že sis nevyčistil boty. Vykřikl jsem zlostně, když ti něco upadlo. I při snídani jsem na tobě našel chyby. Že kazíš věci. Že hltáš jídlo. Že se opíráš lokty o stůl. Že si mažeš silně chléb máslem. A když sis šel hrát a já odcházel na dráhu, obrátil ses zamával na mne a zavolal: „Sbohem, táto!“ Ale já se zamračil a napomenul tě: „Nehrbať se!“
A k večeru jsem začal znovu. Když jsem šel domů, přistihl jsem tě, že klečíš a hraješ si v písku. Na punčochách jsi měl díry. Pokořil jsem tě před kamarády, když jsem ti poručil, abys šel domů. „Punčochy jsou drahé a kdybys je měl kupovat, dal by sis na ně lepší pozor!“
Tak se k tobě choval vlastní otec. Pamatuješ, jak jsi potom vešel ostýchavě, s nejistým pohledem do knihovny, kde jsem četl noviny? Vzhlédl jsem od nich rozmrzele, že mne vyrušuješ, a uviděl jsem tě stát nerozhodně ve dveřích. Vyjel jsem na tebe: „Co tu cheš?“ Neřekl jsi ani slovo, ale skokem jsi byl u mne, vzal jsi mne kolem krku a líbal, a tiskl jsi mne s horoucností, kterou Bůh vložil do tvého srdce, a kterou neochladila ani má nevšímavost. A potom jsi odhupkal po schodech.
Nuže, synku, za chvilku poté mi noviny vyklouzly z ruky a přepadla mne hrozná úzkost. Na co jsem si to jen navykl? Vidět jen samé chyby, kárat – tak jsem se ti odměňoval za to, že jsi malý hošík. Ne, že bych tě nemiloval, to ne, ale požadoval jsem příliš mnoho na malém chlapci. Měřil jsem tě mírou svých let. A zatím je v tvé povaze tolik dobroty, půvabu a opravdovosti. Tvé srdéčko je jako ranní úsvit na horách. Projevil jsi to tím, jak ses sám od sebe rozběhl a políbil mne na dobrou noc. To mi postačilo. Přišel jsem potmě k tvému lůžku a zahanbeně poklekl.
Je to jen chabé pokání. Vím, že bys nepochopil, kdybych ti to říkal ve dne. Ale zítra ti budu opravdu tátou, budu s tebou skotačit, budu se s tebou smát a budu s tebou plakat. Zatnu zuby, jen abych neřekl něco nevrlého. Jako modlitbičku si budu předříkávat slova: „Vždyť je to ještě hošík!“
Obávám se, že jsem v tobě dosud viděl dospělého člověka. Když však tě teď, synáčku, vidím schouleného a spícího ve Tvé postýlce, poznávám, že jsi dítě, které včera matka chovala v náručí, měl jsi hlavičku na jejím rameni… Žádal jsem od tebe přespříliš, odpusť.
Napsal/a: Larned W. Livingstone
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)
Tak tohle mě dostalo…
Jsem sice maminka, ne tatínek, ale i já se někdy takhle v duchu omlouvám. Nejen v duchu, ale kdykoli si uvědomím, že jsem nemusela být tak přísná či protivná.
Vždy když se přistihnu, že se tohle z mé strany nemuselo stát, tak ji k sobě přitulím a říkám: „Promiň zlatíčko, je mi to líto, mám tě moc ráda“ a ona s tou svou obrovskou čistou dušičkou mi odpovídá „mě to taky mlzí, mám te moc láda maminko“. To obrovský dětský srdíčko…
Autor textu mi připomněl dnešní večer. Já s Elinkou byla dnes na kontrole v pekárnách a ona to s obrovskou dětskou zodpovědností 🙂 absolvovala se mnou. Pak jsme jeli na chalupu, protože tatínek veškeré volné dny věnuje rekonstrukci, aby jsme tam mohli trávit léto. Elinka mu strašně ráda pomáhá. Jenže dnes nějak neměla náladu, počasí bylo na nic a tak nebyla zábava. Tak jsme se obě jen tak poflakovaly venku a čekaly až tatínek skončí.
Když jsme večer přijeli domů, tak dcerka díky únavě byla protivňoučká a nějak nemohla zabrat. Tatínek unavený, už chtěl odpočívat, ale dcerka navzdory únavě dělala rozruch. Trochu se na ní obořil a tak jsem víceméně vyčítavě mu řekla, že by nemusel být tak přísný, když se spolu moc nevidí, i když jde jen o dočasnou záležitost. Asi to tatínka trochu nakoplo a tak jí odnesl do postýlky a počkal s ní až usne.
A tak by to mělo být.Musíme si vážit každé chvíle s nimi, protože nikdo neví, který z okamžiků z dětství jim zůstane v paměti…
Teda také mě to vzalo a musím přiznat, že obča příjde chvilka, kdy si nechtěně vyliju vztek na synka a pak mě to fakt mrzí. Když si to ale oprávněně zaslouží i sem tam přes zadek a na mě spadne tíha svědomí, tk ési říkám, že ho chci vychovat tak,abychom se za něj nemuseli stydět a že prostě ho chci naučit poslušnosti…Ale článek je to fakt pěkný a k zamyšlení
Tak jsem taky šáhla do svědomí a zjistila, že pro změnu trpím přehnaným smyslem pro pořádek a neustále rovnám kostky do krabic, plyšáky do řady a patelky do kelímku. Chudák Libásek pak někdy víc uklízí než si hraje…
Tak mám taky slzy v očích , tak tomuhle říkám upřímné vyznání. Taky ve mě začal hlodat červík , vždyt jsem na ty své drobečky taky pěkně protivná a omlouvám to tím, že je přece vychovávám. Musím se na ně jít podívat a políbít je do vlásků na dobrou noc .
Na tenhle textík jsem narazila náhodou a zprvu se mi ho číst ani moc nechtělo, nakonec jsem měla slzu v oku. :-)) . Uvědomila jsem si , že i u nás děti každou chvíli za něco okřikneme a většinou úplně zbytečně. Je to naše touha po klidu a pohodlí a né přílešné zlobení dětí. Neznamená to, že by si děti měly dovolit všechno, ale sama si uvědomuju, že těch zákazů, příkazů, pouček a výčitek je někdy až příliš. Takže ode dneška se budu snažit – směrem k dětem – nejdřív myslet a potom mluvit. (I když to se asi vyplatí všude, že? :-))
Mobile Sliding Menu