Věříte na duchy?

Rubrika: Trocha nostalgie

910728_girl_and_starsKdyž jsem byla malá, jezdili jsme často k prarodičům mojí maminky, kteří ji vychovávali. Dědeček byl ten nejhodnější člověk na světě, udělal by pro nás všechno, a babi, přestože ho celý život držela docela zkrátka a „terorizovala“, tak byla taky fajn…

Když děda umřel (měl Alzheimera, ale tenkrát to nikdo nepoznal, všichni říkali, že je to jenom skleróza), bylo mi 18 a hrozně mě to vzalo.

Když na něj vzpomínám, nemůžu nevzpomenout na jednu příhodu… když bydleli u nás, děda se jednou sebral a odešel, prostě se ztratil a mě poslali, ať se po něm jdu podívat. Našla jsem ho asi 200 metrů od domu, šel, ani nevěděl kam, vůbec to tu neznal, a když jsem se ho zeptala, kam jde, tak odpověděl: „Já jsem ti chtěl jenom koupit čekuládu.“ Neměl peníze, netrefil do obchodu, ale vždycky myslel jen na nás, nikdy na sebe. Na tohle nikdy nezapomenu, byl to prostě zlatý člověk.

Když se mi narodila Nelinka, mockrát jsem si na něho vzpomněla, jak by ji rád poznal a jak ráda bych byla, kdyby znala ona jeho…. Když byl Nelince asi týden, ležela v postýlce, spala a já jsem byla dole v kuchyni. Najednou se v mikrofonu ozval zvláštní šepot, žádné chraptění jako obyčejně, způsobené elektrickým přenosem, ale nesrozumitelné šeptání. Zvuk, který se z něj prakticky nikdy nemůže ozvat. Za normálních okolností by mě to vyděsilo a letěla bych okamžitě nahoru, ale v té chvíli, vůbec netuším proč, protože jsem ke všem paranormálním jevům docela skeptická, jsem si byla naprosto jistá tím, že je u ní dědeček. Přišel se podívat na svojí prapravnučku….

Takže jsem ji ani nešla zvlášť kontrolovat. Ale víte, co je na tom nejzvláštnější? Že jsem se vůbec nedivila, nic mě na tom nepřekvapilo, brala jsem to jako fakt…

A stalo se vám někdy, že vaše maličkaté miminko koukalo někam za vás, možná se i usmívalo do určitého místa, jako by někoho vidělo? A přitom to bylo do místa, kde zcela jistě nebylo nic k vidění, třeba do holé zdi? U nás se to stávalo poměrně často, dokud byla Neli tak malá, že ještě moc nekomunikovala, asi kolem 3-4 měsíců to nějak přešlo. Co když tam opravdu někoho viděla? Napadlo vás to někdy? A jak na to koukáte vy?

Napsal/a: Zuu

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (8 vyjádření)

  • Teda holky, úplně mě mrazí, když jsem si přečetla všechny vaše řádky. Taky věřím, že něco nad námi existuje, ale nikdy jsem neměla podobný zážitek jako vy – s posmrtným životem. Já spíš využívám té energie (nebo co to je) nad námi k tomu, aby mě a mojí rodině pomáhala. A musím říct, že mi to zatím (ťuk, ťuk, ťuk) vychází :-)). Myslím, že nic není náhoda a tam nahoře to s námi myslí se všemi dobře, jen se musí navázat spojení a naslouchat. Ježiš, te´d jak to po sobě čtu, to zní, že jsem náboženská fanatička :-))) Tak to teda fakt nejsem! Prostě věřím, že něco mezi nebem a zemí existuje.

  • Ahoj holky, moc všem děkuju za příspěvky…
    Helen, nechci aby to vypadalo, že ti chci za každou cenu oponovat, ale k těm vysílačkám….máš sice pravdu, normální klasické vysílačky-chůvičky takhle fungují, u těch by to mohlo být tak, jak píšeš, ale ta naše je trochu něco jiného. Je pouze a jenom do elektriky, a pouze a jenom na jeden obvod, třeba vedle u sestry, která má jiný el. obvod nefunguje. Takže se nemůžou sejít vlny, jak píšeš ty. To pouze k tomu praktickému vysvětlení. Jinak samozřejmě můžeš mít pravdu, mohlo to všechno být naprosto vsugerované, nebo tak něco, ale asi s tím nechci souhlasit…:-)

  • Já mám k nadpřirozeným věcem celkem otevřený přístup a jsem „pro“ pro všechny paranormality. Ale toto mi nijak paranormální nepřipadá, myslím, že se to dá vcelku snadno vysvětlit. Věřím, že si ve vysílačce slyšela třeba i něco jiného než obvyklé praskání, ale mohl to být přenos z nějaké jiné vysílačky. Mají docela dlouhý přenos a já občas slýchávala ve vysílačce cizí hlasy nebo pláč jiného mimi, to se stává, když se „vlny sejdou“.
    To, že tě okamžitě napadl dědeček, je spíše známka, že je pořád s tebou ve tvé mysli a zřejmě si na něj vzpomeneš u spousty různých příležitostí, tak proč né u této.
    A to dívání miminek do zdi? To je běžné, náš prcek taky často „civěl“ a usmíval se do holého místa, ale to se dá vysvětlit psychikou dětí v tomto věku, kdy je to pro ně typické.
    A to, že si přesvědčená, že tam dědeček byl, je jen známka tvé touhy, aby to tak bylo, tak moc sis přála, aby malou viděl, že tomu chceš věřit.
    Nemyslím to nijak zle, nechci ti brát tvoji hezkou představu, jen nabízím trochu jiný pohled na věc. Někdy tak moc „potřebujeme“ nadpřirozeno, že ho vidíme i tam, kde není. Každopádně tvůj dědeček musel být výborný člověk a je štěstí takové v životě mít.

  • Pomněnka

    Zuu, já každopádně na „něco mezi nebem a zemí“ věřím….

    Před 5 let (připadá mi to jako včera, teď jsem to počítala, bylo mi tehdy 18…) mi umřel bratranec. Byl to vlastně vyženěný syn mé tety, pokrevně tedy ne v přízni, ovšem moc dobře jsme si rozuměli, dokázali jsem spolu prokecat noc…..
    Jednou v noci jsem měla divný sen, pořád se mi zdálo o autech. Teda, vlastně se mi v tom snu honilo před očima jen pořád to jedno, auto mého strýčka – toho manžela tety. Ten sen mě teda dost děsil, ale ráno jsem si říkala, že to zase byla blbost…

    Pak mi volala mamka, že jí teta volala, že bratranec je v komatu, měl nehodu v tom autě…. Právě v tu dobu, kdy mě tahle noční můra probudila.

    Byla jsem zrovna s kamarádem, bylo mi hrozně, ale říkala jsem si, že nesmím brečet, že to mu nepomůže, že když budu brečet „dopředu“, tak umře….
    Nechtěla jsem být sama, kamarád se mnou zůstal přes noc. Naši byli mimo Prahu.

    Bratranec po týdnu zemřel. Když zazvonil telefon, věděla jsem, co se stalo..

    Nemohla jsem jet na pohřeb, protože jeho matka nesnesla celou naši rodinu a teta se bála, že bude scéna, šla z naší rodiny jen ona a jedna její sestra. A moje babička.

    Bylo to na Slovensku, jela jsem tam pak za 3 měsíce, každý týden šli teta se strajdou a jejich synem na hřbitov, já šla s nimi, kytice bílých růží. Myslela jsem, že se s tím vyrovnám tam, pořád jsem to nemohla pochopit, že už ho nikdy neuvidím. Byl o 5 měsíců starší, za 2 měsíce by mu bylo 19…..
    Ale ani tam mi to nedocvaklo…

    Až pak 2 dny na to jsem se vracela přes zahradu k babičce, šla jsem sama, najednou jsem měla pocit, že je někdo za mnou. Nebyl tam nikdo, ale já věděla, že je tam můj bratranec. Že se se mnou přišel rozloučit, řekla jsem mu jménem, pak jsem mu řekla, ať se tam má dobře, že mi bude moc chybět. A najednou tam nebyl, necítila jsem ho.
    Vracela jsem se od tety, zrovna jsem jí říkala, že se s tím nemůžu vyrovnat, že jsem se s ním nemohla rozloučit. Prostě vím, že on to věděl (slyšel?) a přišel se se mnou rozloučit tam. A mně to konečně došlo, ulevilo se mi, mohla jsem se s tím teď poprat. Pořád mi chybí, moc, ale už se s tím můžu vyrovnat. Teď vím, že jsem se rozloučila…

    Vím, bylo to dlouhé, ale fakt to neumím zkrátit….

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    adresa se změnila: http://www.wahlgrenis.cz/
    ;o)

  • Já na duchy i posmrtný život věřím.Takové situace zažívám docela často a někdy si to člověk ani neuvědomí.Například se nám rozsvěcuje světlo v ložnici samo od sebe(vždycky v noci a bliká a to vím že tam někdo s náma je a chce komunikovat nebo něco potřebuje.
    A jak psala Chromle o tom snu o kamarádce tak tomu by věřit měla.Sny nám toho hodně řeknou a vždy se nás snaží nějakým způsobem varovat nebo na něco upozornit.
    Moc hezky o těchto věcech píše na svých stránkách Wahlgrenis.Doporučuji http://www.wahlgrenis.wz.cz

  • Moc mě mrzí, že se manželův otec naší nádherné holčičky nedočkal a dost často si říkáme, jak by z ní byl nadšený. A občas mě napadlo, že by bylo fajn, kdyby ji mohl sledovat alespoň odněkud jinud. To co jsi napsala mě tak nějak smutně potěšilo. Bylo by to fajn,tomu ale my jsme situaci co popisuješ ani nijak podobnou nezažily.
    Já zažila něco jiného. Ve dvaceti tragickým způsobem přišla o život moje nejlepší kamrádka. V zahraničí. Ten den co se jí to stalo, jsem měla jít na ples její školy. Přesně v tu dobu, co měla nehodu jsem si doma narazila hodně bolestivě nohu, nemohla jsme se chvíli ani pohnout. Málem jsem nikam nešla. Večer jsem proti své vůli pořád na ni myslela a říkala si, škoda že tu Radka není se mnou. Po jejím pohřbu jsem v práci pomáhala sbalit její věci a z nostalgie jsem také najela do její osobní složky v počítači. Poslední změny v jejich dokumentech proběhly v den a hodinu kdy zahynula! Bylo to v sobotu, takže v práci nikdo nemohl být a vrtat se v počítači. Dodatečně jsme to ověřila i u kolegů a všichni odpřísáhli, že s tím nemají nic společného.
    Její smrt mě vzala, přečetla jsem knihy o lámaismu, což mě dávalo jakousi naději, ale moc jsme tomu nevěřila. Když to fakt hodně zkrátím, budhisté věří na život po životě. Několik dní po pohřbu jsme pak měla divný sen. Zdálo se mi o Radce, přišla za mnou do práce, povídali jsme si a pak řekla. Už pro mě nebreč, mě to bolí. Přišla jsem ti to jen říct a pak už nikdy nepřijdu. Tak čau. Chtěla jsem jí toho tolik říct a zmohla jsem se jen na větu:“Je to pravda, co se píše v těch knihách?“ Ona se jen rozesmála, podala mi balíček zabalený v novinách a zmizela. Já jsem balíček rozbalila a byla v tom knížka o posmrtném životě.
    Možná to bylo jen moje přání a mozek mi tento sen vyrobil „na zakázku“. Ale já jsem začala věřit, že něco po smrti asi fakt je.
    Takže kdoví, třeba děda za miminkem opravdu byl.

  • Zuu, to je moc hezky napsaný článek a ani nevím, jak bych to měla přesně napsat – asi ti docela svým způsobem závidím, že jsi něco takového prožila, ačkoli – jak píšeš – jsi k paranormáním jevům skeptická – jak a co se dělo v tu chvíli v pokojíčku doopravdy, to se už asi nikdo nikdy nedoví, ale jestli jsi cítila a přijala takovým „podivně samozřejmým“ způsobem takové „podivné“ vysvětlení, tak to tak asi bylo a je to vlasně strašně krásný příběh…(a to jsem taky, co se týče těchto věcí, spíše skeptik)…

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist