Tak a je tu závěr trilogie. Nyní už víte o mém dětství a dospívání v doprovodu báchorek a důchů. Víte, jak vypadala moje setkání s léčiteli a kartářkami, takže už zbývají jen ty sny 🙂
Nevím, čím to bylo, jestli tím, že oni léčitelé do mě pouštěli svou energii či co, ale spustilo to ve mně i jiné reakce, kterým jsem se musela učit rozumět. Samostatnou kapitolou jsou sny, které někdy až děsivě předpovídají realitu.Vybíram jen dva, a to ty, které mě nejvíce šokovaly.
Sen první. Většinou se mi zdají kraviny, pokud se mi tedy něco zdá. Prostě výplody fantazie, ale občas se objeví něco, nad čím se pozastavím. Jako jednou.
Zdálo se mi o naší rodině, mimo mě, manžela, mámy a babičky v tom hlavní roli hrál můj táta. Všichni jsme byli oblečeni v černém, ale tak nějak slavnostně, pánové obleky, dámy kostýmky. Všichni jsme šli v písku a to ještě z kopce do kopce, strašně se to bořilo. Když jsem se rozhlédla, uvědomila jsem si, že jsme nedaleko místa, kde stojí naše chata. Pokud někdo znáte Turnovsko, zámek Sychrov, tak ty písečné duny byly právě před alejí vedoucí k tomu zámku. Všem se nám šlo ztěžka. Já vedla tátu za ruku, protože ho to hodně zmáhalo a dělala si o něj starosti. Neustále jsem se ho ptala, zda si nechce odpočinout, že vypadá špatně. Bořili jsme se v tom písku, když najednou padnul vyčerpáním. Vyděsilo mě to a v tu chvíli jsem se probudila.
Nevýhodou je, že se nezajímám o výklad snů, tudíž nikdy nedokážu přesně odhadnout, co který sen znamená, nebo o čem vypovídá.
Nicméně jsem měla druhý den ráno nutkání zavolat domů a zeptat se, jestli je vše v pořádku. Pak jsem to ale neudělala, protože jsem si řekla, že je nebudu děsit, kvůli nějakému hloupému snu. Moje máma mě ale předběhla. Zavolala první. Prý byli na chatě a táta uklízel staré harampádí, bylo tam prý spousta těžkých věcí, nějak neodhadl síly a přepadla ho srdeční slabost, takže se zhroutil. Odvezla ho záchranka do nemocnice. Naštěstí to dopadlo dobře, zůstal tam jen pět dní, nasadili mu na to prášky. Když jsem mu vyprávěla ten sen, tak jen nevěřícně kroutil hlavou.
Sen číslo dvě. Začalo se mi pravidelně každou noc zdát o psech. Hlavní roli nehrál jen ten náš, ale i spousta jiných. Většinou jsem v nich poznávala psi sousedů či známých občas se objevil úplně neznámý. Jediné co měli společné bylo to, že mě neustále pronásledovali, děsili, kousali atp. Jakmile jsem (samozřejmě ve snu) vytáhla paty z baráku, už na mě útočili, nebo z nedalekého lesa na mě hleděli jejich světélkující oči. Bylo to fakt deprimující. Nechápala jsem to, mám psi ráda a nebojím se jich. Jenže v těch snech jsem z nich fakt měla strach. Byli nevypočitatelní, zlí a útoční. Večer jsem se bála usnout a říkala jsem si, který ze sousedovic psů mi poleze do snu 🙂 Když se to takhle táhlo třetí měsíc, už jsem toho měla až nad hlavu. Jednou, když jsem se zastavila za ženskýma v mé bývalé práci (byla jsem na mateřské) na kávu a tlachala jsem s nimi, tak jsem se jen tak letmo zeptala, jestli některá neví, co můžou znamenat psi ve snu, konkrétně ti, co neustále útočí nebo děsí. Jedna z nich má snář v oblibě, tak mi řekla, že to znamená, že někdo hodně blízký mě zradí nebo se mi chystá ublížit, ne třeba fyzicky, ale citově. Hm… a mám to. Tak jsem tedy začala přemýšlet, co to asi tak hrozného může být. Navíc jsem nevěděla o nikom, s kým bych se nějak tvrději nepohodla, nebo snad na mě měl přímo spadeno. A ty sny mě tak štvaly. Když už na mě z jednoho snu bafnul asi tak dvoutunový dobrman, uvázaný na řetězech v temné stodole bůhví kde, tak jsem si začala říkat, že už by mě asi mělo trknout, co se to vlastně děje.
Ono se opravdu dělo. Jak jsem psala, byla jsem tehdy necelý půlrok na mateřské, takže zaměstnaná mimčem a prací okolo baráku. Manžel pracoval mimo domov v Praze a domů jezdil jen na víkendy. Nějak jsem si vůbec nepřipouštěla, že tím člověkem by měl být on. Jenže, když jsem začala pídit a prozřela, tak jsem zjistila, že je mi nevěrný. (Prosím čtenářky, aby se nad tímto nepozastavovaly, neboť jsme to vyřešili a to je na úplně jiné povídání). Šok to byl, to ano, ale ještě víc bylo šokující, že to trvalo právě ty tři měsíce, co se mi začalo zdát o těch zpropadených psech :-)))
Přidám poslední věc k dobru. Nedalo se to nikam zařadit. Dodnes nevím jestli to byl sen, nebo ne a jak dalece to souvisí s duchy. Nějaký čas, když se stavěl náš dům, jsme bydleli v domě manželových rodičů. Je to starý dům, stojí minimálně od 50. let. Občas se mi stává, že mívám právě ve starých domech, neurčité pocity. V nových domech se mi to nestává. Prostě, když jdu třeba večer chodbami v domě, když všichni spí, tak mám nutkání rychle udělat, to proč jsem tam šla a zmizet zase rychle do postele. Nepřipadá mi, že by to souviselo s dětinským strachem z tmavých prostor a vysvětlím proč. Jednak proto, že právě v novějších staveních, bez historie, se mi to opravdu nestává a druhak jsem měla zvláštní zážitek.
Když jsme takhle jednou spali, tak mě v noci vzbudilo něco jako tahání za nohu. Tak se samozřejmě rozhlížím, o co jde a v průchodu mezi pokoji vidím tmavou postavu v klobouku. Pomyslím si něco o tom, že jsem blázen, a spím dál. Znovu tahání, zase se rozhlížím, ta postava tam pořád je. Už mě to děsí a tak šťouchám do manžela, ať se vzbudí, že tu něco je. Strašně bych chtěla zaječet, ale nejde to. Jsem k smrti vyděšená. Postava se nehýbe, pravda, ale co to sakra je? Najednou zmizí. Fakt děsnej zážitek. Druhý den to vyprávím manželovi a ten mě samozřejmě pokládá za blázna. Výrazem „v tomhle jsi fakt divná“ debatu ukončuje 🙂 O týden později se to opakuje, ta samá postava v klobouku, to samé místo, budí mě. Spontáně mě napadá jediná myšlenka „pane bože, ať je to kdokoli, ať mě nechá být“ a přestože si to moc nepamatuji, ale kousíček toho katolíka ve mě je, tak odříkám klasickou modlitbu „pane Bože, jenž jsi na nebesích atd. atd“. Já vím, že to zní divně, ale fakt mě to děsilo a nic lepšího mě nenapadlo. Jenže výsledkem bylo, že tmavý kloboučník už mě nenavštívil.
Po čase když k nám zavítala mámina sestra, tak jí to vyprávím, samozřejmě bez toho závěru s modlitbou. Jaké je moje překvapení, když mi řekne, že to není nic nenormálního, že to mohl být někdo, kdo v tom domě bydlel a hledal někoho, kdo ho konečně uvidí a pomůže mu odejít. Stačí se prý pomodlit.
Tak a je to tady, „jsem divná“ a „nenormální“.
Takže když to shrnu – nevěřila jsem na kartářky, léčitele, sny, duchy či cokoli jiného a je ze mě „blázen“ 🙂
Pravdou je, a to musím zaklepat, že už dobré dva roky se mi to všechno statečně vyhýbalo a taky doufám, že ještě chvíli vyhne. Kartářky a různé vědmy k sobě už nepouštím na metr a zdrhám. Léčitele jsem prozatím znovu nepotřebovala, i když moje záda už volají po záchraně, tak asi zajdu za osvědčeným terapeutem, který se díky bohu neodstěhoval a je na stejném místě. Sny tohoto rázu se mi díky bohu už nezdají a bydlím v novém, takže od bludných duchů je snad taky pokoj.
Je možné, že někteří/některé z vás mají podobné zážitky či příhody. Věřte, že si ráda přečtu, že v tom nejsem sama a doufám, že na mě nepošlete Chocholouška :-)))
Napsal/a: Horempádem
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (16 vyjádření)
Jsou místa, která nahání strach a místa, kde se člověk cítí, jako by tam žil celý život a stejné je to slidmi. A pan Chocholoušek? doma mu říkáme strýček Chocholoušek. On to není vůbec náš známý , ale z titulu jeho zaměstnání je považován jako člen rodiny- půlka naší rodiny tam patří , tedy velmi často to tak vypadá.
Bramborko, Ajiku, ty louky a lesy o kterých jsem mluvila, tak vím, že za války tamtudy často prý procházeli vojáci, babička tam bydlela a často o tom vyprávěla. Nevím a nikoho jsem se neptala, jestli se tam něco nestalo, protože samozřejmě, kdybych se svěřila, že ještě teď ve třiceti trpím fobií z těchto míst, tak by se mi asi vysmáli :-)) Na chatu tam jezdím celý život a asi bych tam nechtěla být úplně sama, protože stejně stísněně se cítím sama jak přímo v chatě, tak i na zahradě. Dříve tam byla osada starých domů, které se zbourali a původní se zachovali jen dva, zbylé jsou na těchto místech nově vystavěné. Takže to je přesně to, o čem jsem mluvila v článcích. Stará místa s historií na mě působí špatně a jsem nesvá.
Bramborko, a co se tak poptat nějakých „pamětníků“, co se tam stalo? My se s manžou taky shodneme, že se třeba na nějakém místě necítíme dobře… stalo se nám to už mockrát. A pokud ten šestý smysl máš, jistě by tě (mě) zajímalo, proč ty pocity, co se tam mohlo stát…
Jinak k tvému dotazu – těm, s kterými jsem se o tom bavila, se to často nestává (nevím, možná lidi nenapadne je zavolat), ale berou to normálně, jako věc, která se stává a možná je – a jistě přijedou. Spadá to prostě do té oblasti, kterou si nedokážeme vysvětlit … víš, ono se o tom dost špatně takhle píše, ale znám asi dva, pro které je bohužel setkávání se s těmito věcmi častou realitou…
Jo, a ještě mě napadlo v souvislosti s těmi místy… jednou dávali v televizi nějaký pořad o nevysvětlitelných jevech – pamatuji si, že mluvili o tom, že někde v Americe je úsek dálnice, kde se velmi často stávaly dopravní nehody – na rovinaté a přehledné cestě. Dotazovali se lidí, kteří tudy projížděli a ti jim nezávisle na sobě říkali, že právě v těchto místech často slyší nelidský křik a dusot koní… pátrali a zjistili, že v těch místech kdysi proběhla nějaká krvavá bitva mezi bělochy a Indiány, snad tam i vypálili nějakou vesnici. JSou to hrozně zajímavé věci, i když děsivé…
Horempádem,jezdívám s kočárkem na procházky kolem naší vesnice.Jedním směrem se, ale,nevydávám, kolem části lesa která je u silnice,prostě nemůžu v klidu projít, nevím proč, ale jsem přesvědčená, že tam někdo umřel… Ten pocit mám, jenom, když jdu s dětmi sama,jde-li někdo dospělý se mnou, tak nic.. A taky je tu u nás za kopcem zaniklá vesnice, samé sutiny obytných i hospodářských budov,jsou tam překrásné zahrady plné ještě dobrého ovoce,ale já tam prostě nemůžu, připadá mi to tam jako jeden velký hřbitov. A mám nejasný pocit, že se tam za války „hodně střílelo“. Samo, že do vzduchu to nebylo. Nikomu se s tím nesvěřuju, ale jo, nelíbí se mi tam, tak tam prostě nechodím. Na druhou stranu, doma se cítím skvěle…
Ájíku, chtěla jsem se zeptat,jak to berou faráři,když z těchto důvodů vysvěcují domy? Stává se jim to často?
Ještě mi to připomnělo jednu věc. Když mi bylo tak okolo 12-13, tak na chatě jsem měla kamarádku a kamaráda. Dost často jsme se jako děti scházely a trávily spolu spoustu času. Samozřejmě jako každé děti v tomto věku, jsme byly většinou přes den zalezlé a scházely se až v pozdním odpoledni. Dělaly jsme oheň a vyprávěly si a tak podobně. Jednou v podvečer jsme seděly na kopci na louce. Je to konec vesnice a pak už jen louky a lesy. Sedíme, povídáme o ptákovinách. Tma ještě nebyla. Jak tak kecáme. V dálce na louce něco upoutalo mou pozornost. Uviděla jsem obrys čehosi, na takovou dálku jsem nedokázala identifikovat, co to je, jestli člověk nebo zvíře. Ale nic povídáme dál, protože jsem si myslela, že se mi to jen zdá. Jenže ono se to blížilo a mě připadalo, že nějak rychle. Tak jim ukazuji ať se podívají tím směrem, že tam něco je. Odpověď byla, že nic nevidí. Jenže já to viděla stále, rychle se to blížilo a já v tom rozeznávala něco jako postavu v plášti. Přestože oni to neviděli, já se dala na úprk, protože mě to děsilo a hlavně znepokojovalo, že to vidím jen já. Ten samý úprk spustili i oni za mnou 🙂 Kamarádky dům byl nejblíže, takže jsme proběhly pod okny jako koně, až jsme vyděsily lidi uvnitř 🙂 Já tehdy byla vyděšená, jak když na mě šáhne smrt. Pořád se mě ostatní vyptávali, co jsem tam viděla. Její otec vyšel na tu louku a nikoho neviděl. Každý mi tvrdil, že jsem nic nemohla vidět.
Jen když tohle píšu, tak mě fakt mrazí ještě teď, já vím, že tam tehdy něco bylo. Občas se chci vydat třeba se psem na ty louky na procházku. Je to tam opravdu krásné , jsou tam prostorné louky obehnané lesy, panorama jak z filmu. Jenže já se po pár metrech vracím, protože ve mě je tak ztísněný pocit, že si s tím neumím poradit jinak, než tak , že odejdu. Nemám to v sobě dořešené dodnes a to už to je víc jak 18 let zpátky.
Děkuji holky , potěšily jste mě, že v tom nejsem sama. V posledním článku jsem psala, že jsem ráda, že většina z těchto věcí se mi vyhýbá. Jenže nyní bych uvítala, kdyby se ve mě probudily věštecké schopnosti :-))) Mám tak přeplněný hard disc (hlavu), že nevím co dřív řešit. Sbíhají se mi věci, u kterých musím čekat jak dopadnou a já bych raději vyvěštila odpověď rovnou 🙂 abych mohla pokračovat dál. Nedaří se mi vůbec věci plánovat natož realizovat 🙂 Nejspíš zajdu za léčitelem ať mi nastartuje turbo systém, nebo jen pročistí potrubí, abych fungovala lépe 🙂
Já mám od malicka hrozne hororove sny ale souvisí to se spatnem dectvi ale to jsem rict nechtela. Ale stavalo se mi drive dost casto, ze kdyz se mi o nekom zdalo,treba o spoluzacce kterou jsem nevidela snad sto let,natuty jsem toho cloveka druhy den potkala. Lekala jsem se sama sebe. Pak mi jednou rekl lecitel ze je to telepatie. Ha ha.. Ale uz se mi to nestava nebo ne tak casto. Spis je to urcite obdobi a pak dlouho nic. Kamkam
Já mám od malicka hrozne hororove sny ale souvisí to se spatnem dectvi ale to jsem rict nechtela. Ale stavalo se mi drive dost casto, ze kdyz se mi o nekom zdalo,treba o spoluzacce kterou jsem nevidela snad sto let,natuty jsem toho cloveka druhy den potkala. Lekala jsem se sama sebe. Pak mi jednou rekl lecitel ze je to telepatie. Ha ha.. Ale uz se mi to nestava nebo ne tak casto. Spis je to urcite obdobi a pak dlouho nic. Kamkam
Milli.s, mám stejné cítění, už se mi to taky stalo, že jsem měla divný pocit a pak se opravdu něco stalo. Raději o tom nechci přemýšlet. K tomu starému baráčku, ono prý před nastěhováním má pomoci i „odehnat zlé duchy kouřem“, různé vonné tyčinky, popř. hlasitá hudba je čas od času dobrá. Já bych na motlitby velmi vsadila, já osobně mám vždy v duši pak klid.
Horempádem,napínavý článek.I já si myslím,že se tyhle věci stávají.Vždy mě to přitahovalo,takové vyvolávání duchů,věštba minulosti,i budoucnosti,ale ani jednou jsem nebyla u kartářky,ikdyž už mě to kolikrát lákalo.Kdysi v pubertě jsme s holkama vyvolávaly duchy,ale bály jsme se,proto jsme toho nechaly.Známá má sestru,která těmhle věcem propadla a do dnes chodí k psychiatrovi.Prý zašla hodně daleko…Zajímá mě i numerologie a doma mám nějaký snář,ale z dnešní doby,tak kdo ví,co je na těch výkladech pravdy.Spíše než sny,mám takové divné tušení,že se někomu stane něco z rodiny.Prostě mě o toho člověka přepadne divný strach,ale zatím se žádnému dotyčnému naštěstí nic nestalo,jen se třeba za nějaký den dozvím,že zemřel člověk,kterého jsem znala.Vlastně teď si vzpomínám,že tak před rokem jsem si vzpomněla na svého jednoho bývalého přítele,jak asi žije a že jsem ho dlouho neviděla.Za dva dny jsem jela ke kamarádce a ta mi oznámila,že se oběsil.Tak to tehdy bylo u mně na sesypání.A před měsícem umřela mamce kamarádka a já doma našla barvu na vlasy,kterou jsem měla koupenou pro mamku a měla jsem ji zavést,protože si s kamarádkou navzájem barvily vlasy.A když jsem se k mamce chystala,tak mi zavolala,že kamarádka náhle zemřela.Uff,je mi z toho divně..
Horempádem,píšeš moc hezky,četlo se to jedním dechem:-)
Horempádem, krásně napsané, věřím naprosto všemu, tyto věci se určitě stávají!
Horempádem, já už jsem se taky setkala s duchy, jen na to nerada myslím. Dokonce před smrtí mého tatínka se mi zdál sen, ve kterém jde smrtka k nějaké posteli. A zanedlouho tatínek umřel, ani jsme nevěděli, že byl nemocný, mamka nám to neřekla. Já byla tehdá ve druhé třídě, ale tenhle sen si pamatuju.
Říká se, že o duchách se nemá mluvit, jinak přijdou, takže nebudu riskovat a psát svoje setkání s nadpřirozenými bytostmi…
Horempádem 🙂 divná vůbec nejsi – proč myslíš, že v drtivé většině případů stačí objekt vysvětit nebo se prostě jen modlit? 😉
Tento tvůj článek je mi dost blízký, jelikož s títmo nějaké zkušenosti taky mám… ale nechci to rozepisovat. Jen malá příhoda k těm objektům – náš dům je přistaven k domku, který je starý přes 100 let – nějakou dobu už v něm nikdo nebydlí – slouží jako hospodářksá budova a zoufale čeká na opravu 🙂 Ale to jsem nechtěla – když jsme se před necelými 4 lety přistěhovali, přiběhli jednou kluci zvenku celí divocí (ale ne nijak vyděšení) – prý kotcem pro psa (tehdy tam pes nebyl, a kotec byl prapůvodně propojený s tím starým domem) procházel nějaký černý pán v klobouku a v plášti…. my ho neviděli nikdy, ale kluci ano a vždy ve stejnou dobu – prostě tam najednou byl… neukázal se od té doby, co jsme si nechali celý dům vysvětit (spíše proto, že jsme věřící než že bychom se „ducha“ báli, i přes to jsme se v našem domě od začátku cítili velice dobře a nic divného v něm evidentně není (i na to jsme s mužem oba dost citliví). Ale k duchovi – po dvou letech jsme se dozvěděli, že v tom starém domku za války schovávali majitelé německého vojáka a ten přímo na naší zahradě v roce 45 zastřelil rudoarmějce… tak bych moc nedala za to, že duše toho vojáka prostě neměla klid.
Takže Chocholouška přenechme těm, co to potřebují, tyto věci prostě jsou a s tím nic nenadělá ani „vědecký světový názor“ 🙂
Jolly, děkuji, nezastírám, že mám radost, že se to alespoň někomu líbilo. Když je o čem psát, tak se píše dobře, to asi ale každému. Snad někdy bude pokračování :-)) Přeji tedy krásný den.
Horempádem!Nejsi blázen jenom máš štěstí na divné věci ,které nám se můžou zdát divné.Proto na okolí nedej a užívej si života který není zase tak dlouhý a nejsme tady věčně i když by se to hodilo,ale než očekávat pohromu tak to raději nic.Pěkně napsaný článek,četl se jedna básenˇ,šlo by to i na knihu.Četla bych dál a dál.Pěkný zbytek večera.
Mobile Sliding Menu