Ale co se však týká uklízení věcí na jejich místo – kdyby v této disciplině byla světová soutěž, určitě ho přihlásím. Obavy mám jen z toho, zda by vyhrál, protože jak jsem si nastudovala v různých časopisech a knihách – toto je prý dáno většině mužů už jen proto, že to jsou muži. Prostě nám je dána spousta jiných věcí než jim a naopak.
Možná jsem si tohle nikdy moc neuvědomovala, protože třeba můj tatínek byl celkem pořádný a především ve svých věcech, jako např. v dílně, měl pořádek. Nebo spíš to nebyl ani pořádek, jako systém. Což se u mého manžela říci nedá. Ten totiž nemá ani pořádek ani systém. Kolikrát jsem se snažila nejprve ho prosit, potom se rozčilovat, někdy i zvýšit hlas či občas i hystericky ječet! Všechno zbytečné! Známá mi poradila negativismus. Proboha, to ani nezkoušejte! Negativismem k neuklizeným věcem vůbec nic nezmůžete, protože chlapi prostě nepoznají, že to kladivo, které ON nedal na původní místo, neleží na stole v kuchyni zrovna proto, aby bylo vždy po ruce. Tak radši jděte a ukliďte ho sama, aby si dítko třeba nezpůsobilo úraz.
A tak je to se vším. Dodnes neví, kde je to a to nádobí (i přesto, že jsem mu to několikrát říkala). On dodnes neví, kde má ponožky (stále je hledá v mých zásuvkách). Stále něco hledá a hledá. Denně před odchodem do práce ho kontroluji, zda má mobil, klíče a doklady – je výjimkou den, kdy opravdu tyto tři věci má všechny u sebe při odjezdu z domu a nebo se nevrací po pár kilometrech pro jednu z nich zpátky. O zhasínání a zavírání dveří nemluvím – asi měli doma sluhu.
Protože máme starý domek a všechno v něm nešlo a ani jsme nechtěli předělávat, máme všude původní, ručně dělané dveře. Naši předchůdci byli zřejmě menšího vzrůstu a tak můj 190cm muž má problém. I přesto, že zde bydlíme už osmý rok, má hlavu „omlácenou“ jako balón. Prostě se jen zapomene shýbnout.
Pokud jeho zapomětlivost, nebo to, že nedal něco tam, kam měl, nekončí právě nějakým praštěním do hlavy nebo horším úrazem, můžu si stále jen říkat, že je ten můj chlap dřevo. Ale upřímně vám řeknu, že jsem z toho někdy fakt dost zoufalá. Přesto všechno bych ho nevyměnila ani za nic. Prostě je to náš úděl žen. Někde musíme zkrátka vzít věci do svých rukou. Smířit se s tím, že v těch mozcích chlapů a žen jsou ty dvě hemisféry přeházeny úplně jinak a že s tím jen tak něco neuděláme. Jednoduše se musíme soustředit na to, co je na něm pěkného, milého, dobrého a co stojí za to, proč ho milujeme. A od té doby, co jsem si o těch chlapských mozcích tohle přečetla, počítám do deseti, zavírám oči, polykám oheň a tvářím se, jako by to byla moje největší radost a vášeň uklízet na to správné místo zapomenuté a odložené věci. A jen tak v duchu a s úsměvem na rtech si stejně neodpustím to své přirovnání ke dřevu…