Tajemno v reálu (díl třetí a poslední o snech a cestě k Chocholouškovi)

Tak a je tu závěr trilogie. Nyní už víte o mém dětství a dospívání v doprovodu báchorek a důchů. Víte, jak vypadala moje setkání s léčiteli a kartářkami, takže už zbývají jen ty sny

Nevím, čím to bylo, jestli tím, že oni léčitelé do mě pouštěli svou energii či co, ale spustilo to ve mně i jiné reakce, kterým jsem se musela učit rozumět. Samostatnou kapitolou jsou sny, které někdy až děsivě předpovídají realitu.

Vybíram jen dva, a to ty, které mě nejvíce šokovaly.

Sen první. Většinou se mi zdají kraviny, pokud se mi tedy něco zdá. Prostě výplody fantazie, ale občas se objeví něco, nad čím se pozastavím. Jako jednou.

Zdálo se mi o naší rodině, mimo mě, manžela, mámy a babičky v tom hlavní roli hrál můj táta. Všichni jsme byli oblečeni v černém, ale tak nějak slavnostně, pánové obleky, dámy kostýmky. Všichni jsme šli v písku a to ještě z kopce do kopce, strašně se to bořilo. Když jsem se rozhlédla, uvědomila jsem si, že jsme nedaleko místa, kde stojí naše chata. Pokud někdo znáte Turnovsko, zámek Sychrov, tak ty písečné duny byly právě před alejí vedoucí k tomu zámku. Všem se nám šlo ztěžka. Já vedla tátu za ruku, protože ho to hodně zmáhalo a dělala si o něj starosti. Neustále jsem se ho ptala, zda si nechce odpočinout, že vypadá špatně. Bořili jsme se v tom písku, když najednou padnul vyčerpáním. Vyděsilo mě to a v tu chvíli jsem se probudila.

Nevýhodou je, že se nezajímám o výklad snů, tudíž nikdy nedokážu přesně odhadnout, co který sen znamená, nebo o čem vypovídá.

Nicméně jsem měla druhý den ráno nutkání zavolat domů a zeptat se, jestli je vše v pořádku. Pak jsem to ale neudělala, protože jsem si řekla, že je nebudu děsit, kvůli nějakému hloupému snu. Moje máma mě ale předběhla. Zavolala první. Prý byli na chatě a táta uklízel staré harampádí, bylo tam prý spousta těžkých věcí, nějak neodhadl síly a přepadla ho srdeční slabost, takže se zhroutil. Odvezla ho záchranka do nemocnice. Naštěstí to dopadlo dobře, zůstal tam jen pět dní, nasadili mu na to prášky. Když jsem mu vyprávěla ten sen, tak jen nevěřícně kroutil hlavou.

Sen číslo dvě. Začalo se mi pravidelně každou noc zdát o psech. Hlavní roli nehrál jen ten náš, ale i spousta jiných. Většinou jsem v nich poznávala psi sousedů či známých občas se objevil úplně neznámý. Jediné co měli společné bylo to, že mě neustále pronásledovali, děsili, kousali atp. Jakmile jsem (samozřejmě ve snu) vytáhla paty z baráku, už na mě útočili, nebo z nedalekého lesa na mě hleděli jejich světélkující oči. Bylo to fakt deprimující. Nechápala jsem to, mám psi ráda a nebojím se jich. Jenže v těch snech jsem z nich fakt měla strach. Byli nevypočitatelní, zlí a útoční. Večer jsem se bála usnout a říkala jsem si, který ze sousedovic psů mi poleze do snu Když se to takhle táhlo třetí měsíc, už jsem toho měla až nad hlavu. Jednou, když jsem se zastavila za ženskýma v mé bývalé práci (byla jsem na mateřské) na kávu a tlachala jsem s nimi, tak jsem se jen tak letmo zeptala, jestli některá neví, co můžou znamenat psi ve snu, konkrétně ti, co neustále útočí nebo děsí. Jedna z nich má snář v oblibě, tak mi řekla, že to znamená, že někdo hodně blízký mě zradí nebo se mi chystá ublížit, ne třeba fyzicky, ale citově. Hm… a mám to. Tak jsem tedy začala přemýšlet, co to asi tak hrozného může být. Navíc jsem nevěděla o nikom, s kým bych se nějak tvrději nepohodla, nebo snad na mě měl přímo spadeno. A ty sny mě tak štvaly. Když už na mě z jednoho snu bafnul asi tak dvoutunový dobrman, uvázaný na řetězech v temné stodole bůhví kde, tak jsem si začala říkat, že už by mě asi mělo trknout, co se to vlastně děje.
Ono se opravdu dělo. Jak jsem psala, byla jsem tehdy necelý půlrok na mateřské, takže zaměstnaná mimčem a prací okolo baráku. Manžel pracoval mimo domov v Praze a domů jezdil jen na víkendy. Nějak jsem si vůbec nepřipouštěla, že tím člověkem by měl být on. Jenže, když jsem začala pídit a prozřela, tak jsem zjistila, že je mi nevěrný. (Prosím čtenářky, aby se nad tímto nepozastavovaly, neboť jsme to vyřešili a to je na úplně jiné povídání). Šok to byl, to ano, ale ještě víc bylo šokující, že to trvalo právě ty tři měsíce, co se mi začalo zdát o těch zpropadených psech ))

Přidám poslední věc k dobru. Nedalo se to nikam zařadit. Dodnes nevím jestli to byl sen, nebo ne a jak dalece to souvisí s duchy. Nějaký čas, když se stavěl náš dům, jsme bydleli v domě manželových rodičů. Je to starý dům, stojí minimálně od 50. let. Občas se mi stává, že mívám právě ve starých domech, neurčité pocity. V nových domech se mi to nestává. Prostě, když jdu třeba večer chodbami v domě, když všichni spí, tak mám nutkání rychle udělat, to proč jsem tam šla a zmizet zase rychle do postele. Nepřipadá mi, že by to souviselo s dětinským strachem z tmavých prostor a vysvětlím proč. Jednak proto, že právě v novějších staveních, bez historie, se mi to opravdu nestává a druhak jsem měla zvláštní zážitek.

Když jsme takhle jednou spali, tak mě v noci vzbudilo něco jako tahání za nohu. Tak se samozřejmě rozhlížím, o co jde a v průchodu mezi pokoji vidím tmavou postavu v klobouku. Pomyslím si něco o tom, že jsem blázen, a spím dál. Znovu tahání, zase se rozhlížím, ta postava tam pořád je. Už mě to děsí a tak šťouchám do manžela, ať se vzbudí, že tu něco je. Strašně bych chtěla zaječet, ale nejde to. Jsem k smrti vyděšená. Postava se nehýbe, pravda, ale co to sakra je? Najednou zmizí. Fakt děsnej zážitek. Druhý den to vyprávím manželovi a ten mě samozřejmě pokládá za blázna. Výrazem „v tomhle jsi fakt divná“ debatu ukončuje O týden později se to opakuje, ta samá postava v klobouku, to samé místo, budí mě. Spontáně mě napadá jediná myšlenka „pane bože, ať je to kdokoli, ať mě nechá být“ a přestože si to moc nepamatuji, ale kousíček toho katolíka ve mě je, tak odříkám klasickou modlitbu „pane Bože, jenž jsi na nebesích atd. atd“. Já vím, že to zní divně, ale fakt mě to děsilo a nic lepšího mě nenapadlo. Jenže výsledkem bylo, že tmavý kloboučník už mě nenavštívil.
Po čase když k nám zavítala mámina sestra, tak jí to vyprávím, samozřejmě bez toho závěru s modlitbou. Jaké je moje překvapení, když mi řekne, že to není nic nenormálního, že to mohl být někdo, kdo v tom domě bydlel a hledal někoho, kdo ho konečně uvidí a pomůže mu odejít. Stačí se prý pomodlit.

Tak a je to tady, „jsem divná“ a „nenormální“.

Takže když to shrnu – nevěřila jsem na kartářky, léčitele, sny, duchy či cokoli jiného a je ze mě „blázen“

Pravdou je, a to musím zaklepat, že už dobré dva roky se mi to všechno statečně vyhýbalo a taky doufám, že ještě chvíli vyhne. Kartářky a různé vědmy k sobě už nepouštím na metr a zdrhám. Léčitele jsem prozatím znovu nepotřebovala, i když moje záda už volají po záchraně, tak asi zajdu za osvědčeným terapeutem, který se díky bohu neodstěhoval a je na stejném místě. Sny tohoto rázu se mi díky bohu už nezdají a bydlím v novém, takže od bludných duchů je snad taky pokoj.

Je možné, že někteří/některé z vás mají podobné zážitky či příhody. Věřte, že si ráda přečtu, že v tom nejsem sama a doufám, že na mě nepošlete Chocholouška ))