Tajemno v reálu (díl druhý – léčitelé, kartářky a jiná stvoření)

Rubrika: Trocha nostalgie

910728_girl_and_starsV prvním dílu jste si mohli přečíst, jak vypadalo mé dětství a dospívání v doprovodu báchorek a duchů. Nyní postoupíme dále do vozu 🙂
Když jsem začala po škole pracovat, tak to nabralo jiné obrátky. Pracovala jsem v jedné dealerské firmě s pár mladými lidmi. Fajn kolektiv, který vedl mladý pán. Nenápadný, tuctový muž, ale výborný bavič, který nezkazil žádnou zábavu…

Zhruba asi po půl roce, co jsem tam pracovala, jsme měli takové přátelské posezení v jedné hospůdce, kde byli všichni, co s ním pracovali. Povídalo se, popíjelo a pak došlo na zábavu. Lidé, co ho znali, mu začali strkat své ruce pod nos a nechávali si vykládat budoucnost, či jak jsou na tom se zdravím. Já to brala jako ohromnou legrandu, zatímco všichni ostatní to brali nesmírně vážně. Já se smála a neustále tvrdila něco o tom, že to je vážně blbost. Pak ale došla řada na mě. Požádal mě, abych dala svou dlaň nad jeho, že mi něco ukáže. Tak já rozhřebená od ucha uchu udělala, co chtěl, dala svou dlaň nad jeho. Jen tak vážně se mi při tom díval do očí a já najednou cítila, jak mě ta ruka pálí.

Podotýkám, že se mě nedotýkal. Tak tehdy už jsem zvážněla a divila se odkud se to bere. On měl stále ten stejný výraz. Pak z ničeho nic horko vystřídal neuvěřitelný chlad, jako když vám vloží někdo na ruku led. Tak to už mě děsilo. Potom mě za tu ruku chytil a stále se mi díval do očí. Mně se zatmělo a měla jsem pocit, že se mi zastaví srdce. V nějakém pudu sebezáchovy jsem vyskočila od stolu, až jsem porazila okolo sebe všechny židle. Když jsem se odvážila dosednout zpět, tak se ho ptám, jak to „sakra“ udělal?! Na tohle mi neodpověděl, ale starostlivě se na mě podíval a sdělil mi, že si mám zajít k lékaři, protože mám něco na levém vaječníku. Cože co???? Jaký vaječník? Jak na to přišel? To mě jako zrentgenoval? A vůbec, co to se mnou prováděl? Horko, zima, zatmění… Jeho odpovědí bylo jediné: „Jsi průhledná jako hladina, viděl jsem všechno, jsi štír?“ „Jo, jsem.“ „Tak to to z části vysvětluje.“ „Jo a ještě, asi budeš mít problém otěhotnět, tak se kdyžtak zastav a já ti na to dám nějaké bylinky.“

Když jsem se probrala z šoku a návalu informací, tak mě jeho kolegové, ti co už ho nějaký čas znají, obeznámili s tím, jak se věci mají. Že nějaké schopnosti má, ale nikomu to na počkání nevypráví, ani to neprovozuje jako léčitel. Prostě to v něm je a občas někomu známému pomůže. Drží se dost stranou, protože s jeho bývalou partnerkou přišli o děťátko a on to věděl noc předem, než se to odehrálo. Tehdy k němu ještě nenarozené dítě promluvilo a rozloučilo se s ním, sdělilo mu, že se sice narodí, ale nepřežije. Dost ho to tehdy vzalo a své schopnosti chtěl prostě odhodit, protože lepší je nevědět. Po několika letech, i když okrajově, se k tomu vrací.

A jak to bylo s mým vaječníkem? Přesto všechno, co se ten večer odehrálo, jsem mu nevěřila. Nicméně červík pochybnosti hlodal a byla pravda, že mě v boku pobolívalo už nějakou chvíli. Po třech dnech od té události jsem opravdu šla k lékaři a pověděla mu jak se věci mají… popravdě. To víte, že na mě koukal, jak na blázna, ale ultrazvuk mi udělal. K překvapení nás obou na vaječníku byla skutečně cysta a to rovnou o velikosti husího vejce! Já koukala, on koukal a když jsme se nějak vzpamatovali, tak mi sdělil, že mám svému známému poděkovat, protože kdyby tohle prasklo, mohlo by to mít fatální následky.
Když jsem z ordinace odcházela, hned jsem mu volala, abych mu potvrdila, že měl pravdu. Čemu se divím, když jsem uslyšela, že to ví 🙂 Neubránila jsem se slzám a děkovala mu pořád dokola. Cysta se za lékařského dohledu řádně vyléčila, bez následků.

Pracovala jsem s ním zhruba ještě dva měsíce a pak si našla jinou práci. Od té doby jsme se už neviděli.

Po letech jsem si na něj vzpomněla ještě jednou a to právě v době, kdy jsem nemohla otěhotnět. Během těch let mě cysta potkala ještě jednou, sice menší, ale praskla, naštěstí byla šikovně umístěná a nezpůsobila krvácení. Nesčetněkrát jsem se potýkala se záněty a doktor mě upozornil, že bychom se měli pokusit o mimčo než mi bude třicet, protože tu je reálná hrozba, že to nepůjde a v raném stádiu se s tím dá do třicítky lépe něco dělat. Nešlo to a nešlo. Hledala jsem kontakt na „něj“, ale slehla se po něm zem. Prostě najednou nebyl. Štěstí nám ale přálo a snažení o mimčo, i když trochu delší, bylo úspěšné.

Takže takhle zprudka jsem byla vystavena „něčemu“, pro co jsem neměla reálné vysvětlení:-) Já, která se vysmívala všem, kdož věřili léčitelství či nadpřirozeným schopnostem některých lidí. Já, realista, který by nikdy neuvěřil tomu, že si to vyzkouší na vlastní kůži. Svou víru jsem ale omezila na osobu tohoto člověka a teritorium nehodlala nijak rozšiřovat.

Bohužel od té doby se na mě tyhle věci začaly lepit jak vosy na med. Jsem snad vyzařovala nějaké „fluidum“ a přitahovala věci nadpřirozené :-)))

O nějaký rok později si tak sedím na jednom autobusovém nádraží a lelkuju. Přijela jsem na jeden pracovní pohovor, ale byla jsem tam dřív, tak protože to nádraží bylo naproti budově, kde se vše mělo odehrát (teda ten pohovor), tak jsem tam jen tak seděla. Po nějaké chvíli se ke mě přitočila žena, postarší, a že mi nutně musí vyložit budoucnost. Já cítila, že to bude za prachy, tak ji hned odháním, že nechci. Nedala se odbít. Tak jsem myslela, že jí odradím, když jí ukažu dvacku, která skutečně v té peněžence byla osamocená. To jí ale vůbec nevadilo „prý mi to musí prostě říct“. Povídá tedy „za pár let budete mít velké finanční potíže, ale nebojte, vše se vyřeší a peněz budete mít dost“. Z čehož jsem usoudila, že to bere podle mé vyprázdněné peněženky :-)))))) Pak jednoduše odešla. Divné, že? No nic, odešla jsem na pohovor, kde mi bylo na konci řečeno, že jsem moc ambiciozní a že nemohou splnit mé nároky a ať si najdu lepší práci. Děkuju nashledanou.

Našla jsem si jinou práci. Pracovala jsem v infocentru pro podnikatele, kde byl přístup z ulice (jak jinak). Další vědma na sebe nenechala dlouho čekat. Přiřítila se k mému stolu jak velká voda, podle vzhledu a její národnosti jsem hned vytušila, která bije. Ale znáte je, než stačíte něco říct, už vás drží za ruku a prorokujou. Znovu jí skáču do řeči, že nemám u sebe ani vindru a že předpovědět nic nechci. „Peníze nechci, paninko, já vám něco musím říct.“ Sákriš, kde já tohle už nedávno slyšela :-))))) Tak si tedy v duchu říkám „tož mudruj, vědmo“. To, co ale říká, se mi vůbec nelíbí :-((

„Váš muž bude mít autonehodu, ale až přijdete domů, neříkejte mu to, možná to osud zařídí jinak.“

A zmizela. Její tvrzení bylo odvážné a já si to nechala pro sebe. Jenže to hlodalo, přemýšlela jsem nad tím, bála se. Manžel byl dobrý řidič, navíc už nám bylo okolo 24 let, takže už trošku rozumnější, nějak mi to připadalo nereálné. Nehodu doposud neměl.

Uběhly asi tak tři měsíce a já u skleničky ztratila soudnost, vzpomněla si na „vědmu“ a pustila hubu na špacír. Neuběhlo ani čtrnáct dní, když mi manžel volá do práce, že se vyboural, že auto je na šrot, ale jemu se nic nestalo. Nevěřila jsem svým uším! Cože se mu stalo?? Naše nové auto?? Jak?? Proč?? Kde?? Nevěřím! Byl na cestě za mnou do práce. Páčím z něj vysvětlení. Nejdřív mi tvrdí, že mu vběhlo něco do cesty. Byl vyjevený, asi trochu v šoku, ale to já taky a najednou si všímám, že není tak úplně střízlivý. V tu ránu mě nenapadne nic lepšího (v tom vzteku) než že kabelkou, kterou držím v ruce, se rozpřáhnu a vpálím mu jednu na solar, až se bolestí předklonil a spustím hysterický vodopád slov.

„Jak jsi mohl řídit opilý, ty, který jsi proti tomu zaujatý, a proč vůbec, vždyť pracuješ půl kilometru od domu, tos nemohl dojít pěšky???!!!“
„Když já, když já,“ blekotá, „jsem se bál, aby mi to tam někdo neukrad… a myslel jsem, že v pohodě dojedu. Jenže jsem usnul s nohou na plynu a napálil to do stromu.“
To je co, vysvětlení hodné metálu :-))))) Ještěže to byla málo frekventovaná boční cesta, kde náhodou nikdo nejel ani nešel, ani se nechci domýšlet. No nic dvě stě tisíc v háji… manžel na zabití! Vědma se trefila…

A jakže se trefila ta první? Pár let se muselo počkat, to dá rozum. Finanční problémy opravdu přišly a velké. V souvislosti se stavbou a dostavbou rodinného domku. Investice rostly a závazky taky. Neodhadli jsme své síly a než by se něco stalo, co by se nám moc asi nezamlouvalo, vyřešili jsme to prodejem. Prodejem domu v době příznivé, kdy jsme za něj dostali třikrát tolik, než nás stál. Takže jsme zaplatili všechny dluhy, zbylo na nové bydlení a dost do foroty. Kam na ty předpovědi ty baby chodí?:-)

Mno nic, tolik kartářky či vědmy, jak každému libo.

Zpět k léčitelům. Nějak jsem pak po pár letech a po zkušenosti s prvním léčitelem, narazila na druhého. Tehdy jsem kamarádila s jednou paní, scházely jsme se jen na oběd o přestávce v práci. Jednou jsem si postěžovala, že špatně spím, necítím se dobře a že mám problémy se zády. Doporučila mi tedy pána, ke kterému taky chodí s neduhy. Proč jsem nebyla překvapená, že je to léčitel. Nicméně skeptická, ale objednala jsem se k němu. Byl to člověk, který se tím živil, takže důvod ke skeptismu byl oprávněný. Ceny za konzultace byly taky vskutku „lidové“. Ale tak co, uvidíme, vyzkoušíme 🙂 Moc jsem vstřícná nebyla, jen jsem mu stroze sdělila, že špatně spím a že mě bolí záda. Požádal mě, ať si sednu na štokrdle před ním, že se podívá na ta záda. Nebyla jsem nijak stydlivá, takže když mě požádal o to, abych si sundala tričko (podprda mohla zůstat), tak mi připadalo logické, že potřebuje ta záda holá:-) Sdělil mi, že mi ta záda nahřeje a zjistí co a jak. Přikládal tedy dlaně na mou páteř od krku a sjížděl dolů. Zas tu bylo to teplo! Jak to dělají? Přestože se zad skoro vůbec nedotýkal, ani na páteř netlačil, tím jak přikládal dlaně, tak mi v zádech začalo loupat a s šokem v hlavě jsem si uvědomovala, že se mi pod těmi jeho dlaněmi rovnají obratle a plotýnky se umísťují tam, kam patří. Nemohla jsem si pro to najít logické vysvětlení, ale cítila jsem úlevu a že se záda konečně uvolňují. Zhruba po čtvrt hodině to skončilo a říká: „Ještě vás pak srovnám na podložce, ale už by to mělo být v pořádku“.

Jak se tak na mě dívá, ptá se mě na akné, které mám pod bradou.
„Máte to dlouho?“
„Jo, asi jo.“
„To může být žlučník.“
V duchu si říkám „Cože??“
Poprosí mě, abych si lehla, že to spraví. Vysvětluje mi, že to mohou být hůř průchodné žlučové cesty a že je zprůchodní. Tak to jsem tedy zvědavá jak? 🙂 Zase příjdou na řadu jeho dlaně. Nepokládá mi je přímo na břicho, tj. tam kde se nacházejí játra a tudíž i žlučník, ale má je tak centimetr nad tělem (mým). Ležím a čekám, co to bude za zázrak. Když najednou cítím nepopsatelný tlak v té oblasti. Takový tlak, že mi je až špatně. Upozorňuje mě, že to teď může být nepříjemné, ať se nelekám a uvolním se. Tlak se zvyšuje a já mám pocit, jako když mi z těla chce něco vytáhnout, tak jak dlaně přibližuje nebo oddaluje, tak tlak se zvyšuje nebo snižuje. V tu chvíli nedokážu pochopit, jak to dělá, ale cítím to, takže to tak bude. Najednou skončí. Mně se uleví, protože to nebylo zrovna příjemné a hlavně to bylo divné. Řekne mi, ať se nelekám, že až přijdu domů, tak můžu cítit takové nespecifikovatelné probublávání v místě, kde je žlučník, ale že je to v pořádku. Potrvá to prý pár dní, ale je to jen známka toho, že žlučník pracuje tak jak má. Akné prý zmizí.

Tak to jsem zvědavá :-))

Srovná mi ještě pár obratnými hmaty ta záda, samozřejmě při placení se usmívám, ale alespoň mám pocit, že se něco dělo. Oba si vzpomeneme na to spaní, na to mi řekne, že si mám dnes vzít nit a na ni přivázat třeba prstýnek, co mám na ruce. Měla bych být nabitá jeho energií a neměl by být problém ji využít. Mám pomocí toho prstýnku zjistit, zda mi oblast postele neprotínají ty „špatné zony“ a popřípadě postel přesunout, že se to určitě zlepší. Když se bude prstýnek kývat, tak tam jsou zony špatné, tam kde bude v klidu, tak tam je to čisté. Jasně! Já a prstýnek na niti, manžel mě bude určitě považovat za blázna 🙂 Jdu tedy domů.

Když večer sedíme u televize, opravdu začínám cítit nevysvětlitelné drobné bublání v okolí jater. „Co to sakra?!“ Pak si vzpomenu. Což mi připomene pokus s prstýnkem. Když ho navazuju na nit, manžel nevěřícně kouká. Jdu do ložnice a lezu po posteli. Zkoumám manželovu půlku…nic. Prstýnek se ani nehne. Začínám přemýšlet o nesmyslnosti pokusu. Přesouvám se na svou půlku. Nit držím nad úrovní místa, kde mám hlavu. Prstýnek se roztočí v kruhu jak šílený. Posunu se kousek dál. Klid. Nic se neděje. Zase o kousek dál. Zase se prudce roztočí. Začínám mít ze sebe strach 🙂 Volám na manžela, že to musí vidět. Kouká na mě a ťuká si na čelo. Přesto ho donutím postel přesunout. Výsledek? Skutečně po dlouhé době spím:-)

A co záda a akné? Záda mi dala rok pokoj, než jsem si je znovu zmrzačila 🙂 Žlučník takhle bublal asi čtyři dny a po nějaké době zmizelo i akné 🙂

Záležitost s prstýnkem a nití mi ale vydržela dodnes. Bavím tím známé i příbuzné, když jim s jeho pomocí nacházím stará zranění nebo neduhy, o kterých vědí oni, ale já do té doby ne. Když jsem byla těhotná, tak jsem chtěla vědět, zda to bude holčička, nebo kluk, a trefila se:-)) Vím, že výběr je jen dvojí 🙂

(Příště – díl třetí a poslední o snech a cestě k Chocholouškovi)

Napsal/a: Horempádem

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (6 vyjádření)

  • Bramborka

    Horempádem, moc děkuji, tohle je přesně to, co mě zajímá.. Moc pěkný článek. Jinak,k tomu, někdy je lepší nevědět… – je to fakt, já věděla, že manželovi umře prateta, a nána hloupá, řekla jsem mu to. Vzal to celkem v klidu, teta už byla hodně stará a nemocná, takže žádné moc velké překvapení. To, že o pár měsíců dříve zemře také její o deset let mladší manžel, očividně sršící zdravím, to jsem mu raději už neřekla.. Na co, taky, nepříjemných zpráv bývá vždycky dost. Když se to „vyplnilo“, také obě má těhu se „vyplnila“, no, člověku je všelijak.. Na těhu jsem se moc těšila a měla jsem z toho „tajemnství“ obrovskou radost. O strýci a tetě bych raději nevěděla, ničemu to neprospělo, leda, že jsem byla jediná, kdo v tu chvíli uvažoval „rozumně“ (jako co je třeba zařídit a tak..),protože jsem si smutnění odbyla dopředu… Chjooo. Občas ty kartičky vytáhnu,ale….

  • Mno, Jani, nebyli… z našeho pohledu ne. Neměli to vzdělání, nevěděli toho tolik o lidském těle, neměli moderní prostředky… zato si velmi dobře uměli poradit s tím, co rostlo na loukách… a tím, jak zkoumali a poznávali, dali vlastně základy dnešní medicíně – takže v kontextu doby to byli lékaři. A velká spousta z nich se spoléhala hlavně na to, co „vybádala“ a měla ověřené… takže myslím, že tito lidé více než na své „nadpřirozené“ schopnosti spoléhali spíše na to, co se naučili a zjistili – a vzhledem k tomu, že většina lidí se v podobných věcech nevyznala, pokládali je za léčitele v tom mystičtějším slova smyslu… tak to vidím já 🙂

  • JanaOss

    Tak jsem tak nějak z reakce vytvořila článek- Uvidíme, jestli bude zajímavý Většinou jsou to je mé úvahy, které mě napadnou, jsou dílem okamžitého nápadu a slova mi sama přicházejí pod ruce.
    Je hodně mezi nebem a zemí a věřím, že toho dobrého je nejvíce. Lidé ale si takových věcí a lidí moc neváží a spíš je zneužívají, někdy zase podvodníci zneužívají ty, kteří jsou ochotni věřit. Je to složité.
    Léčitelé jsou, to jistě. Popravdě- lidstvo by dávno vymřelo, kdyby v dávných dobách neexistovali ti, kteří umějí pomáhat v nemocích – to je přeci logické. Naši lékaři v dávných dobách přeci nebyli.

  • S léčitelem mám taky zkušenosti – naštěstí dobré a přesně jak popisuješ… sotva se dostal k inkriminovanému nemocnému místu, zatmělo se mi před očima a udělalo se mi hrozně zle… ale musím říct, že mi opravdu pomohl.
    Mé zkušenosti s „vědmami“ už jsou horší 🙂 – asi to byl přesně ten typ, co popisuješ – ale prorokovala samé „blbiny“, které si asi myslela, že chci slyšet, takové nicneříkající – a samozřejmě se nevyplnily, takže tady skeptikem zůstávám. Mám za to, že svůj „osud“ – chcete-li – můžeme změnit, opravdu nejsme jen hříčkou v rukách přírody, osudu – říkejme tomu jakkoliv – a už vůbec ne Boha.
    Moc zajímavý článek – četl se jedním dechem 🙂

  • Horempádem

    Jolly, raději nevědět, věř mi, já se raději nechám překvapit :-))))

  • Horempádem,nádherně napsaný článek,kdyby měl počítač listy na obracení tak budu číst dál a dál.Já chci mít také takového věštce po ruce který mi bude říkat co mě čeká a nemine.
    Přeji mnoho štěstí a hezký zbytek večera.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist