Očima dítěte

Celé své dětství jsem strávila v náruči pětičlenné rodiny. Buď jsem byla v blízkosti svých dvou sourozenců nebo rodičů. Nevzpomínám si, že bych někdy byla sama nebo neměla co dělat. Stejně tak si nevzpomínám, že bych někdy, vůbec někdy pochybovala nebo zapochybovala, že rodina není zázemí, útočiště, přístav, bezpečí. Moje rodina byla tím vším…

Nicméně – byli jsme tři sourozenci a narodili jsme se v době, kdy u nás v zemi vládla KSČ. Bydleli jsme v bytě o velikosti 2+1 v 1. patře rodinného domku na okraji okresního města.

A vzhledem k tomu, že ani jeden z mých rodičů se nepodvolil tehdejšímu systému a nebyl členem „strany“ a navíc k tomu ještě „utrpěli“ vzdělání, byly jejich výplaty titěrné. Tehdy u nás vládla dělnická třída a tak „študovaní“ a nestraníci měli smůlu. Co se týče financí a hmotných statků, neměli jsme zhola nic.

K tomu ještě nutno přičíst fakt, že zcela běžné věci jako např. bavlněné tričko, pyžamo nebo manžestráky byly k vidění pouze při „zboží“. Věta z úst prodavačky „čekáme zboží“ byla jedním slovem kouzelná. Každý, kdo to pamatuje, ví. Jen tehdy, když přišlo zboží, se dalo něco koupit a něco sehnat. Fronty byly obrovské, dlouhé a týkaly se všeho kloudného a výsledek nejistý. Stávalo se, že jste vystáli/y frontu a pak vám u pultu prodavačky řekly, že vaše velikost bohužel není.

A abych nezapomněla upřesnění – je tu řeč o 70. letech 20. století.

A co si pamatuji jako dítě? Jaké mám vzpomínky na finanční zázemí?

Pamatuji si toho spoustu a do jednoho článku se mi to zcela jistě nevejde. Musela bych popsat spoustu stránek, abych poctivě vykreslila naši rodinu ze všech úhlů, různými způsoby a hlavně – v různých situacích a podobenstvích. Takže – tohle je pouze jeden úhel pohledu a jen jedna část velké skládanky.

Předně bych chtěla zdůraznit, že bych svou rodinu nikdy, opravdu nikdy za nic na světě nevyměnila. Moje maminka byla tou nejúžasnější osobou a zároveň osobností, jakou jsem měla možnost ve svém životě potkat. Byla mi blízká, naše duše dokázaly souznít, mohly jsme spolu mluvit beze slov a dokázala jsem jí rozumět, aniž by mi cokoli řekla.

Za další – měla jsem obrovské štěstí a jsem si toho vědoma, že jsem získala na své cestě rodiče, kteří byli hodní, dobří, poctiví a slušní lidé. A v neposlední řadě – mám sourozence a s ohledem na fakt, že mám staršího i mladšího sourozence, troufám si říct, že vím, jaké to je, sourozence mít a stejně tak vím, že se tento vztah a tohle pouto nedá ničím nahradit.

Přesto jsem jako školní dítě vnímala, že ty peníze u nás nejsou a že jaksi chybí.

Vadilo mi, že nemůžu mít své vlastní oblečení. Musela jsem nosit oblečení po svých starších sestřenkách nebo co šlo, tak po bratrovi. Kalhoty jsem měla různé upravené, když byly po bratrovi, byly zúžené, když jsem rychleji vyrostla, byly nastavené (pruhem dole).

Svoje první kalhoty jsem dostala ve čtrnácti letech. A hned v patnácti jsem si vydělala na svoje první boty. Odmítla jsem ty, které mi chtěla maminka koupit, byly to gumáky s teplou vnitřní vložkou a tak jsem si na boty, které jsem si přála, musela vydělat sama. Maminka mi tehdy řekla, že by mi je moc ráda koupila, ale že to prostě nejde. Od té doby jsem začala chodit na brigády, pravidelně.

Stejně tak mi vadilo a cítila jsem se nepříjemně mezi spolužáky ve třídě za to, že jsme nikdy nikam nejezdili – žádné dovolené a žádné prodloužené víkendy, tedy – ani ty víkendy. Nepamatuji si žádnou rodinnou dovolenou, nikdy jsme nebyli u moře nebo někde v zahraničí – všichni pohromadě, ale ani u nás, v tuzemsku, třeba na Macháči nebo na Lipně.

Prostě na to nebylo. A mně to bylo líto. Když ostatní děti vyprávěly, po prázdninách, své zážitky, bylo mi to líto.

Upřímně řečeno – bylo mi tehdy nepříjemné i to, že jsme doma neměli televizi. Děti ve třídě si vyprávěly o pohádkách, seriálech, filmech atd. a já jsem vždycky nezúčastněně koukala. Bylo mi nepříjemné stát stranou. A vadilo mi i to, že nevím to, co ony, že nevím, o čem se baví, a že jsem to taky neviděla.

A co se mě dotklo velmi bolestně? Přesně si to pamatuji. Byla jsem v sedmé třídě a ve škole probíhaly třídní schůzky, kterých se účastnila s železnou pravidelností moje maminka. Když se objevila na chodbě k nám do třídy, měla jsem radost, že ji vidím, ale v tu chvíli jsem zaslechla ostatní děti. Šeptaly si o tom, že má moje maminka na sobě „divné“ oblečení, nebyla u kadeřnice a že má proužky bílých vlasů.
Ano, byla to pravda. Moje maminka nosila jedno oblečení celý život. Co si pamatuji, měla jedny boty a jeden kabát. Za celou moji školní docházku si nekoupila nic na sebe. Stejně tak je pravda, že moje maminka nechodila ke kadeřnici.

A poté by mohla následovat spousta dalších drobností – jako např. že jsem si nemohla napustit plnou vanu teplé vody, že jsem se nemohla sprchovat ani 10 minut, že jsem si nemohla dát na chleba šunku, že u nás k obědu nebývaly řízky, že jsem nemohla jít a jen tak si něco koupit – ať už ke čtení novou knížku nebo k poslechu novou gramofonovou desku.

A pak se u nás doma stala ještě jedna věc. Můj tatínek přišel s tím, že by si přál ještě jedno miminko. Moje maminka na něj trochu nedůvěřivě a trochu nevěřícně koukala. Tatínek si zřejmě myslel, že my děti přemluvíme nebo spíš tzv. zpracujeme maminku a jaksi mu s tím miminkem „pomůžeme“. Jenže – my jsme se do toho tak nějak nechtěly plést. Ani jeden z nás nezačal radostně volat: „Ano, chceme ještě jedno miminko“.

A výsledek? Zůstaly jsme tři. Tři děti.
Čtvrté dítě už se do naší rodiny nenarodilo.

Považuji toto rozhodnutí za správné. Myslím si, že se na tom tenkrát moji rodiče společně dohodli. Tedy – tuším, že to tenkrát spolu probrali a domluvili se na tom, že dalšího potomka by už asi zvládali s velkými obtížemi. Jejich rozhodnutí jsem vždy respektovala a vždy mi to připadalo v pořádku. Rodiče by se měli cítit zodpovědní u svého dítěte za spoustu věcí, v první řadě si já osobně představuji, že dítě bude chtěné, plánované, očekávané, že o něj bude s láskou pečováno a postaráno, že budou rodiče pečovat o jeho zdraví, zajistí mu slušnou výživu, oblečení, bydlení, vzdělání, kulturní i sportovní vyžití.

A na závěr jeden citát: „Peněz nemusí být moc, ale musí být furt.“ Autorem tohoto velmi pravdivého citátu je Otto Wichterle, český vynálezce kontaktních čoček. Je to samozřejmě velká pravda. Peníze potřebujeme pořád. Každý měsíc se musí platit složenky, jídlo, nájemné a další poplatky. Bez peněz prostě nelze žít.

Napsal/a: Padmé