Třikrát jeden říjnový den

Dnes je 19. října – rok není důležitý :-). Toto datum není zařazeno mezi významné dny ČR, ba není ani státním svátkem… přesto asi souhra náhod chtěla, že toto datum má zvláštní význam v mém životě…

Dnes je 19. října – rok není důležitý :-). Toto datum není zařazeno mezi významné dny ČR, ba není ani státním svátkem… přesto asi souhra náhod chtěla, že toto datum má zvláštní význam v mém životě. Nemám narozeniny ani svátek, ale když jsem o tom nedávno přemýšlela, v tento den se v mém životě (nebo vlastně i trochu před ním :-)) přihodily 3 věci, na které prostě nemohu nevzpomenout, i když jsou každá z poněkud jiného soudku…
Za prvé – jednoho 19. října během 2. světové války se narodila moje maminka. Její početí bylo dle rodinných vyprávění jakousi překvapující nehodou a povedlo se to mým prarodičům, kterým v té době bylo 31 a 40 let a měli doma jednoho synka (mého budoucího strýce :-)) právě vstupujícího do puberty…
Moje babička – prostá žena z vesnice v pohraničí a nejhodnější člověk, jakého jsem kdy poznala – budiž jí země lehká – si ve svých 31 letech připadala na dítě stará (prý „taková ostuda“), skákala ze schodů a brala horké koupele… leč nicméně bezúspěšně a anžto jí naštěstí nějaké drastičtější babské potratové rady nenapadlo zkoušet v praxi, smířila se s osudem a porodila lehce nedonošenou, ale vcelku zdravou holčičku, která po dalších 31 letech v den svých 31. narozenin ležela v porodnici s „1 den starým, mým o skoro 4 roky mladším bratrem:-)“. V té době sice, pravda, nepatřila mezi nejmladší rodičky, ovšem zase „taková ostuda“ to nebyla a její dcera (já:-)) si ve svých 31 letech musela na své první dítě ještě 2 roky počkat a bylo to „úplně normální“ :-)…
Za druhé – zde ani já se nevyhnu již zde tolikráte svěřovanému tématu, ale – napíšu vám to :-).
Ve dnech 19.-21. října 2003 se konalo v Ostravě lékařské sympozium na nějaké téma z intenzivní péče a já, jakožto chirurg pracující na JIPce naší pražské kliniky, jsem tam společně se 3 dalšími kolegy „byla vyslána“ (lépe řečeno řekla jsem si o to, zaplatila poplatky…) – bylo to fakt příhodné, protože jsem se zase jednou chtěla podívat domů k rodičům (pocházím z města asi tak 30 km od Ostravy) a navíc 18.- a 19. října slaví narozeniny můj bratr a máma (viz zaprvé), bydlet budu samozřejmě doma, takže ušetřím za hotel… oslavíme to všechno zase jednou pospolu… paráda!
Problém byl ten, že 18.-19.10. byl víkend, který jsem měla sloužit na klinice. … bylo to opravdu narychlo a víkendové služby se narychlo těžko přehazují, takže po dlouhých peripetiích jsem ukecala jednoho kolegu na nedělní službu s tím, že sobotu budu teda v nemocnici a poté mi můj svérázný JIPový šéf domluvil odvoz v neděli asi tak ve 4 hod. ráno (abychom tam byli na snídani) firemním vozem jedné farmaceutické firmy, jejíž zástupkyně se tam také chystá, jede takhle v noci z Českých Budějovic a bere s sebou cestou ještě další 2 doktory a docenty (takže nás bude akorát jedno plně obsazené auto)… ovšem moc moc by mě prosila, jestli bych mohla taxíkem dojet někam na periferii na druhý konec Prahy, aby nemusela zajíždět do města – samozřejmě na firemní účet… jasná věc, teď se už jen budu modlit, aby byla sobotní služba jakž takž klidná a já se v noci aspoň trochu vyspala, když budu vstávat před 3:30…
Sobotní služba byla přes den taková běžná – pořád něco, ale žádný mimořádný blázinec – snad to vydrží… navíc jsem už třetí den prováděla jisté „kontroly“ stále s negativním výsledkem… relativní pracovní klid nevydržel.
Kolem 21:00 hod přivezli na náš akutní příjem odněkud ze středních Čech staršího pána – po pádu z výšky, šok, pravděpodobně vnitřní krvácení – po zajištění okamžitě na CT, kde byla potvrzeno velké množství krve v břiše, takže na chirurgický sál… naklusali jsme tam ve trojici – vedoucí lékař služby + já + jeden mladší kolega – já přišla první, takže budu asistovat, na kolegu zbyly háky – kiškiškiš:-))… „Tak snad to bude slezina, vyndá se a bude klid“… „Možná spíše játra – to by bylo blbý, ale snad bychom to mohli do půlnoci stihnout…“ (nic jiného v 90% nitrobřišních poranění v břiše takhle nekrvácí)…“Jak se to dědovi stalo?“… anesteziolog: „Spad z višně…“ „Co :-))???“… „Jojo – prý lezl řezat nějakou větev a slítnul ze žebříku…“ „No to mě podrž…“ „Jak na tom je oběhově?“… „Jde to, teče do něj, co se dá, ale kdybyste to zastavili, byl by na tom asi líp…“ …vedouce konverzaci v podobném duchu jsme odsávali krev a hledali v břiše zdroj krvácení… slezina dobrá… hm…. játra… pořádná kontrola… „hele – taky nic“… „šmarjá, odkud to teče?!?!“… „já to říkal, že na tom cétéčku to vypadalo divně…“… „nesejčkuj a zaber tím hákem“… začínali jsme se lehce potit a bylo nám jasné, že tahle služba klidná nebude…
Po dalších nekonečných minutách, kdy se plnily odsávačky krví a my zabořovali ruce a nástroje hloub a hloub do břicha, jsme konečně zpřehlednili situaci a… všem třem nám spadla čelist… pánovi (s legračním příjmením :-)) se bůhvíjak povedlo pádem z višně si utrhout hlavní žílu odvádějící krev z celého tenkého střeva při jejím vstupu do jedné z hlavních břišních žil… po zasvorkování celého tohoto žilního problému a odsátí zbytku krve už konečně v přehledném terénu jsme celkem nikde nic dalšího nenašli…
„Hmmm, tak to jsem teda ještě nikde neviděl, ani o tom nikde neslyšel, ani nečetl… to je na publikaci…“ děl pan asistent vedoucí služby… „No fajn, rarita, ale co s tím??“…
Po odborné debatě o pro a proti pro jednotlivé postupy jsme se teda rozhodli, že si zahrajeme na cévní chirurgy (anžto žádný atestovaný není aktuálně k dispozici – na jejich služby nejsou peníze, víme…) a zkusíme to nějak sešít dohromady (teda nejspíše tak nějak já, protože jsem z nich tří „nejvíce cévní chirurg“ i když proti své vůli – ale to je jiný příběh…).
Další hodinu jsme teda připravovali terén tak, abychom se k tomu aspoň trochu dostali s jehlou a nití a následně sešívali v hrozných břišních hlubinách žílu k žíle (kdo kouká na seriály typu Emergency nebo Chicago Hope – tak tak to v reálu opravdu na sále nefunguje:-))..). Když jsme byli hotoví, nastal okamžik pravdy – vůbec jsme si nebyli jistí, k čemu dojde, až pustíme svorky… cévy se naplnily bez jakéhokoli úniku krve a po několika minutách se už dost namodralá barva střevní stěny změnila na zdravě narůžovělou… operaci jsme dokončili v lehké euforii (ještě není vyhráno) s tím, že jestli se to povede, tak je to opravdu docela rarita…
Skončili jsme kolem 1 hodiny ráno a pořád ještě v „radostném opojení z dobře vykonené práce“ (a když je tou dobře vykonanou prací dost pravděpodobně zachráněný lidský život, tak je to opojení fakt jako droga:-)) jsme seděli na mém lékařském pokoji, luxovali ledničku a líčili si, jak budou ráno ostatní čubrnět, co se nám povedlo… já jsem poté po několika drobnostech na ambulanci a určité kontrole (pořád nic) začala balit na odjezd „za vědou“… no tak se vyspím až příští noc no…
Objednaný taxík čekal, noc byla chladná, ale aspoň nepršelo, takže když mě s cestovní kabelou vyhodil někde na jižním konci Prahy u silnice, nemusela jsem nikde hledat přístřešek – noc, ticho, nikde ani živáčka, jen autobusové zastávky, budky… docela na mě dolehl takový nějaký strach, který během 10 minut, než se přiřítilo osamělé auto s českobudějovickou espézetkou, vzrostl do nečekaných rozměrů… nevím proč, normálně se nebojím, ale teď možná… no, to budeme řešit posléze…
Paní magistra firemní zástupce byla moc milá, okmažitě mě poznala a se slovy, že mi snad nebude vadit spolujezdec v autě, mě nacpala na zadní sedadlo… vepředu vedle ní již seděl jeden docent a vzadu na středním sedadle trůnila přepravka na zvířátka a v ní… krysařík Anežka s velikýma očima :-)… prý by byla sama doma a je maličká, tak ji panička musela vzít s sebou…
Poté, co se na poslední volné místo vzadu nasoukal o kousek dál ještě jeden spolujezdec, jsme najeli na D1 a kolem 9:00 jsme vystupovali (já už teda pěkně unavená i přes brzké ranní kafe v motorestu) u jednoho ostravského hotelu – místu konání onoho sympozia. Snídaně nás docela vzpružila, dále kontrola – pořád nic… a potom už registrace a odborný program (předtím setkání s mými kolegy z práce, kteří nesloužili a přijeli normálně kultivovaně vlakem den předem, a moje líčení noční akce na operačním sále).
Program byl docela náročný, ale já jsem docela odolávala spánku, venku začalo pršet a další kontrola – nic… v neděli 19. října 2003 jsem kolem 15:00 hod. opouštěla hotel, v květinářství jsem cestou zakoupila narozeninovou kytici pro mámu a autobusem dojela do rodného města (ani těch cca 30 min. v autobuse jsem nespala)… u zastávky, kde jsem v dešti vystoupila, byla zrovna lékárna, a už jsem to prostě nevydržela, vlítla dovnitř a koupila…. těhotenský test :-)))…
Doma u rodičů nikdo nebyl(?), takže jsem provedla další kontrolu – pořád nic – nedostala jsem to :-)… takže mi to prostě nedalo, těhotenský test jsem rozbalila a ten papírek jsem počůrala:-)… následné 3 minuty jsem strávila rádoby klidným vybalováním věcí v jiné místnosti a pak jsem jakoby mimochodem koukla v kuchyni na ten bílý proužek papíru… a co myslíte :-)))… takže v neděli 19. října 2003 jsem se dozvěděla, že jsem těhotná….
Seděla jsem tam v kuchyni u rodičů, za oknem typické „podzimní hnusné počasí“ a mě se v duši rozhostil takový zvláštní a strašně příjemný pocit klidu a pohody a toho, že asi začíná něco úplně nového v mém životě… a taky mám pro rodiče bezvadný vánoční dárek :-)))
Rodiče byli nakoupit věci na oslavu, dorazil i brácha se svou tehdejší přítelkyní a bylo to moc moc fajn… a fakt, že jsem se odmítla napít alkoholu na přípitek, nikdo ani moc nezaznamenal :-)… spát jsem šla se slepicema (druhý den od rána pokračovalo sympozium – naši jedou do Ostravy do práce – vezmou mě autem) a na co jsem hrdá nejvíce – své tajemství jsem dokázala před rodinou udržet na uzdě opravdu až do Vánoc, kdy jej dostali pod stromeček :-)…

P.S.1 V práci jsme byli za hrdiny dne, pán s legračním příjmením se opravdu úplně uzdravil, moc nám děkoval, a když se po roce provádělo kontrolní rentgenové vyšetření břišních cév (s kontrastní látkou), místo sešití nebylo prakticky vůbec vidět)… a pan asistent tento případ posléze někde úspěšně publikoval…

P.S.2 – Sorry – dlužím vám za třetí:
Takže za třetí – 19.října 2005 jsem se zaregistrovala na VD pod přezdívkou, pod kterou mě tu většina z vás zná :-)…
Původně jsem v toto první výročí hodlala Petře, redakci a vůbec vám všem, co sem chodíte, poděkovat za VD, které se tak nějak za ten rok staly součástí této mé životní etapy, která mi určitě nevymizí z paměti…
…po některých událostech, které se během toho roku staly, musím dodat, že mi VD hodně daly, něco také vzaly, a hlavně mě přinutily koukat se na hodně věcí tak nějak šířeji a z více zorných úhlů – nejen jako „stránečky pro maminky“ :-), ale jako platforma pro vyjadřování názorů, postojů, tříbení komunikačních schopností, nalézání přátel a v neposlední řadě i zkoušku charakterů… asi větší než se může někomu jevit…
..takže jsem se po odmlce (hlavně díky Petře a jejím mailům) rozhodla, že se tady – možná ve trochu pozměněné roli, budu objevovat nadále…
děkuji za VD vyvítekomuvšemu:-)

Napsal/a: Káča