V roce 2000 jsem měl tu čest být u toho, když vzniká nový život. Poprvé jsem jsem svou dceru Lucinku mohl držet v 10 hodin 24 minut magického data 2.2.2000. Celou dobu porodu nás přes okno pozorovala straka, která si jen tak seděla na protějším stromě…
Má zkušenost z porodem byla pěkná.Myslím si, že si ani doktoři se sestrami tolik nedovolí, když je tam manžel…
Po čtyřech letech od mé první zkušenosti z porodem, jsem se tam ocitl znovu.Tentokrát porod trval o něco déle a provázela jej komplikace, která naštěstí byla rychle vyřešena. Románkovi se dlouho nechtělo jít na svět, a když už se rozhodl, měl kolem krku omotanou pupeční šňůru. Už začínal modrat, když rozhodla rychlost lékařů a malej se rozplakal. Jakoby se rozhodoval v jaké znamení se narodí. Díky necelým deseti minutám zůstal věrný STŘELCI.
Teď máme s manželkou dceru i syna a jsme šťastní.
Napsal/a: kevin
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (55 vyjádření)
Ano, opravdu by bylo dobře, kdyby si muži po porodu ženy více vážili. Já mám milujícího muže, který se ale ani po porodu našich dvou synů nezměnil a neváží si mě o nic víc. Kdesi se totiž dočetl, že příroda to zařídila tak, že ženské tělo při porodu vylučuje endorfiny, díky nimě to “ není tak hrozné“, a tak nabyl dojmu, že to vlastně všechny přeháníme a dá se to vpohodě přežít. Já nevím, jak vy, ale já jsem při porodu zažila prozatím největší bolest ve svém životě a neumím si představit větší… Vždy jsem při kontrakci si říkala: „tak takhle vypadá DNO“ . Opravdu jsem se cítila tak, že jsem se dotkla dna.
Manžel byl vpohodě, moc z toho neviděl, ani se mu špatně neudělalo, jen zkonstatoval, že by jako ženská do toho nešel, že by mu to nestálo zato, prostě by děti neměl…
Přišlo do redakční pošty (vložila Jarmila):
—————————————————————
Vzhledek k faktu, že jsem se účastnil několika misí v rámci OSN i NATO, unikl mi okamžik vstupu mých dvou synů do života. Ne jen to, unikl mi i kontakt s dnes již bývalou manželkou. Rozvedl jsem se a se současnou partnerkou jsme přivedli na svět mého třetího a jejího prvního synka Marečka. U porodu jsem byl po celou dobu, tj. od příjezdu do porodnice až po odvoz partnerky z porodního sálu po dvou hodinách následujících za porodem. Bylo to dlouhé a střídalo se mnoho pocitů. Nejvýraznější byl pocit bezmocnosti. Nemohl jsem pomoci. Dnes máme krásného synečka a nevím, zda je to věkem (37 let) nebo rozumem či pocitem zúčastněnosti, ale můj názor je ten, že nejsme indiáni, kteří své ženy na porod vykážou z ležení a měli bychom se příchodu potomka na svět účastnit. Jsme součástí tohoto příchodu. Jistě se změní pohled na porod a pak se mnozí zdrží zlehčených poznámek o porodu u piva. Nesložil jsem se a ani mi nebylo zle, změnilo to však pohled na proces porodu a zvýšilo vážnost a hrdost vůči mé partnerce i ostatním ženám. Petr Smola
To je báječné, když je chlap u porodu – nic lepšího pro ženskou v tu danou chvíli nemůže udělat. Nebo alespoň já jsem to tak měla.
Mimochodem 2.2.2000 mi bylo 20 :o)), takže tohle datum je moje magické, i když 2.2.2002, kdy mi bylo 22 bylo zajímavější, ovšem více tragické, neboť nám během půl roku umřely 2 babičky a děda :o(
Jo jo, už mám zas slzy na krajíčku, když si čtu vaše příspěvky a vzpomínám na svůj porod! Byla to nádhera, když mě přítel držel za ruku, máčel rtíky tamponky a vykřikl, že už je venku. (Já zapomněla otevřít oči :-))Pak už jí držel v náručí a v očích se mu leskli slzy. Už to bude rok, 36-hodinová bolest už je dávno zapomenutá a na porod mám jen ty nejhezčí vzpomínky!
Naprosto souhlasim s tim co napsal „Michelangello“ v srpnu 2005, kazdy tatinek by to mel mit za povinnost.Ja jsem prozil oba porody, oba nakonec dopadly stejne – cisarem. U prvniho jsem byl s zanou na sale 13 hodin a nakonec mi ji stejne odvezli na operacni sal, u druheho to vse slo rychleji a diky lekarum jsem se mohl pres otevrene dvere divat a drzet palce at cisar dopadne dobre.Ani zena ani ja nelitujeme me pritomnosti, velmi to zmenilo me nahlizeni na narozeni ditete a prohloubilo uctu k zenam. Tohle by opravdu mel zazit kazdy.
Vasek
Já jsem měla Petříka taky u obou porodů našich chlapečků a jsem moc ráda,že tam byl se mnou.Pokaždé jsme oba brečeli jak želvy.Já bych nechtěla rodit sama ani za nic,i když jsou sestřičky úplné zlatíčka,přece jenom by mi bylo blbé se na ně věšet,objímat je,otravovat je řečmi typu,že asi umřu.I po porodu je fajn,že ty 2 hodinky nemusíte ležet na sále sami,máte si s kým povídat.Já jsem po porodu na sále ještě dostala oběd a nevím,jak bych se sama najedla.Jsou to všechno maličkosti,ale dohromady je to neskutečná pomoc,jak psychická,tak fyzická.Tak pro nerozhodnuté tatínky a maminky,nenechte si to ujít,je to opravdu nezapomenutelný zážitek vidět,jak se klube na svět VAŠE děťátko.
Náš taťka byl taky u přítomen, bylo to krásný pro nás oba.Byl dojatý,tekly mu slzy a první jeho slova byla:To je neuvěřitelný,co jsi měla v tom bříšku. A hlavně,je pyšný, že malou držel v náruči první ON.
A když na to někde přijde řeč,tak neříká,že byl u porodu, ale že jsme malou Natálku rodili oba.
Alachim,kamarádce se přihidilo to stejné.Její přítel k porodu jít nechtěl,slyšel všechny ty hrůzostrašné historky o potocích krve a tak a kamarádka ho ani nepřemlouvala.Když jí odvezl do porodnice a čekal na ní na chodbě,přišla sestřička,vrazila mu do ruky oblečení na sál a dobrácky řekl:,“tatínku honem se převlíkněte a šupem na sál,už budeme rodit“.Tatínek poslechl,oblékl se a celou dobu kamarádku držel za ruku a byl u toho,když se jim narodil chlapeček.Dodnes děkuje sestřičce za to,že ho „donutila“ jít na sál a mohl být u toho.Když prý budou mít další mimi,určitě si to prý nenechá ujít.Anonymní z 22.3.taky si myslím,že jsi úplně normální.Každopádně můžeš tatínka nechat čekat třeba na chodbě a třeba příjde chvilka,kdy ho budeš potřebovat a třeba taky ne.
Pro poslední anonymní – vůbec nejsi divná, je to opravdu čistě individuální rozhodnutí rodičů, kde má být otec během porodu a je daleko lepší si to takhle popravdě přiznat a zařídit se podle toho než abyste potom oba dva trpěli tím, že jste to ve skrytu duše vlastně chtěli jinak…znám pár chlapů, pro které byla přítomnost u porodu dost traumatizující a žena-rodička se jim dokonce tímto aktem tak nějak „zošklivila“ a museli s tím potom dost dlouho bojovat…nebyla to ničí vina, někteří chlapi (naštěstí asi menšina)jsou prostě takoví – myslím, že se nic nemá lámat přes koleno, vžyť si na mimi mohou pár minut počkat na chodbě a určitě jej nebudou proto mít rádi méně než otcové, kteří u porodu „obstojí se ctí“:-)…
Když si pročítám tyhle články, tak si připadám nějaká divná.
Na jedný stránce by jsem si moc přála mít manžela u porodu, ale na druhý vím, že by to pro mě bylo ještě horší. Mám takovou blbou povahu, že když mě je špatně nebo se se mnou něco děje a můj manžel má o mě strach a chce o mě pečovat, tak mě to psychicky ničí. Začnu vždycky z toho brečet a vše ještě hůř prožívám. Proto jsem se rozhodla (mému manželovi se určitě ulevilo), že ho k porodu nechci.
Když jsem byla těhotná tak se mnou manža absolvoval všechny ultrazvuky a nadšeně každému vyprávěl a ukazoval, jak miminko vypadá (a jak prý je mu podobné:)). K porodu se ale moc nehrnul. Když jsme dorazili do porodnice a já šla na vyšetření, sestřička dala manželovi moje věci, ať je odnese do auta a ještě ať prý přijde, ať mi ukrátí chvíli (vžyť tu může být ještě třeba dvanáct hodin-navnadila ho ta hodná duše). Avšak když se manžel za 20min vrátil, malá byla už skoro na světě,a aniž by se někdo mého vyděšeného muže ptal co chce, šoupli ho ke mně. A tak se tatínek později mohl každému chlubit a téměř se slzami v očích vyprávět, jak se malá narodila a jak ji držel jako první v náručí (ani zmínka o tom,že původně váhal).
Když jsme pak čekali druhé miminko, už vůbec nepochyboval,že bude u porodu a že opět bude ten první kdo si naší druhou holčičku pochová. Taky se ode mne nehnul v porodnici ani na krok (poučen z minula) a jak pak prohlásil -ta čerstvá miminka jsou ta nejkrásnější.
Je dobře, že to tatínkové mohou absolvovat a rozhodně je mi milejší poslouchat rozněžnělého tatínka vyprávějícího o svém právěnarozeném mimču, než silácké řeči taťků o tom kolik toho stihli vypít, než jejich manželka porodila.
Míšo,tome..a všichni odvážní,suprový tatkové,jste borci,že jste se rozhodli bejt ze svou ženou u porodu a je hrozný,že je mezi námi ještě dost omezenců,kteří by k porodu ani za svět neš.a ještě vykřikují do světa,že je to jen věc ženský!!:-((a když rodí,tak dokáží sedět v hospodě nebo si užívaj s milenkama..já rodila první dceru před 13lety,to byl horor ve všem,zdravotnictví v době kamenné..a exmanž.by u porodu stejně nebyl,ikdyž to byl vysokočkol.vzdělaný chlap..a do porodnice přišel až za 2 dny,práce byla neodkladná.rodila jsem 16h.přivázaná jen nohama nahoru a připojená na monitor,poznala jsem dvě směny doktorů,protivné sestry a SAMOTU!!kdo rodil v dnešní době,nepochopí..ted máme s druhým manž.miminko,10měs.a bylo pro nás přirozené hned od prvního dne,kdy jsem otěhotněla,že bude semnou u všeho.viděl pokáždé mimi na sonu,chce to jen nenechet se odradit,někde to ještě neakceptují,ale máte na to právo,..chodil semnou na ozvy týdny před porodem,staralk se o všechny děti,když jsem byla 2x v nemocnici a podotýkám,že jsem až do 4měs. zvracela tak,že jsem ležela na kapačkách a za týden 2týdny stratila 8kg..a v DEN D byl manžel v práci jen 10minut,pak už pro něho běželi děti,já jak naschvál neměla kredit..naštěstí to máme do porodnice 2minutky a můj milov.manžel tam dokonce pracuje jako sanitář..jenže v té naši nej chvíli se naštěstí nechoval jako chladný profík,ale jako milující manžel..protože mám problémy ze zády,tak mi všechny bolesti šli i do zad,tak mi narval rehabilit.balon i do sprch,masíroval mi záda,rozesmíval mě..porod byl sice rychlí-4 a půl hodiny,ale o to intenzivnější a častějčí konkrakce,hlavička mi zabránila uniku zbytku plodové vody,pomohl zase až balon a pak šplouch a vše šlo rychle..nikdy nezapomenu na slova manžela-lásko,už vidím naši Adelku,lasko je v pořádku..a na jeho výraz a slzy na mé tváři!!!..je na mě i na sebe pyšný a právem!!tatínci,nebojte se!!je to to nej.vaši Lenka a Ladik!!
Byl jsem u porodu poprvé, ale klidně bych šel i desetkrát.Porod proběhnul perfektně, vše jsem viděl a porodní sál byl jenom náš,ale s ženskou bych si to nevyměnil.Michal a Pavla
Ahoj, přidám také svůj zážitek, byl jsem u porodu manželky a byl to pro mě asi nejkrásnější okamžik v životě. Byl jsem na svou manželku tak hrozně pyšný, že to tak krásně zvládla, ani nemluvím. Ještě v autě jsem to dojetím obrečel:) Asi všichni chlapi se logicky bojí, není jednoduchý dívat se na milovaného člověka s bolestmi a ve finále nemoci nic extra dělat. Ale kdo tu nádherně intimní chvilku neprožije, nic neví. Tom
Ahoj werigo – v Podolí jsem rodila, a pokud chcete, aby byl manžel přítomen, není to myslím problém ani u porodu normálního, ani u „císaře“ (nevím, jak je naplánován tvůj porod) – jenom tuším, že cena je rozdílná (za přítomnost otce u porodu se platí) – císař je dražší…
To nás to, doufám, čeká. Při narození 1.syna manžela zastoupila moje máma. Bylo to super, nebýt tam sama, ale nebylo to ono. Dodnes manžel nechápe proč jsem na těch fotkách tak oteklá. Teď čekáme dvojčata a stále ještě nevíme jestli ho tam pustí. Nemáte někdo takovou zkušenost z Podolí?
Já měla přítele taky u porodu, rodila jsem 9h a nakonec vše ukončeno SC pro nepostupující porod a šnůru kolem krčku. Přítel byl perfektní, trpělivý, dokonce mnohdy se mnou prodýchával kontrakce. Narodila se nám přesně na den termínu nádherná holčička, jen přesně jako Jarmuschka chci dodat, že závidím vám maminkám, které jste mohly rodit normálně a vychutnat si to přiložení na bříško, plakání a ten nádherný pohled do očí…. Hold, každému je dáno jinak, můj přítel viděl po porodu maličkou jen na dvě minutky, a mně ji přinesli až po několika hodinách:-( Zato teď si malou užívám pořád, přítel je v zahraničí pracovně, je to trošku těžší,ale malá je víc než ZLATÁ:-))) Na druhý porod chce jít přítel určitě znovu!!!
Také jsem chtěla manžela u porodu, ale nepřesvědčí ho nic. Nakonec se tomu vyhnul, pokaždé jsem rodila CS.
A jak píšeš, Enží, že to matka Příroda „bohužel“ nechala na ženských, myslím, že je to spíš „bohudík“. Mám ten dojem, že jinak bychom jako lidstvo nejspíš vyhynuli. Mám doma pět „chlapů“ a vím, co říkám…..
Já jsem původně manžela k porodu vůbec nechtěla, už ani nevím proč, asi jsem měla pocit, že mě bude míň milovat, když mě uvidí upocenou, rozcuchanou a hekající:-), ale nakonec si to vydupal a já jsem moc šťastná, že tam byl, protože ten pocit, že tam nejsem sama a mám tam někoho blízkého mi moc pomohl.
Take jsem mela manzela u porodu, je to lepsi i pro tu zenu, co rodi, ma psychickou podporu :-)chtela bych aby byl manza i u druheho porodu, ale nevim, jestli to pujde male budou skoro 3 a nemame nikoho na hlidani…:-( Uvidime.Neznate v Ostrave nejakou dobrou porodnici?
Diesonne
Mobile Sliding Menu