ŠVD: Moje zpověď aneb cesta od nuly po VŠ

Rubrika: Trocha nostalgie

Začnu svým dětstvím,  narodila jsem se v roce 1949.  Bylo samozřejmě krásné. Jako první vnučka jsem byla milovaná nejen babičkami a dědy, ale také  desítkami tet či pratet. Ve škole také nebyl problém. Měla jsem soudružku Rajmerovou, která byla kamarádkou mého tatínka. Tudíž, byla jsem premiantkou třídy. Šok přišel v roce 1959.

Tatínek dostal byt a celá rodina jsme se stěhovali z vesnice do města. Šok byl nejen z toho, že v bytě bylo teplo, tekla teplá voda, měli jsme vanu a splachovací záchod, ale hlavně ze školy.

Hned první den (r. 1959) byla ruština. Já se dozvěděla, že existuje něco jako měkký a tvrdý znak. O tom jsem neměla ani potuchy. A moje bývalá učitelka zřejmě také. První den jsem dostala čtyřku a velký posměch spolužáků.

Byl to šok, ze kterého jsem se celou základní školu nebyla schopna dostat.

Rodina místo toho, aby mně pochopila a pomohla, vinila mne z lajdáctví. Dřív jsem to nechápala, až později je pochopila. Všechny ženy měly maximálně  základní vzdělání, muži byli jen vyučení. O psychologii nikdo neměl ponětí. A u nich panovalo heslo:

„Když seš blbej, půjdeš ke kravám!“

Na střední školu jsem nemohla, nebyly peníze. Maminka nikdy do práce nechodila. Rodiče s jedním platem a dalším dítětem  by to nezvládli.  Tak jsem šla do učení. Nechce se mi říkat kam, ale byl to děs. Internát v lese (bývalé rekreační středisko), škola ve stejné budově a praxe, tam jsme dojížděli.  Návštěva rodiny 1x za měsíc.  Učitelé byli bezva. Vychovatelé na intru hrůza. Byli tři. Debil, kterého vyhodili od armády pro neschopnost (internát byl v lese – modřínovém), tenkrát se nosily pilky (polobotky s vroubkovou podrážkou), když měl službu, chodil s versatilkou a kontroloval obuv. Když našel jehličku z modřínu, byl zákaz vycházek. Druhou byla snoubenka syna  ředitele učiliště. Osmnáctiletá, sotva vyučená stejného učiliště. Respekt žádný, zkušenosti nulové, pedagogické vzdělání žádné. Jen třetí byla normální. Ale co to bylo platné, když jsme byli v lese. Žádné hřiště, žádné kroužky, nemožnost si něco koupit k jídlu. Jídlo bylo to nejhorší. Hlavně v neděli.  Po obědě  jsme dostali pytlík s 2 krajíčky chleba, kolečkem salámu, trojúhelníčkem sýra a jedním vařeným vajíčkem. To jsme snědli ke svačině. Měli jsme často hlad.
Potom jsem měla autonehodu. Rok jsem byla po nemocnicích, lékaři byli kouzelníci, nemám žádné následky.
Do učňáku jsem se nevrátila. Bylo mi sedmnáct, neměla jsem vzdělání. Tak jsem si našla brigádu. Tímto mé  strastiplné mládí skončilo. Začala jsem vydělávat. Pak jsem potkala svého muže.

Po dvou měsících známosti  jsme se  vzali a mně se změnil život.  Hned jsem si našla normální stálé zaměstnání a přihlásila se na střední školu – dálkové studium. Tu jsem nakonec zvládla. Problémy nastaly až těsně před maturitou.

Na účetnictví jsme měli soudružku profesorku s velkým S. Vyprávěla nám, že byla původně vyučená šička. Vadilo jí, že má jen 2 – 3 týdny dovolené a učitelé vánoční a letní prázdniny, tak se přihlásila na střední  a posléze na vysokou školu.  Obě školy zvládla, protože byla velice aktivní v KSČ. Jako kantorka byla nanic, ale každý se jí bál.  Navíc jí bylo kolem čtyřiceti a byla svobodná. I ta nejošklivější spolužačka by vedle ní byla jako miss ČSSR. No a my, vdané, svobodné, mladé i staré jsme byly trnem  v jejích očích. Účetnictví neuměla (učila nás něco, co bylo dávno překonané a co jsme v praxi nikdy nepoužívaly). Poslední písemka dopadla tak, že bylo 33 pětek a 1 čtyřka (počítaly jsme podle platného zákonu o účetnictví). Nepustila nás k maturitě. Její verdikt změnil až stranický nadřízený. A potom nastala „sametová revoluce“. Jedna známá mi nabídla místo na jednom ministerstvu.  Jednalo se o vedoucí funkci a podmínkou byla. Tak jsem se do toho pustila  a s ohromnou pomocí manžela, dcery a vlastně i zetě jsem to zvládla.

Od dcery máme jednoho šikovného vnuka Michálka, o kterém vám pravidelně píši v rámci projektu ŠVD.

Michálek je moje sluníčko. Jedničkář, se zájmem o IT, jazyky, četbu, dějiny obou světových válek (hlavně vojenské techniky). Drzý, hubatý – prostě puberťák.
Od letošního roku student Technického lycea. Ve škole byl teprve 4 dny, ale  zatím je nadšen. Předpokládám, že nadšení nepoleví. Včera jsem s ním musela jít koupit plášť do laboratoří.  Celou dobu mi vyprávěl, že ta  učebnice  anorganické (organické) chemie je bomba, ale technické kreslení, to že se mu nezdá (nikdy neměl rád kreslení) a podle učebnice se dost kreslí od ruky.  Stejně vím, že to zvládne. Má dobré základy a vynikající zázemí. A o tom jsem přesvědčená.

Když tak nad svým životem přemýšlím, byl vlastně krásný. A doufám, že ještě bude. V únoru jsme oslavili 46 let manželství.

Napsal/a: Uznevimco

Toto taky stojí za přečtení!

Recenze: Pohádková logopedie

V dnešní době, kdy spousta dětí navštěvuje logopedii, jsou prostředky, které nácvik správné řeči podpoří hravou formou, k nezaplacení. Tedy alespoň

Čtu dál →

Příběh nejkvalitnější pomazánky bez palmového tuku

Není to tak dávno, co internet zaplavily obrázky sklenic, ve kterých bylo názorně předvedeno složení některých kakaových krémů –

Čtu dál →

Děti, rodiče a kapesné

První otázkou v souvislosti s kapesným je jeho existence. Má dítě pravidelný příjem, příležitostný, nebo žádný? Názory odborníků se shodují na

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)

  • Peťka

    Uznevimco, děkuji za zajímavý pohled do studijních let a moc gratuluji k úspěšnému dokončení studia!

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist