Očima dítěte

Rubrika: Od srdce i od plic, Trocha nostalgie

Celé své dětství jsem strávila v náruči pětičlenné rodiny. Buď jsem byla v blízkosti svých dvou sourozenců nebo rodičů. Nevzpomínám si, že bych někdy byla sama nebo neměla co dělat. Stejně tak si nevzpomínám, že bych někdy, vůbec někdy pochybovala nebo zapochybovala, že rodina není zázemí, útočiště, přístav, bezpečí. Moje rodina byla tím vším…

Nicméně – byli jsme tři sourozenci a narodili jsme se v době, kdy u nás v zemi vládla KSČ. Bydleli jsme v bytě o velikosti 2+1 v 1. patře rodinného domku na okraji okresního města.

A vzhledem k tomu, že ani jeden z mých rodičů se nepodvolil tehdejšímu systému a nebyl členem „strany“ a navíc k tomu ještě „utrpěli“ vzdělání, byly jejich výplaty titěrné. Tehdy u nás vládla dělnická třída a tak „študovaní“ a nestraníci měli smůlu. Co se týče financí a hmotných statků, neměli jsme zhola nic.

K tomu ještě nutno přičíst fakt, že zcela běžné věci jako např. bavlněné tričko, pyžamo nebo manžestráky byly k vidění pouze při „zboží“. Věta z úst prodavačky „čekáme zboží“ byla jedním slovem kouzelná. Každý, kdo to pamatuje, ví. Jen tehdy, když přišlo zboží, se dalo něco koupit a něco sehnat. Fronty byly obrovské, dlouhé a týkaly se všeho kloudného a výsledek nejistý. Stávalo se, že jste vystáli/y frontu a pak vám u pultu prodavačky řekly, že vaše velikost bohužel není.

A abych nezapomněla upřesnění – je tu řeč o 70. letech 20. století.

A co si pamatuji jako dítě? Jaké mám vzpomínky na finanční zázemí?

Pamatuji si toho spoustu a do jednoho článku se mi to zcela jistě nevejde. Musela bych popsat spoustu stránek, abych poctivě vykreslila naši rodinu ze všech úhlů, různými způsoby a hlavně – v různých situacích a podobenstvích. Takže – tohle je pouze jeden úhel pohledu a jen jedna část velké skládanky.

Předně bych chtěla zdůraznit, že bych svou rodinu nikdy, opravdu nikdy za nic na světě nevyměnila. Moje maminka byla tou nejúžasnější osobou a zároveň osobností, jakou jsem měla možnost ve svém životě potkat. Byla mi blízká, naše duše dokázaly souznít, mohly jsme spolu mluvit beze slov a dokázala jsem jí rozumět, aniž by mi cokoli řekla.

Za další – měla jsem obrovské štěstí a jsem si toho vědoma, že jsem získala na své cestě rodiče, kteří byli hodní, dobří, poctiví a slušní lidé. A v neposlední řadě – mám sourozence a s ohledem na fakt, že mám staršího i mladšího sourozence, troufám si říct, že vím, jaké to je, sourozence mít a stejně tak vím, že se tento vztah a tohle pouto nedá ničím nahradit.

Přesto jsem jako školní dítě vnímala, že ty peníze u nás nejsou a že jaksi chybí.

Vadilo mi, že nemůžu mít své vlastní oblečení. Musela jsem nosit oblečení po svých starších sestřenkách nebo co šlo, tak po bratrovi. Kalhoty jsem měla různé upravené, když byly po bratrovi, byly zúžené, když jsem rychleji vyrostla, byly nastavené (pruhem dole).

Svoje první kalhoty jsem dostala ve čtrnácti letech. A hned v patnácti jsem si vydělala na svoje první boty. Odmítla jsem ty, které mi chtěla maminka koupit, byly to gumáky s teplou vnitřní vložkou a tak jsem si na boty, které jsem si přála, musela vydělat sama. Maminka mi tehdy řekla, že by mi je moc ráda koupila, ale že to prostě nejde. Od té doby jsem začala chodit na brigády, pravidelně.

Stejně tak mi vadilo a cítila jsem se nepříjemně mezi spolužáky ve třídě za to, že jsme nikdy nikam nejezdili – žádné dovolené a žádné prodloužené víkendy, tedy – ani ty víkendy. Nepamatuji si žádnou rodinnou dovolenou, nikdy jsme nebyli u moře nebo někde v zahraničí – všichni pohromadě, ale ani u nás, v tuzemsku, třeba na Macháči nebo na Lipně.

Prostě na to nebylo. A mně to bylo líto. Když ostatní děti vyprávěly, po prázdninách, své zážitky, bylo mi to líto.

Upřímně řečeno – bylo mi tehdy nepříjemné i to, že jsme doma neměli televizi. Děti ve třídě si vyprávěly o pohádkách, seriálech, filmech atd. a já jsem vždycky nezúčastněně koukala. Bylo mi nepříjemné stát stranou. A vadilo mi i to, že nevím to, co ony, že nevím, o čem se baví, a že jsem to taky neviděla.

A co se mě dotklo velmi bolestně? Přesně si to pamatuji. Byla jsem v sedmé třídě a ve škole probíhaly třídní schůzky, kterých se účastnila s železnou pravidelností moje maminka. Když se objevila na chodbě k nám do třídy, měla jsem radost, že ji vidím, ale v tu chvíli jsem zaslechla ostatní děti. Šeptaly si o tom, že má moje maminka na sobě „divné“ oblečení, nebyla u kadeřnice a že má proužky bílých vlasů.
Ano, byla to pravda. Moje maminka nosila jedno oblečení celý život. Co si pamatuji, měla jedny boty a jeden kabát. Za celou moji školní docházku si nekoupila nic na sebe. Stejně tak je pravda, že moje maminka nechodila ke kadeřnici.

A poté by mohla následovat spousta dalších drobností – jako např. že jsem si nemohla napustit plnou vanu teplé vody, že jsem se nemohla sprchovat ani 10 minut, že jsem si nemohla dát na chleba šunku, že u nás k obědu nebývaly řízky, že jsem nemohla jít a jen tak si něco koupit – ať už ke čtení novou knížku nebo k poslechu novou gramofonovou desku.

A pak se u nás doma stala ještě jedna věc. Můj tatínek přišel s tím, že by si přál ještě jedno miminko. Moje maminka na něj trochu nedůvěřivě a trochu nevěřícně koukala. Tatínek si zřejmě myslel, že my děti přemluvíme nebo spíš tzv. zpracujeme maminku a jaksi mu s tím miminkem „pomůžeme“. Jenže – my jsme se do toho tak nějak nechtěly plést. Ani jeden z nás nezačal radostně volat: „Ano, chceme ještě jedno miminko“.

A výsledek? Zůstaly jsme tři. Tři děti.
Čtvrté dítě už se do naší rodiny nenarodilo.

Považuji toto rozhodnutí za správné. Myslím si, že se na tom tenkrát moji rodiče společně dohodli. Tedy – tuším, že to tenkrát spolu probrali a domluvili se na tom, že dalšího potomka by už asi zvládali s velkými obtížemi. Jejich rozhodnutí jsem vždy respektovala a vždy mi to připadalo v pořádku. Rodiče by se měli cítit zodpovědní u svého dítěte za spoustu věcí, v první řadě si já osobně představuji, že dítě bude chtěné, plánované, očekávané, že o něj bude s láskou pečováno a postaráno, že budou rodiče pečovat o jeho zdraví, zajistí mu slušnou výživu, oblečení, bydlení, vzdělání, kulturní i sportovní vyžití.

A na závěr jeden citát: „Peněz nemusí být moc, ale musí být furt.“ Autorem tohoto velmi pravdivého citátu je Otto Wichterle, český vynálezce kontaktních čoček. Je to samozřejmě velká pravda. Peníze potřebujeme pořád. Každý měsíc se musí platit složenky, jídlo, nájemné a další poplatky. Bez peněz prostě nelze žít.

Napsal/a: Padmé

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (17 vyjádření)

  • Padmé

    Ahoj Kekunko, děkuji Ti za napsání a za Tvůj komentář.
    Máš naprostou pravdu (dle mého názoru) – vnímám to dost podobně nebo možná stejně jako Ty – rodinné zázemí a vztahy v rodině nejsou závislé na množství peněz. Ono ne nadarmo se říká, že „peníze ještě nikomu štěstí nepřinesly“. To, že se člověk umí radovat z maličkostí, že umí být šťastný a ten život si užít, to není o penězích.

    Žofinko, děkuji za napsání.
    Pokud to cítíš takhle – „trochu smutno a přesto milo“ – tak přesně tak jsem to mínila a mělo to tak vyznít, bylo to tenkrát trochu posmutnělé (ta doba a ty podmínky), ale toho milého a pěkného bylo mnohem víc – a to je podstatné.

  • ŽOFINKA

    Děkuji, opravdu pěkně napsané.
    Pocity z toho všeho mám teď maličko smíšené
    (smutek a přesto jaksi milo) a vzpomínám.

  • kekunka

    Padmé, stejně jako ABĚ, i Tobě jsem chtěla napsat komentář ke článku, už když jsem ho četla. Napravuji až dnes. 🙂

    Jako vždy je to nádherně napsáno, jen obsah smutnější. Umím si to představit, u nás doma taky nebylo peněz nazbyt. Peníze jsou potřeba, to souhlasím, ale jak i z Tvého psaní vyplývá, jejich nedostatek neznamená, že rodiče nemohou dětem vytvořit dobré zázemí. Jenže s penězi je asi míň stresů… Díky za článek, člověk má hned spoustu věcí, nad kterými může přemýšlet…

  • Padmé

    Biovirusko, děkuji Ti za napsání, jsem ráda, že se Ti můj článek líbil.
    No jo, no, co naděláš, narodila jsem se trochu dřív než Ty, tak toho o něco víc pamatuju :-). Nicméně koukám, že děděné oblečení bylo i u vás :-). A ani my jsme neměli auto.

    ABO, děkuji Ti za Tvůj komentář, jsem moc ráda, že jsi napsala, udělala´s mi radost :-). Posledně jsem Ti vstoupila pod článek a nebylo to příliš „pěkné“, ještě jednou se Ti za to omlouvám.
    Ano, máš pravdu, každá z nás a každá rodina je „originál“ :-).
    I já na své dětství vzpomínám moc ráda, toho krásného bylo totiž mnohem víc a tak se mi vzpomíná hezky :-).
    Ještě jednou Ti děkuji za napsání.

  • Padmé

    Moc Vám všem děkuji za Vaše komentáře, za Vaše vlastní zkušenosti, za Vaše názory a postřehy.

    Ahoj Babofko, na Tvé „povzdechnutí“, že je tentokrát můj článek trochu smutný, je jediná odpověď: jako dítě jsem to vnímala jinak, než jak se na to dívám dnes jako dospělá žena. Většina nebo možná všechny mé články byly doposud psány mýma současnýma očima a ne těma dětskýma.

    Milá Lenko, upřímně Ti děkuji za Tvůj komentář. A budeš-li chtít, mě tady na VD vždycky najdeš, pohybuji se tu už několik let a jsem tu vcelku „zahnízděná“. A ke Tvým řádkům – ano, máš pravdu, to, co člověk prožije je sdělitelné, nicméně nepřenosné. Život jde dál, doba se mění a my s ní. A tak to má být :-).

    Ahoj Marinado, děkuju za napsání, stejně jako Ty i já jsem na své rodiče hrdá a z mnoha důvodů….

    Halino, děkuji Ti za Tvůj „dodatek“, vůbec ne nepodstatný, tohle je jedna z velmi důležitých věcí. I my (všichni tři) jsme „utrpěli“ vzdělání a to díky svým rodičům. I za to jsem jim vděčná (a za spoustu jiných věcí).

    Mankaš, děkuji Ti za Tvůj komentář a zároveň i za Tvou upřímnost a otevřenost, velmi si to cením a vážím si toho. My už se tady na VD nějaký ten pátek „potkáváme“, takže víš, jak blízko jsem ke své mamince měla a jak úzký vztah nás spojoval, pravda – taková ta niterná bolestná – je, že mi moc chybí a je nenahraditelná.
    Víš, kdybych to uměla zařídit, dopřála bych všem dětem včetně Tebe takovou maminku, jako jsem měla já… Vím, že jsem měla obrovské štěstí a jsem vděčná osudu za to, že jsem jí to stihla říct….

    Nico, děkuji za Tvůj příspěvek, jsem ráda a těší mě, že se Ti můj článeček líbil. Ano, bylo to takové „vzpomínkové“ … ať už nastavené kalhoty… nebo jeden kabát na celý život…
    Stejně jako Ty si vážím spousty věcí, protože už vím, že to není „jen tak“.

  • ABA

    Milá Padmé, myslím, že každá bychom mohly napsat dlouhou knihu svého dětství a každá by byla originál…Asi by byly věci, které by vzhledem k době narození byly podobné (děděné oblečení, které vyšlo z módy, nemožnost vycestovat za hranice, nedostatek jekéhokoliv zboží)…
    Já na své dětství vzpomínám moc ráda. Dodnes je mi záhadou, jak to všechno naši zvládali, když táta nebyl ve straně a plat měl nic moc a mamka byla s námi doma, dokud nejmladší nešel jako předškolák do školky. Prostě to nějak šlo… 😉
    Díky za článek!

  • bioviruska

    Moc pěkné, trošku smutné, ale pěkné. Já si pamatuju už ty 80 tky, na konci 70 tek jsem se narodila.Věci- oblečení jsme vždycky dědili, na víkendy k babičce, nebo na chatu- tu naši stavěli- takže pracovně ( my děti ne) auto jsme neměli, všude jsme dojížděli vlakem , nebo autobusem, fronty si pamatuju hlavně na vánoce v hračkářství a papírnictví, bydleli jsme v paneláku 3 plus 1 na sídlišti…..a myslím že jsme měli bezstarostné dětství….

  • nica1

    Padmé moc krásný článek.Při čtení jsem si zavzpomínala.Mamka se s otcem rozvedli,když mi byly 3 roky takže nastavované kalhoty znám.Mamka měla 2 práce a stejně jako Tvá mamka tak si moji pamatuji v jedněch šatech a kabátu a doma nosila šatovku.Vlastně až když jsem šla do učení na dámskou krejčovou tak jsem mamce šila.Cítím ,ale sTvých řádku,že stejně jako u nás tak u Vás vládl klid a prožila jsi šťasné dětsví a taky díky tomu si vážím mnohem více věcí a jídla(nic zbytečně nevyhodím a nesnáším jen tak položené a nakousané ovoce).

  • Padmé opět krásný článek…asi nad ním dneska ještě budu přemýšlet… na rozdíl od tebe jsem doma měla všechno,ale přesto jsem strádala- jezdili jsme na dovolené, starší sestru teda pak na gymplu trochu šidili, ale já chci jen říct, že i když jsem měla tohle všechno, byli jsme u moře, měli jsme bohaté vánoce, nikdo to u nás nebylo o pohodě jako u vás, tvůj vztah s maminkou ti budu vždycky závidět…moje mamka je hodně nemocná, i přesto co se týče financí by pro nás udělala první poslední, ale pak zavře za sebou dveře a opije se, tak už to bohužel dělá snad dvacet let.

  • halina

    Padmé, dík za Tvou reakci. Až večer jsem si pak uvědomila jednu věc, kterou jsem nenapsala. Naši rodiče nám dali veliké bohatství – když pominu lásku a zázemí, které jsem zmínila. Všechny tři jsem vystudovaly vysokou školu, takže nám dali maximální vzdělání. Jenže to vykládejte puberťákovi, který nemá to, co mají ti ostatní, kterému se smějí ti okolo, že má doma šité kalhoty a zděděné oblečení po všechn možných příbuzných, že…. To vím až jako dospělá a taky si toho nesmírně vážím.

  • Marinada

    Padmé, vyrůstaly jsme ve stejné době 🙂
    Moc hezký článek, který mě vrátil do dětství. Já zase nechápala, proč mi táta nechce dávat každý rok 5 Kč příspěvěk na Klub československo-sovětského přátelství, když mi ostatní školní poplatky dával hned a bez řečí 🙂 Taky mě mrzelo, že jsem nemohla chodit každou středu do pionýra, kam chodily ostatní holky ze třídy.
    JSEM NA SVÉ RODIČE HRDÁ, jen mě strašně mrzí, že táta umřel dřív, než jsem to všechno pochopila 🙁

  • Anonymní

    Ahoj Padme, přečetla jsem jedním dechem (tím nechci říci, že ve spěchu). Jsem také ze sedmdesátých, takže pamatuji. Co píšeš o své původní rodině hluboce sdílím. Mám velikou radost z „normálnosti“, kterou z Tvého textu cítím a k tématu peněz mám podobný vztah. Snažím se v sobě živit to, co mi minulá doba pomohla pochopit – téma peněz ve vztahu k rodinnému štěstí, k možnostem, k rozšíření obzorů, k životu. Mívám ale pocit, že „lekce minulosti“, jak dobu KSČ nazývám, je platná pro generaci, která tuto dobu zažila. Když se snažím stejnou řečí mluvit na svoji 18ti letou dceru, tak to přirozeně „jsou jen slova“ a nechápe mě zcela. Generace mojí dcery (devadesátá léta) poznává svět z jiného pohledu, protože vychází z úplně jiných podmínek. Na to se snažím myslet a „aktualizovat“ svůj prožitek minulosti. Život je stálá proměna, co bylo, dnes už není. Byla by chyba stát na místě a meldovat o tom, „jaké to bývalo“ (někteří starší lidé toto dělají a nekonečně mluví o tom, co válka, co komunisti atd. – jako mladou dívku mě to nikdy neoslovovalo a společnost těchto lidí jsem rozhodně nevyhledávala).
    Tvůj článek mě nečekaně zavedl zpátky do dětství a do doby minulé. Bylo to obohacující zastavení se a děkuji za něj. Zároveň jsem si znovu připomenula, jak důležité pro mě je pravidlo: „Když něco prožiješ nebo se naučíš, neulpívej na tom – předej svou zkušenost a jdi dál“. Děkuji a budu hlídat případné další příspěvky 🙂 Lenka

  • Padmé, díky za Tvé řádky. I když z jiných Tvých vyprávění jsem si odnesla, že na své dětství a rodinu vzpomínáš jako na velmi krásné, z tohoto článku na mě dýchá velký smutek. Ano, děti dokážou být velmi kruté a vystavit někoho terčem posměchu a izolace, jakmile nějak nezapadá. Dokonce jsem i ve školce (!) zaslechla, jak se děti předhání, nejen svým oblečením, hračkami, dovolenými, ale i značky aut rodičů… (a nemyslím SPZ :-))
    Asi to tak bylo vždycky a je to stále, jen se mění důvody. Podstata zůstává stejná. Jsi jiný než většina a jako s takovým je třeba naložit… 🙁

    Jako dítěti, ale i dnes, jako dospělé, mi vždycky chyběl nějaký sourozenec. Na to souznění a sdílení s někým. To kamarádka ani rodič nenahradí. Ale kdyby ses mě zeptala jako dítěte, jestli bych vyměnila ségru za dovolenou u moře, nevím jak by to dopadlo 🙂

    Padmé, a ta fotečka u článku… To jsi Ty?

  • Padmé

    Nuninko, děkuju Ti za reakci :-). Ta doba taková byla, ne příliš „veselá“, nicméně – nestěžuji si, dobře vím, že je spousta lidí, kteří jsou na tom mnohem mnohem hůř.
    A slibuji Ti, že příští článeček bude mnohem pozitivnější :-).

    Halino, děkuji Ti za napsání, vidím, že toho máme hodně společného – věk, počet sourozenců a taky já jsem z učitelské rodiny :-).
    A máš pravdu a naprosto s Tebou souhlasím – doma je doma :-).

    Danásku, děkuju Ti za Tvé řádečky :-). Vím, že jsme už spoustu věcí spolu probraly, však se taky známe už nějaký ten pátek ;-).
    Víš, Danásku, Ty ses ocitla v úplně jiné situaci (s otěhotněním), chápu Tě a Tvému rozhodnutí rozumím, když v Tobě ten malý človíček už byl a žil a tlouklo mu srdíčko, to je pak to rozhodování o něčem jiném. Ani já bych nedokázala jít a nechat si ho vzít. Moje maminka počtvrté těhotná nebyla a ani už potom neotěhotněla, tak to bylo v jiné rovině.

  • danasi

    Než jsem otevřela tento článek přečetla jsem krátce, co bylo na hlavní stránce. Po větě: Moje rodina byla tím vším… jsem hlesla Padmé. A s radostí a očekáváním otevřela článek a četla jedním dechem. Je v něm spoustu toho, co jsme si již napsali. Spousta podobného s mým životem.

    Naši disitenti, ostře sledovaní i na mne paní učitelky ve školce psali zprávy. To vše jsme se dozvěděli až po otevření archivů.

    Kruté i v tom, že i v dnešní době je to o penězích. Já to 4 dítě mám. Hodně jsem uvažovala o financích a byla hodně na vážkách nemít ho. Stála jsem i na schodech v nemocnici, na domluvený zákrok jsem ovšem nedošla. Já toho broučka nedokázala dáti pryč.

  • halina

    Padmé, moc dík za tyto řádky. Sice jsou smutné, ale bez toho všeho bys nebyla taková, jaká jsi…
    A mě to vrátilo do dob dětství – taky jsme byli 3 sourozenci – 3 sestry, já nejstarší.Taky jsem dětství prožívala v 70.letech. Maminka učitelka, tatínek učitel, který byl na počátku 70.let „odejit“ ze školství, tak pracoval v laboratoři jako chemik a velice brzy (v 51 letech) skončil jak o kardiak v invalidním důchodu. Takže u nás těch peněz taky moc nebylo. Ale doma bylo doma. Vždycky jsem věděla, že tam mám své zázemí, že mě tam mají rádi a podají mi pomocnou ruku. A to platí dodnes.

  • Padme, moc pěkně napsané. Smutné a bolestive pravdivé.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist