Slušovický zázrak

Rubrika: Trocha nostalgie

1255048_mirjam_at_the_window_2Již jsem vám zlehounka nastínila svůj dobrodružný vstup mezi pracující lid ve Slušovicích. Stejně tak už jsem zmínila půlroční „kolečko“ a zacházení s novými zaměstnanci (absolventy). Dnes bych vám chtěla přiblížit skutečný život a práci člena JZD Slušovice…

Podpisem členství se všechno změnilo. Byla to proměna velice rychlá. Jako mávnutím proutku. Nastoupila jsem do obchodního úseku a stala se jeho součástí. Velmi rychle jsem vklouzla do pracovních povinností a velmi snadno jsem se přizpůsobila tamějším poměrům. Takové pracovní nasazení jsem nikdy předtím (a bohužel ani potom) nezažila. Pokud se vyřizoval důležitý (rozuměj přínosný) obchod, všichni mu věnovali pozornost, od detailních příprav, rozborů, přes vypracování několika možných variant, abychom byli připraveni „na všechno“ – až po celní prohlášení či vystavení faktur – nehledělo se na čas. To je jedna z věcí, která mě stále znovu a znovu udivovala! Nikdo tam nehleděl na čas!! Dřív bylo zcela běžné a pamětníci mi dají za pravdu, jak v práci „padla“, všichni odcházeli k „píchačkám“. To se ve Slušovicích nenosilo. Ať to byl obchodní referent, vedoucí oddělení nebo ředitel úseku či jeho sekretářka, všichni, kdo byli zapotřebí, byli v práci. Bylo to neuvěřitelné. Kdybych to nezažila na vlastní kůži, nevěřila bych tomu. A bylo úplně jedno jestli je pět odpoledne nebo devět večer. Další věc, kterou jsem zaznamenala velmi rychle, bylo seskupení lidí, mám na mysli chytrých lidí. Takovou koncentraci talentovaných lidí a inteligentních mozků jsem doposud neviděla. Byl to úžasný a opojný pocit. Užívala jsem si v práci každý den. Učila jsem se od nich a snažila jsem se ze všech sil, abych jim byla alespoň trochu ku prospěchu.
Během tohoto „vzdělávacího“ procesu jsem obdržela nový platový výměr, byl mi zřízen osobní účet a předána šeková knížka. Byla jsem jako ALENKA V ŘÍŠI DIVŮ. Najednou se přede mnou otevřel úplně jiný svět, lépe řečeno: byl mi zpřístupněn. Do té doby jsem nevěděla, že existují obchody, kam smějí jen členové družstva, že se v nich neplatí penězi, ale k tomuto slouží šeková knížka a také jsem nevěděla, že jejich obchody vypadají jako tehdejší TUZEX a že v nich je k dostání úplně všechno, tím „všechno“, mám na mysli opravdu VŠECHNO … v době, kdy se stála dvouhodinová fronta na banány, v papírnictví nebyl k dostání toaletní papír a o značkovém oblečení jsme mohli jen snít…
Tím vším bych jen chtěla říct, že tento motivační systém fungoval naprosto dokonale. Finanční ohodnocení členů družstva bylo plně závislé na osobním nasazení a výkonu (ne na délce praxe, ne na věku a ne na vzdělání).

A další věc, která tam fungovala naprosto přirozeně, se mě osobně moc moc líbila: nikdo nikoho neoslovoval „soudružko“ nebo „soudruhu“, jediné oslovení, které jste mohli na chodbách či v kancelářích slyšet, bylo „pane“ nebo „paní“. A to v té době bylo NĚCO! A ještě jedna malá zmínka: byli tu zaměstnáni lidé, kteří byli z KSČ vyloučeni.

Pravdou zůstává, že vedení celého družstva bylo zcela samozřejmě vedeno kapitalistickými cestičkami k zisku. A já jsem se vždycky ptala: A PROČ NE? Vedlo to k všeobecné spokojenosti – spokojený zaměstnavatel, spokojení zaměstnanci a potažmo i stát díky obrovským daním!
A o panu předsedovi se nezmiňuji ve svých vzpomínkách zcela úmyslně, vzhlížela jsem k němu, nesmírně jsem ho obdivovala, byl výborný analytik i stratég, měl obrovské charizma a podnikavého ducha… a hlavně: on jediný v té době dokázal jít JINUDY a tuším, že právě jemu bylo úplně jedno, zda žije v době feudalismu, socialismu nebo kapitalismu… a na závěr připojím jednu jeho větu: „Lid potřebuje chléb a hry… a někdy taky bič.“

Napsal/a: Padmé

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (15 vyjádření)

  • Anonymní

    Ajaj, v tom případě prosím o přeposlání semhle: antiplayers@gmail.com dekuji

  • Padmé

    Antiplayer: hlásí mi to nedoručitelný mail.
    Na e-mail adrese:
    pavel@ies-prague.org
    nedostupná schránka.

  • Padmé

    Antiplayer: ano, samozřejmě.

  • antiplayer

    Padmé, prosim mohl bych se tě přes mejl zeptat na pár konkrétních otázek v souvislosti s JZD AK Slušovice ? Jsem rodákem z blízkého okolí, píšu o tomto podniku bakalářskou práci, rád bych rozšířil svůj již poměrně tučný seznam tehdejších pracovníků, které jsem zpovídal:). Jestli máš pár minut na zodpovězení pár otázek, ozvi se prosím na pavel@ies-prague.org. Děkuji

  • Padmé

    Ovečka: jo, jo, je to už dvacet let, zní to neuvěřitelně, i mně to zní neuvěřitelně, strašně rychle se to překulilo 🙂 Je to strašně velikánská škoda, že v tom nikdo nepokračuje, vzpomínám na to moc ráda, byla to taková moje „škola života“, naučila jsem se tam všechno, co jsem potom dál potřebovala (v práci i v životě :-))
    Posílám pozdrav do Veselé :-))))

  • jsem ráda že se tu někdo ozývá i z těchto končin. Taky jsem slávu Slušo vic nezažila na vlastní kůži, znám ji jen z vyprávění, já se před skoro 6 lety přivdala do Veselé, a do Slušovic jezdím poměrně často, protože jsem tam pracovala. Dnes je to opravdu nudná vesnice a když mi tchyně vypráví jak to dřív fungovalo (taky byla zaměstnaná v družstvě) tak jsem jen valila oči a tím jak to tu čtu tak mi zní v uších to co mi vyprávěla. Twnkrát to byl asi jediný podnik který opravdu fiungoval navzdory komunistům a byl jim trnem v oku. Ale byl velký, tak ho museli nechat být a těžili z něj peníze do státní pokladny. Dnes už tak opravdu nic nefunguje a je to velká škoda.

  • Padmé

    JanaOss: souhlasím – je velká škoda, že Slušovice „spláchla“ listopadová revoluce. To je tak, když se s vaničkou vylije i dítě …
    (to dobré jsme si mohli nechat)

  • JanaOss

    O Slušovicích se říkávalo, že je to stát ve státě a lidé tam mají věci, o jakých se okolo nikomu ani nezdá – a nejen říkávalo. Takže takový příběh nikoho, kdo si to pamutuje moc nepřekvapí.
    Věřím, že je velká škoda, že i takové „zařízení“ muselo ustoupit reformám v našem státě. Být takových víc, tak je hodně lidem v naší republice mnohem lépe a věřím, že je hodně těch, kteří by opravdu na čas nehleděli, když se jim v práci dělá dobře a jsou za to dobře ohodnoceni.

  • Padmé

    Ájíku, děkuju za povzbuzení, asi jsem to potřebovala „slyšet“ 🙂 Já jsem si toho všimla (kliknout a zařadit tím příspěvek do soutěže), ale nějak jsem neměla odvahu…
    zatím… třeba to na mě přijde – ten soutěživý duch 🙂
    Pa a ještě jednou díky :-))

  • Padmé ,dík 🙂
    A – napadlo mě – tvé články jsou moc hezké a čtivé, proč je nezařadíš do soutěže o článek měsíce? Navíc jsi takový psavec… 🙂
    Stačí kliknout a potvrdit otázku dole pod článkem, jestli chceš článek zařadit 🙂 (to jen pro případ, že ti tento detail ušel 🙂 ) Tak piš piš dál 🙂

  • Padmé

    Ájíku, děkuju, já se snažila – kvůli tobě 🙂 když sis to přála 🙂

    Zuzina: to jsem ráda, že jsem „překvapila“ a těší mě, že můžu podat „svědectví“ 🙂

    Danasi, děkuji za tvůj příspěvek/komentář,
    souhlasím s tebou.

    Janaj, no koukni na to, jak je ten svět maličký :-))))
    Vidíš, kdyby ses narodila dřív …. mohla jsi u toho být taky … samozřejmě si dělám legraci, i tenkrát to byla vesnice, jen trochu hezčí, upravenější a lépe vybavená než ty ostatní 🙂 A nuda tam rozhodně nebyla… tenkrát… Jeden zachumelený pozdrav do Slušovic 🙂

  • Padmé, zdravím tě z poklidných Slušovic. Když jsem viděla nadpis tvého prvního článku, myslela jsem, že jsem na našich maloměstských stránkách.
    Éru Slušovic jsem nezažila, znám ji jen z vyprávění. Žiju tu pět let, na dostihovou dráhu chodíme na procházku,na koníčky, na proslulé asfaltce plné stánků a národa se báječně bruslí,jezdí s kočárky a korzuje. Pro mě jako holku z města, je to tu nudná vesnice bez hřišť, kultury, kroužků pro děti, mateřského centra….Možná za TÉ DOBY to tu bylo jiné i po těchto stránkách. Ale místním se po davech lidí a všude možně zaparkovaných autobusech vůbec nestýská.

  • danasi

    Padmé, další pěkný článek.
    Finanční ohodnocení členů družstva bylo plně závislé na osobním nasazení a výkonu (ne na délce praxe, ne na věku a ne na vzdělání).
    To je to hlavní, co by si dnes měli manažeři vzít za své. Bohužel. Když můj otec odcházel do důchodu a přišel na jeho místo jeden mladý progresivní. Měl výšku, ale žádnou zkušenost. Radám staříka, který přesluhoval se vysmál. Vedl to podle diplomů a ne podle nasazení a zkušenosti. Jak to dopadlo. Lidé z NJ vzpomínají, jaké to bylo v Tonaku. Který mimo jiné upadá.
    A i já lituji toho, že ne nasazení a ochota pracovat se cení. Ale lichotky, podlézání a popíjení po práci s nadřízeným.

  • Přidávám se k Ajíkovi.
    Víš,že jsi mě překvapila?Slušovice znám jen jako název.. asi se o tamním JZD hodně mluvilo už tenkrát, a možná proto jsem si ho ve vzpomínkách zafixovala jako ,, výdobytek komunismu“ ..ale vidím,že to bylo o něčem jiném..

  • Padmé, skvělý článek…. myslím, že jsi v něm právě naprosto vystihla podstatu toho, PROČ byly Slušovice tak úspěšné, proč byly v té době jako zázrak a proč sklízely tak nevídaný úspěch na všech frontách… jak to tak čtu, říkám si, proč i dnes nepracují lidé s takovým nasazením a zápalem, spousta novodobých problémů by mohla být vyřešena… Díky a piš dál! 🙂

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist