Slušovický zázrak

Již jsem vám zlehounka nastínila svůj dobrodružný vstup mezi pracující lid ve Slušovicích. Stejně tak už jsem zmínila půlroční „kolečko“ a zacházení s novými zaměstnanci (absolventy). Dnes bych vám chtěla přiblížit skutečný život a práci člena JZD Slušovice…

Podpisem členství se všechno změnilo. Byla to proměna velice rychlá. Jako mávnutím proutku. Nastoupila jsem do obchodního úseku a stala se jeho součástí. Velmi rychle jsem vklouzla do pracovních povinností a velmi snadno jsem se přizpůsobila tamějším poměrům. Takové pracovní nasazení jsem nikdy předtím (a bohužel ani potom) nezažila. Pokud se vyřizoval důležitý (rozuměj přínosný) obchod, všichni mu věnovali pozornost, od detailních příprav, rozborů, přes vypracování několika možných variant, abychom byli připraveni „na všechno“ – až po celní prohlášení či vystavení faktur – nehledělo se na čas. To je jedna z věcí, která mě stále znovu a znovu udivovala! Nikdo tam nehleděl na čas!! Dřív bylo zcela běžné a pamětníci mi dají za pravdu, jak v práci „padla“, všichni odcházeli k „píchačkám“. To se ve Slušovicích nenosilo. Ať to byl obchodní referent, vedoucí oddělení nebo ředitel úseku či jeho sekretářka, všichni, kdo byli zapotřebí, byli v práci. Bylo to neuvěřitelné. Kdybych to nezažila na vlastní kůži, nevěřila bych tomu. A bylo úplně jedno jestli je pět odpoledne nebo devět večer. Další věc, kterou jsem zaznamenala velmi rychle, bylo seskupení lidí, mám na mysli chytrých lidí. Takovou koncentraci talentovaných lidí a inteligentních mozků jsem doposud neviděla. Byl to úžasný a opojný pocit. Užívala jsem si v práci každý den. Učila jsem se od nich a snažila jsem se ze všech sil, abych jim byla alespoň trochu ku prospěchu.
Během tohoto „vzdělávacího“ procesu jsem obdržela nový platový výměr, byl mi zřízen osobní účet a předána šeková knížka. Byla jsem jako ALENKA V ŘÍŠI DIVŮ. Najednou se přede mnou otevřel úplně jiný svět, lépe řečeno: byl mi zpřístupněn. Do té doby jsem nevěděla, že existují obchody, kam smějí jen členové družstva, že se v nich neplatí penězi, ale k tomuto slouží šeková knížka a také jsem nevěděla, že jejich obchody vypadají jako tehdejší TUZEX a že v nich je k dostání úplně všechno, tím „všechno“, mám na mysli opravdu VŠECHNO … v době, kdy se stála dvouhodinová fronta na banány, v papírnictví nebyl k dostání toaletní papír a o značkovém oblečení jsme mohli jen snít…
Tím vším bych jen chtěla říct, že tento motivační systém fungoval naprosto dokonale. Finanční ohodnocení členů družstva bylo plně závislé na osobním nasazení a výkonu (ne na délce praxe, ne na věku a ne na vzdělání).

A další věc, která tam fungovala naprosto přirozeně, se mě osobně moc moc líbila: nikdo nikoho neoslovoval „soudružko“ nebo „soudruhu“, jediné oslovení, které jste mohli na chodbách či v kancelářích slyšet, bylo „pane“ nebo „paní“. A to v té době bylo NĚCO! A ještě jedna malá zmínka: byli tu zaměstnáni lidé, kteří byli z KSČ vyloučeni.

Pravdou zůstává, že vedení celého družstva bylo zcela samozřejmě vedeno kapitalistickými cestičkami k zisku. A já jsem se vždycky ptala: A PROČ NE? Vedlo to k všeobecné spokojenosti – spokojený zaměstnavatel, spokojení zaměstnanci a potažmo i stát díky obrovským daním!
A o panu předsedovi se nezmiňuji ve svých vzpomínkách zcela úmyslně, vzhlížela jsem k němu, nesmírně jsem ho obdivovala, byl výborný analytik i stratég, měl obrovské charizma a podnikavého ducha… a hlavně: on jediný v té době dokázal jít JINUDY a tuším, že právě jemu bylo úplně jedno, zda žije v době feudalismu, socialismu nebo kapitalismu… a na závěr připojím jednu jeho větu: „Lid potřebuje chléb a hry… a někdy taky bič.“

Napsal/a: Padmé